28 Cdo 2887/2016
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 1980 o. z., § 2993 o. z., § 2 odst. 3 o. z., § 8 o. z.



28 Cdo 2887/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Royal party servis spol. s. r. o. , IČ 634 88 817, se sídlem v Brně, Hlinky 131/60, zastoupené Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 398/4, proti žalovanému O. Ř. , IČ 101 58 707, místem podnikání v Rudné, Masarykova 100/51, zastoupenému JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, o 96.830 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 1/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015, č. j. 21 Co 351/2015-69, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 1. 4. 2015, č. j. 10 C 1/2015-32, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 96.830 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dle žalobních tvrzení se O. Ř. na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil převzetím žádané sumy coby zálohy za plánovaný koncert skupiny K., jenž se ovšem ve smluvený termín neodehrál. Opodstatnění poukazu žalovaného na technickou neproveditelnost produkce s ohledem na nepřízeň počasí určeného dne pak žalobkyně vyvracela tím, že bylo jeho povinností vytvořit si podmínky, jež by vystoupení umožňovaly. Soud učiněná zjištění, dle nichž byl mezi účastníky uzavřen kontrakt zavazující žalovaného k realizaci vystoupení skupiny K., které se však následně neuskutečnilo, posoudil dle § 1724 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen o. z. ), a zejména § 1980 o. z. reglementujícího specifika závazku, na jehož opožděném plnění nemá věřitel zájem. Jelikož dle smlouvy měl opatřit potřebné technické prostředky (až na určité výjimky) žalovaný, lze jejich neobstarání i za zhoršených klimatických podmínek klást výlučně k jeho tíži. Splnění sjednaného závazku se pak jevilo objektivně možné. Vzhledem k tomu, že na opožděném plnění neměl věřitel zájem, je zřejmé, že závazek v souladu s § 1980 o. z. zanikl prodlením dlužníka, a žalovaného tudíž dle § 2993 o. z. tíží povinnost v plném rozsahu vrátit, co obdržel. Způsob vypořádání zaplacených daní je přitom určen daňovými předpisy.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, kterýžto je rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 21 Co 351/2015-69, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud kvitoval náhled soudu prvního stupně, dle něhož mezi účastníky sjednaný závazek byl fixní smlouvou ve smyslu § 1980 o. z. a zanikl okamžikem prodlení žalovaného, pročež bylo v souladu s § 2991 a § 2993 o. z. jeho povinností vrátit obdržené plnění. Nelze přitom mít za opodstatněné tvrzení odvolatele, že si danou sumu mohl ponechat na úhradu sjednaného stornopoplatku, neboť na ten by mu dle dikce kontraktu vzniklo právo toliko při zrušení akce žalobkyní, což se však nestalo. Nárok na sporný obnos nezakládá ani ujednání o smluvní pokutě, jelikož žalobkyně se nedopustila porušení svých povinností, jež by dávalo vzniknout příslušnému právu žalovaného. Krajský soud dále poukázal na to, že i při takové změně podmínek, pro niž by se vystoupení stalo nemožným (k čemuž ovšem dle učiněných zjištění nedošlo), by vznikla žalovanému povinnost vydat obdrženou částku z titulu bezdůvodného obohacení. Opodstatnění postrádá též argumentace dovozující, že žalovaný nebyl s to plnit v důsledku prodlení protistrany, jelikož žádná povinnost žalobkyně podmiňující naznačeným způsobem poskytnutí sporného plnění nebyla sjednána. Kontext projednávaného případu pak vylučuje i zhodnocení jednání žalobkyně jako rozporného s dobrými mravy či coby zneužití práva, jemuž by bylo v souladu s § 8 o. z. nutné upřít ochranu. Závěrem odvolací soud podotkl, že podle § 5 o. z. měl žalovaný jakožto profesionál v oboru prověřit vhodnost místa k vystoupení i za zhoršených klimatických podmínek, a rozhodnutí soudu prvního stupně, jež shledal věcně správným, potvrdil.

Proti rozsudku odvolací instance podal dovolání žalovaný, jenž připomněl, že již v řízení před soudem prvního stupně zdůrazňoval, že poskytnutí předmětného plnění za nabízených podmínek nebylo objektivně možné, přičemž k doložení této skutečnosti navrhoval provedení konkrétních důkazů. Okresní soud ovšem jeho důkazním návrhům nevyhověl; v odvolání uplatněné výhrady proti tomuto postupu pak nebyly odvolacím soudem náležitě reflektovány. Naznačený poklesek přitom v souladu s konstantní judikaturou představuje vadu kompromitující správnost meritorního rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Nedostatkem napadeného rozsudku je rovněž opomenutí faktu, že předmětná suma byla zdanitelným plněním poskytovaným mezi dvěma plátci DPH, uplatňujícími vůči příslušnému správci daně daňové odpočty. Byla-li DPH dovolatelem jakožto příjemcem peněžitého plnění řádně odvedena a žalobkyně na druhé straně provedla odpočet této daně zaplacené na vstupu, je očividné, že by se žalobkyně v důsledku vrácení celé fakturované částky bezdůvodně obohatila, neboť její majetek se snížil pouze o částku bez uhrazené DPH, čemuž nasvědčuje i judikatura Nejvyššího soudu (viz jeho rozsudky sp. zn. 25 Cdo 3039/2011 a sp. zn. 25 Cdo 1952/2006).

Dovolatel dále vyjádřil názor, že v průběhu prvoinstančního řízení bylo prokázáno, že podmínky pro výstavbu pódia a technické zázemí vystoupení měla zajistit žalobkyně, a poukázal na obsah emailové komunikace mezi účastníky, jejímž prostřednictvím byla v podstatě sjednána změna smlouvy, kterou žalobkyně převzala odpovědnost za výběr a způsobilost terénu. Soudy nižších stupňů též pochybily, pakliže nepřihlédly k obchodním zvyklostem, z nichž vyplývá, že bylo povinností pořadatelky (žalobkyně) zajistit podmínky pro výstavbu pódia a technické zázemí. V důsledku nesprávného právního posouzení věci soudy nižších stupňů byla navíc dovolateli odepřena možnost prokázat, že daná zvyklost v dotčené oblasti platí.

Žalovaný také upozornil, že postupoval zcela v souladu s úpravou generální prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 o. z., jelikož v důsledku absence potřebné součinnosti žalobkyně se jevila výstavba pódia rizikovou a hrozilo jeho zřícení. Na diskreci Nejvyššího soudu ponechal otázku, nelze-li počínání žalobkyně kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy a obecnými zásadami soukromého práva či coby zjevné zneužití práva nepožívající v souladu s § 8 o. z. právní ochrany. Kritickou poznámku dovolatele si vysloužily rovněž kontradiktorní vývody ohledně toho, zda bylo žalobkyní na splnění závazku trváno, k nimž žalovaný podotknul, že alternativní místo plnění závazku bylo skutečně nabízeno a žalovaný měl při dodržení nároků na bezpečnost akce vůli vystoupení uskutečnit, leč současně nelze opomíjet ani § 1910 o. z. danou restrikci stran povinnosti dlužníka plnit za jiných než sjednaných podmínek. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završil návrhem na jeho zrušení a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Argumentace žalovaného však neumožňuje pohlížet na podané dovolání jako na přípustné.

K výtce, že se soudy nevypořádaly s faktem, že část sporné sumy představuje žalobkyní odpočtená DPH, způsobem souladným s judikaturou, je nutné podotknout, že odkazovaná rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011) se vyslovovala k otázce vyčíslení škody, tedy újmy nastalé v majetkové sféře poškozeného, jejíž výše se může lišit právě v návaznosti na to, je-li uvedený subjekt plátcem DPH. Ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení je ovšem dovolacím soudem setrvale akcentováno, že není rozhodující újma vzniklá ochuzenému, nýbrž majetkový prospěch získaný obohaceným (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, či ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014). Pakliže se majetková sféra žalovaného plněním na základě zrušené smlouvy bezprostředně rozrostla o předmětnou sumu, což není dovoláním sporováno, lze kvitovat úsudek, že právě tato částka představuje jeho bezdůvodné obohacení, jakož i tezi, vyřčenou soudem prvého stupně a implicitně aprobovanou soudem odvolacím, dle níž je třeba vypořádání zaplacených daní ponechat na příslušné veřejnoprávní úpravě této problematiky.

Poukazuje-li dovolatel dále na skutečnost, že odvolací soud se nedržel v judikatuře vyjádřených pokynů stran důsledné aplikace § 157 odst. 2 o. s. ř., sluší se předně uvést, že svými výhradami zjevně spíše vytyčuje vadu řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, k níž Nejvyšší soud v zásadě přihlíží toliko u dovolání, jež obstojí jako přípustné podle § 237 o. s. ř., než otázku ve smyslu tohoto ustanovení. Přesto se jeví vhodné říci, že má-li dovolatel za náležitě nepodložený úsudek o uskutečnitelnosti předmětné akce, přehlíží, že odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že i pokud by se konání sjednaného vystoupení následně stalo nemožným (a závazek tedy zanikl z tohoto důvodu), bylo by na plnění obdržené žalovaným třeba pohlížet coby na bezdůvodné obohacení. Nastíněnou úvahu pak nezpochybňuje ani sám dovolatel. Za dané situace by tak v potvrzení rozhodnutí okresního soudu navzdory eventuálně nedostatečně důkazně podpořenému konstatování splnitelnosti smluvního závazku nebylo namístě spatřovat vadu mající dopad na korektnost rozsudku odvolací instance, neboť ani při jejím odstranění by se nic neměnilo na výsledném posouzení merita věci.

Přípustnost dovolání není způsobilá založit rovněž dovolací argumentace upínající se k poměru smluvních ujednání a obchodních zvyklostí ve vztazích mezi podnikateli, jelikož soudy nižších stupňů v naznačeném směru žádné závěry nevyslovily, a to s ohledem na to, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně, respektive soudem odvolacím nepředestřel dostatečně konkrétní a jednoznačná skutková tvrzení, jimiž by postihl existenci jakékoli obchodní praxe relevantní pro posuzovanou kauzu. Dovolatelem zmíněné otázky se tedy nestaly předmětem právních úvah soudů nižších instancí, determinovaných v rozhodné míře procesní aktivitou účastníků, pročež není myslitelné, aby k nim podával výklad dovolací soud, jehož přezkumná aktivita nemůže sloužit k řešení toliko hypotetických problémů. Lze dodat, že nepřednesl-li dovolatel příslušná tvrzení již v řízení před soudy nižších stupňů, není jim možné vytýkat, že se nezabývaly důkazy ona tvrzení eventuálně prokazujícími, jelikož z logiky věci i textu zákona se podává (viz zejména § 120 odst. 1 o. s. ř.), že dokazování má směřovat právě k doložení tvrzených skutečností. Svou výtku v rozebíraném směru ostatně žalovaný ani nikterak neilustruje uvedením jakéhokoliv důkazu navrhovaného k prokázání obsahu řečených zvyklostí, čímž jí dále ubírá na přesvědčivosti.

Domáhá-li se dále korekce úsudku ohledně existence povinnosti žalobkyně k poskytnutí náležité součinnosti, předestírá tím v podstatě odlišnou verzi výkladu projevů vůle účastníků, tedy okolností skutkové povahy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2253/2014, či ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 203/2015), jejichž zjišťování dovolacímu přezkumu nepodléhá (viz přiměřeně kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3268/2014). Zmínka o souladnosti počínání žalovaného s úpravou generální prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 o. z. pak nejenže nikterak neaspiruje na vymezení otázky dle § 237 o. s. ř., ale současně postrádá poukaz na to, jak měla daná skutečnost ovlivnit sporný způsob vypořádání práv a povinností mezi stranami zrušeného kontraktu.

Přípustnost dovolání konečně nezakládá argument týkající se rozpornosti jednání žalobkyně s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.) či zneužití práva (§ 8 o. z.), jelikož dovolatel ve vztahu ke vzpomenutým normám opět nikterak nenastiňuje otázku odpovídající kritériím § 237 o. s. ř., a nadto ani přesvědčivým způsobem nedokládá, že odvolací soud dotčené neurčité pojmy vyložil způsobem zjevně neúměrným, a tudíž korigovatelným soudem dovolacím (k tomu více viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Stejně tak povšechné tvrzení o kontradikci počínání žalobkyně s obecnými zásadami vyjádřenými v § 3 o. z. pak dovolatel nerozvíjí způsobem, jenž by se jevil jako postihnutí otázky, pro niž by dovolání v souladu se zákonnými podmínkami mohlo obstát coby přípustné. Shodně lze hodnotit též kritiku vývodů odvolacího soudu stran trvání na splnění závazku spojenou s poukazem na úpravu v § 1910 o. z., k níž lze navíc dodat, že jí není nikterak zpochybňován klíčový úsudek o zániku závazku, od něhož se odvíjí i vznik povinnosti žalovaného k vydání předmětného prospěchu.

S ohledem na shora vyřčené tedy Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyni, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 5. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu