28 Cdo 2887/2015
Datum rozhodnutí: 01.12.2015
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.




28 Cdo 2887/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) J. M. , a b) Z. M. , proti žalované M. B. , zastoupené Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 629/4, o náhradu nákladů řízení , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 251 C 161/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2014, č. j. 49 Co 167/2014-87, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Městský soud v Brně usnesením ze dne 14. 2. 2014, č. j. 251 C 161/2010-78, přiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I.), řízení ve věci samé zastavil (výrok II.) a uložil žalobcům zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 58.080 Kč coby náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 5. 2014, č. j. 49 Co 167/2014-87, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobců ve výroku III. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před městským soudem (výrok I.), a dále vyslovil, že ani na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo (výrok II.).

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž Nejvyššímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí ve zmíněném výroku změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ovšem vylučuje přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř.

Omezení přípustnosti dovolání zakotvené v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se uplatní i tehdy, je-li řečeným opravným prostředkem napadán výrok o náhradě nákladů řízení (přičemž peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se meritorně takového vztahu nebo věci týká, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1953/2014). Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda bylo dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení rozhodnuto o peněžitém plnění nepřekračujícím hranici 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2578/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1397/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 924/2014). Je proto nutno zkoumat, zdali byla žalované výrokem I. usnesení krajského soudu, proti němuž směřuje její dovolání, odepřena náhrada nákladů řízení převyšující částku 50.000 Kč.

Ačkoli soud prvního stupně žalobcům uložil nahradit žalované náklady řízení společně a nerozdílně, judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že nevystupují-li procesní subjekty jako nerozluční společníci ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř., není zásadně důvodu, aby jim byla ukládána solidární povinnost k náhradě nákladů řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013). Jelikož by tedy i v případě opodstatněnosti uplatněné dovolací argumentace mohly být žalované po právu přiřčeny toliko dílčí nároky na náhradu nákladů vůči jednotlivým žalobcům, je třeba překonání bagatelního limitu dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. posuzovat ve vztahu mezi žalovanou a každým ze žalobců zvlášť (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3944/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1331/2014).

Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, vypočtená podle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v souladu s níž by v době vydání napadeného rozhodnutí odvolací soud musel postupovat při vyčíslování nákladů řízení (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3501/2014, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014), činila v předmětné věci 9.300 Kč (žalobou, již posléze vzali zpět, se žalobci po žalované domáhali zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím). I kdyby tedy žalované vzniklo v řízení před soudem prvního stupně právo na náhradu nákladů (sestávajících z odměny za zastupování, paušální náhrady hotových výdajů a náhrady za daň z přidané hodnoty) za 8 úkonů právní služby, což odpovídá maximálnímu požadavku žalované, vznesenému v podání na č. l. 58, nemohla by se dovolatelka po žalobcích na náhradě nákladů řízení před městským soudem domáhat zaplacení částky vyšší než 92.928 Kč, tedy nikoli více než 46.464 Kč proti každému ze žalobců, jejichž podíl na předmětu řízení je shodný. Peněžité plnění, jež odvolací soud žalované odepřel, když žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, tudíž ve vztahu mezi žalovanou a ani jedním ze žalobců nepřesáhlo částku 50.000 Kč.

Nejvyšší soud z nastíněných důvodů v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům, již by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu