28 Cdo 2877/2013
Datum rozhodnutí: 04.02.2015
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 212/2009Sb.



28 Cdo 2877/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. S. F. , zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, adresa pro doručování: Ministerstvo vnitra, poštovní schránka 155/P, 140 21 Praha 4, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 89/2011, o dovolání České republiky Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2013, č. j. 24 Co 250/2012-111, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Česká republika Ministerstvo vnitra je povinna žalobci zaplatit na nákladech dovolacího řízení částku 20.086,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 7 C 89/2011-74, rozhodl tak, že se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 4. 2010, jakož i rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 9. 2010 (výrok I.) a žalobci se přiznává finanční vypořádání ve výši 2.000.000,- Kč za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi (výrok II.), co do částky 489.728,- Kč žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud vyšel ze skutkového zjištění, že matka žalobce, která byla ke dni 29. 6. 1945 občankou Československé republiky, měla ve svém vlastnictví nemovitosti na Podkarpatské Rusi, jež získala v roce 1943 v rámci dědictví po svém zemřelém otci. Z Podkarpatské Rusi byla vypovězena již v roce 1939, vlastnické právo k předmětným nemovitostem pak pozbyla v důsledku postoupení tohoto území Sovětskému svazu. Žalobce, jenž je státním občanem České republiky, tak splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen zákon č. 212/2009 Sb. ), a má proto právo na finanční odškodnění. S ohledem na to, že podle § 7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb. výše vypořádání nesmí překročit celkem částku 2.000.000,- Kč, zamítl soud žalobu v rozsahu, v jakém požadované plnění tuto hranici přesahovalo.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 24 Co 250/2012-111, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání České republiky Ministerstva vnitra ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 739.728,- Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud konstatoval, že obvodní soud rozhodl správně po stránce skutkové i právní, ježto bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu nutno relevantní předpisy vykládat ve prospěch oprávněných osob. Po provedení takového výkladu nezbylo než dovodit, že žalobce splňuje podmínky dle § 3 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., neboť jeho matka zanechala nemovitý majetek na území Zakarpatské Ukrajiny, kam se po uzavření smlouvy o postoupení tohoto území Sovětskému svazu, tj. po dni 29. 6. 1945, již nevrátila, pokládajíc své tamější nemovitosti za ztracené. Bylo lze usuzovat, že tento svůj majetek také pozbyla, neboť s ním nemohla nadále nakládat a užívat jej. Jelikož žalobce rozšířil žalobu tak, že žalovaná suma činila celkem 2.739.728,- Kč, musel odvolací soud změnit zamítavý výrok odvoláním napadeného rozhodnutí s tím, že domáhal-li se žalobce zaplacení náhrady vyšší než 2.000.000,- Kč, nemohl být jeho nárok úspěšným.

Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho potvrzujícímu výroku, jakož i výrokům o náhradě nákladů řízení, podala Česká republika Ministerstvo vnitra dovolání, jež pokládá za přípustné dle § 237 o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že správní orgán v době svého rozhodování vycházel ze zákona č. 212/2009 Sb. ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 121/2012 Sb., v němž byly podmínky poskytnutí vypořádání upraveny odlišně, pročež žalobce podle tehdejšího znění právní úpravy k vyplacení náhrady oprávněn nebyl. Soudům dovolatelka vytýká, že nerozhodovaly v souladu s písemnými důkazy, které byly shromážděny ve správním spisu, ale toliko na základě tvrzení žalobce. Z opatřených důkazů totiž plyne, že k pozbytí předmětného majetku nedošlo dříve než v roce 1952, zjištění správního orgánu tedy nedokládala, že by nemovitosti matka žalobce zanechala či pozbyla v souvislosti s postoupením Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu.

Dovolatelka akcentuje, že smyslem zákona č. 212/2009 Sb. bylo poskytnout odškodnění pouze za majetek na Podkarpatské Rusi, který žadatel, respektive jeho rodič, pozbyl za podmínek určených tímto předpisem. První otázkou, s ohledem na niž je dovolání přípustným, je pak to, zda je řízení podle části páté občanského soudního řádu řízením sporným, či nesporným a zda bylo povinností soudů v tomto řízení zkoumat splnění všech podmínek stanovených § 3 zákona č. 212/2009 Sb. Dle dovolatelky se jedná o zvláštní řízení svým charakterem srovnatelné s řízením nesporným. Má-li soud pravomoc nahradit rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím vlastním, musí usilovat o přesné a úplné zjištění skutkového stavu a nesmí se spokojit s tvrzeními účastníků coby podkladem pro své právní závěry. Soudy nižších stupňů však předmětné řízení chápaly jako řízení sporné, a v důsledku toho dospěly k chybnému závěru, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 212/2009 Sb.

Druhá otázka, o niž se opírá přípustnost dovolání, se týká toho, že podle důvodové zprávy k pozměňovacímu návrhu zákona č. 121/2012 Sb. existují dvě skupiny oprávněných osob, z nichž první tvoří ti, kdo opustili Podkarpatskou Rus v letech 1938 a 1939, přičemž nemovitý majetek nacházející se na tomto území pozbyli do 23. 5. 1945, a druhou ti, kteří své nemovitosti na daném území zanechali nebo pozbyli v souvislosti s jeho postoupením Sovětskému svazu a své trvalé bydliště na území Československa přemístili až po podpisu mezinárodní smlouvy, jíž byla tato územní změna provedena. Matka žalobce však nespadá ani do jedné z těchto kategorií, poněvadž svůj majetek nepozbyla do 23. 5. 1945 a rodiče žalobce své bydliště z Podkarpatské Rusi nepřenesli až po podpisu smlouvy o její cesi Sovětskému svazu. Konečně třetí otázka mající založit přípustnost podaného dovolání spočívá ve výkladu pojmů zanechat a pozbýt , ohledně čehož dovolatelka bez bližšího upřesnění odkazuje na interpretaci těchto konceptů v rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 9. 2010.

Svou argumentaci dovolatelka uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

K dovolání podal žalobce vyjádření, v němž předně odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která restituční zákony ukládá interpretovat co nejvstřícněji k oprávněným osobám, posléze detailně reagoval na jednotlivé dovolací námitky a Nejvyššímu soudu navrhl dovolání odmítnout coby nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelce se však žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení vymezit nepodařilo.

Nejvyšší soud předesílá, že soudy nižších stupňů věc v souladu s čl. II bodem 1 zákona č. 121/2012 Sb. korektně posuzovaly podle zákona č. 212/2009 Sb. ve znění účinném od 1. 5. 2012, pročež je zcela bezpředmětná jakákoli argumentace dovolatelky, jež se vztahuje k původní dikci § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., byť z hlediska správního orgánu, jenž rozhodoval v roce 2010, bylo právě toto znění daného právního předpisu relevantní. Rovněž je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2931/2014), nemůže tudíž přihlížet k tvrzením dovolatelky, která skutkovým závěrům nalézacích soudů nekorespondují v tom, že pozbytí předmětného majetku situují až do roku 1952, zatímco soud prvního stupně ani odvolací soud v tomto směru žádná skutková zjištění neučinily.

Předestírá-li dovolatelka dovolacímu soudu k řešení otázku procesního práva spočívající v určení, zda má být řízení vedené podle části páté občanského soudního řádu pokládáno za řízení sporné, či nesporné, je třeba uvést, že podle judikatury se jedná o řízení smíšené, nesoucí rysy obou typů nalézacího civilního procesu, v němž lze přiměřeně aplikovat ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3332/09). Dokazování v řízení podle části páté občanského soudního řádu přitom nepodléhá bezvýhradně zásadě materiální pravdy, neboť probíhá v režimu ustanovení § 120 o. s. ř. a soud může vzít za svá skutková zjištění též skutková zjištění správního orgánu (§ 250e odst. 2, věta první, o. s. ř.) či shodná tvrzení účastníků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013). Pochybení, jež dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, se však fakticky míjí s otázkou určení procesního režimu nynějšího řízení, poněvadž ani kdyby bylo toto řízení vedeno plně podle pravidel sporného procesu, nemohly by soudy vycházet toliko z tvrzení žalobce, pokud by nebyla na těchto tvrzeních mezi účastníky řízení shledána shoda. V přezkoumávané věci ovšem soudy za účelem zjištění, zda jsou dány zákonné podmínky pro poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, vedly řádné dokazování, a nelze jim tedy vytýkat, že by snad bez dalšího převzaly tvrzení žalobce. Dovolatelčina polemika tudíž v podstatě směřuje pouze proti skutkovým závěrům, ke kterým soud prvního stupně a odvolací soud na základě provedených důkazů (zejména obsahu správního spisu Ministerstva vnitra) o naplnění podmínek stanovených v § 3 zákona č. 212/2009 Sb. dospěly. Tím však není poukazováno na žádnou otázku, jež by mohla založit v souladu s § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť tímto opravným prostředkem podle rozhodného znění procesní úpravy hodnocení důkazů napadnout nelze (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2436/2013).

Dovolatelka dále rozporuje způsob, jakým odvolací soud vyložil § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb., přičemž prosazuje takovou interpretaci zmíněného ustanovení, podle níž by případ žalobce, jehož matka opustila území Podkarpatské Rusi v roce 1939, teprve v roce 1943 na ni děděním přešly tam umístěné nemovitosti, po cesi tohoto území Sovětskému svazu v roce 1945 se však svého majetku již neujala, nemohla jej užívat a měla jej za pozbytý, nebyl podřaditelný pod žádnou z kategorií oprávněných osob, které tento předpis konstituuje. Takový přístup by však bylo nutno pokládat za nemístně formalistický, a tudíž stěží udržitelný ve světle judikatury Ústavního soudu, jež na projednávaný spor plně dopadá a řešení dané otázky předurčuje. Ústavní soud dlouhodobě setrvává na názoru, že ke splnění cíle restitucí je nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 274/04, nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06), a pokud tak interpretace restitučního předpisu vede k pochybnostem, zda na jeho základě má být minulá křivda napravena, či nikoli, je namístě křivdu napravit (nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13, bod 47). Nebylo tedy nikterak nepřiléhavým, pokud odvolací soud za daných okolností v tom, že se právní předchůdkyně žalobce, která byla k fyzickému opuštění Podkarpatské Rusi donucena již před připojením tohoto území k Sovětskému svazu, na Podkarpatskou Rus po uskutečnění řečených teritoriálních změn nevrátila a vůči svému tamějšímu majetku jako vlastník nadále nevystupovala, spatřoval zanechání předmětných nemovitostí ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. Vyhnul-li se odvolací soud, maje na zřeteli účel restitučních předpisů spočívající v částečném zmírnění následků minulých majetkových křivd (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03), ve svých úvahách závěrům, jež by vykazovaly nedostatečnou citlivost ke specifickým skutkovým okolnostem věci a kontextu historických událostí, v jejichž důsledku se žalobcově matce událo bezpráví, nedopustil se tím žádného pochybení. Jakkoli dovolací soud sám nezřídka zdůrazňuje, že je věcí státu, jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci pravidel určených restitučním zákonodárstvím (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1514/2014), v projednávané věci je zcela zjevné, že odvolací soud nevykročil z mezí vytyčených jazykovým zněním aplikovaného restitučního předpisu. Jelikož Ústavní soud zapovídá obecným soudům legislativní nedůslednosti v předpisech upravujících restituční nároky vykládat v neprospěch oprávněných osob (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, či nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, bod 14), nelze přisvědčit dovolatelčině argumentaci, jež oproti znění samotného zákona č. 212/2009 Sb. klade důraz na obsah důvodových zpráv, s nimiž se ovšem textace tohoto předpisu v důsledku změn prováděných v rámci legislativního procesu rozešla, jak správně upozornil odvolací soud.

K dovolatelkou zmíněné otázce výkladu pojmů zanechat a pozbýt je nutno podotknout jen tolik, že pouhý odkaz na rozhodnutí správního orgánu, jež soudy svými rozsudky v řešené věci nahradily, v žádném případě nesplňuje požadavky na vymezení toho, v čem je spatřováno naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, respektive dovolacího důvodu, neboť z něj naprosto není zřejmé, jakou nesprávnost právního posouzení dovolatelka odvolacímu soudu vytýká (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Stejně jako je z tohoto hlediska nepostačující prostý poukaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, neboť podání předcházející vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí (srovnej § 241a odst. 4 o. s. ř. a např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 221/2013), nemůže být za náležité vymezení právní otázky dle § 237 o. s. ř. uznáno, pokud dovolatelka ponechává na Nejvyšším soudu, aby obsah její dovolací argumentace vytušil z odůvodnění rozhodnutí ministra vnitra.

Přestože dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v jeho výrocích o náhradě nákladů řízení, nezmínila ve vztahu k těmto výrokům ani náznakem žádnou otázku, z níž by mohla alespoň potenciálně vyplývat přípustnost projednávaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2661/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 715/2014).

Z nastíněných důvodů Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.) činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 16.300,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20.086,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. února 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu