28 Cdo 2873/2007
Datum rozhodnutí: 05.03.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2873/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. Z., b) Ing. C. Z., c) Z. K., d) RNDr. M. V., e) M. Z.-P., f) Ing. L. Z., g) J. Z.-P., h) Ing. O. V.-V., ch) MUDr. O. P., i) L. B., j) Š. R., k) MUDr. M. G., l) Ing. J. V., m) D. F., a n) Ing. A. B., všech zastoupených advokátem, za účasti 1) Ing. M. K., 2) Mgr. K. Z., 3) RNDr. M. R., zastoupených advokátem, 4) D. p. r. b., zastoupeného advokátem, 5) P. f. České republiky, a 6) Ing. A. C.-T., zastoupené advokátem, o nahrazení správního rozhodnutí o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 18/2004, k dovolání žalobců a) až f) a h) až n) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007, čj. 28 Co 622/2006-322, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, čj. 28 Co 622/2006-322, se v části, kterou bylo rozhodnuto o návrhu žalobců a) až f) a h) až n) zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Žalobci se domáhali nahrazení rozhodnutí Okresního úřadu v P. - pozemkového úřadu ze dne 21. 6. 2002, čj. 2940/92, R VIII 8/02, opačným rozhodnutím soudu podle páté části občanského soudního řádu (o. s. ř.). P. ú. rozhodl, že oprávněným osobám nelze vydat pozemek č. 902/51 v katastrálním území Č., obec B., protože jde o plochy zastavěné hřištěm, parkovištěm, a další plochy bezprostředně související se stavbou ubytovacího zařízení a nezbytně nutné k jeho provozu (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1992 Sb.), o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Žalobci s tímto závěrem nesouhlasili, a poukazovali na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, v němž Ústavní soud řešil obdobný spor, týkající se jiných pozemků, jejichž vydání se domáhali. Ústavní soud v něm vyslovil názor, že bezprostřední souvislost pozemku s budovou a jeho nezbytná nutnost pro její provoz, musí být vykládána nikoli extenzivně, ale s ohledem na účel restitučních zákonů. Nelze vycházet z pojmu ucelený rekreační areál, a zahrnovat do něj i zelené plochy, hřiště, asfaltované parkovací plochy a pod., a účel rekreace nemůže být nadřazen účelu restituce.


Okresní soud v Příbrami, vycházeje z uvedeného nálezu Ústavního soudu, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, čj. 7 C 18/2004-243, že žalobci jsou příslušnými podíly spoluvlastníky uvedeného pozemku v rozsahu, vymezeném geometrickým plánem, zpracovaném v průběhu řízení před soudem prvního stupně znalkyní Ing. E. S. Současně zřídil pro vlastníka budovy umístěné uprostřed tohoto pozemku, bezplatné věcné břemeno na dobu neurčitou, spočívající v právu umístění žumpy, podzemního vedení, oprav a údržby splaškové kanalizace a přístupu a příjezdu vozidla pro odvoz splaškového odpadu z žumpy. Podle závěru soudu prvního stupně je možné pozemek, resp. jeho část, určenou znaleckým posudkem jako plochy nikoli nezbytně nutné pro provoz budovy, vydat, protože na ní nejsou umístěny žádné stavby ve smyslu § 11odst. 1 písm. c) zákona o půdě.


Na základě odvolání šesté účastnice Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2007, čj. 28 Co 622/2006-322, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Řízení doplnil místním ohledáním pozemku a dospěl k závěru, že v případě restituce pozemku podle zákona o půdě je třeba mít na zřeteli nejen účel spočívající ve vydání pozemku oprávněným osobám, ale i další účel, kterým je vytvoření podmínek pro lepší péči o zemědělskou a lesní půdu . Zvážil proporcionalitu mezi právem žalobců jakožto restituentů, na vydání předmětného pozemku a na druhé straně právem šesté účastnice jako vlastnice H. chaty na řádný na nerušený výkon vlastnického práva k uvedené chatě, a veřejným zájmem na rozumném uspořádání poměrů v území a na ochraně a bezpečnosti osob ubytovaných v H. chatě . Přitom dospěl k závěru, že zájem šesté účastnice je silnější než zájem restituentů na vydání žádaného pozemku. Pojmy bezprostřední souvislost a nezbytná nutnost použité v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je dle názoru odvolacího soudu třeba vykládat v souladu s obecně technickými podmínkami a požadavky na výstavbu, stanovenými v příslušných předpisech. Tím byla v době rozhodování soudu prvního stupně vyhláška č. 137/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně svým rozhodnutím vytvořil pozemky zcela nevhodného tvaru a nerespektoval vyjádření stavebního úřadu, podle něhož je třeba při dělení pozemku zřizovat u stavby ubytovacího zařízení odstavná a parkovací místa. V daném případě jde podle příslušné normy o 16 parkovacích míst, která navrhované rozdělení pozemku neumožňuje. Dále je dle této vyhlášky nutné respektovat požárně nebezpečný prostor kolem stavby, ve kterém je nebezpečí přenesení požáru sáláním tepla nebo padajícími předměty. Podle Hasičského záchranného sboru by bylo třeba tento prostor posoudit. Vyhláška č. 137/1998 Sb., byla ke dni rozhodování odvolacího soudu zrušena, obdobná ustanovení však má vyhláška č. 502/2006 Sb., která ji nahradila. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k svažitosti terénu daného pozemku a nutnosti respektovat požadavek 16 parkovacích míst, není dělení pozemku možné a celý pozemek je nezbytně nutný pro provoz stavby H. chaty, a to pro příchod a příjezd k chatě, pro údržbu a opravu chaty i pro provoz jímky a splaškové kanalizace, přičemž žalobci mají nárok na náhradu v podobě náhradního pozemku nebo peněžité náhrady.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a) až f) a h) až n). Dovolání odůvodňují tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to při posouzení ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve vztahu k vydání sporné nemovitosti, respektive její části. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že jeho rozhodnutí spočívá na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 o. s. ř.), pokud bez potřebných důkazů dospěl k závěru, že pozemek nelze rozdělit. Tím došlo k tomu, že restituentům nebyly vydány ani plochy předmětného pozemku, které zcela jednoznačně nejsou potřebné k provozu H. chaty, např. jde o část pozemku, na níž je umístěna houpačka, pískoviště či elektrický rozvaděč zabírající cca 1m2, přesto, že celková výměra pozemku je 3447 m2. I kdyby byl vzat v úvahu provoz chaty, včetně parkování vozidel, zbývá plocha, která není nezbytně nutná k provozu samotné rekreační chaty. Dále připomínají, že podle judikatury Ústavního soudu nelze restituční předpisy podřizovat pod pojmy obsažené v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva, např. práva stavebního. K tíži žalobců také nemohou jít právní předpisy, které měly kriteria oproti těm, které platily v době podání návrhu na vydání pozemku - např. v té době platila vyhláška č. 83/1976 Sb., která neuvádí povinnost zřizovat parkovací stání. Přitom dříve zřízené stavby takovou povinnost splňovat nemusí. Vlastnické vztahy k pozemku rovněž nejsou rozhodující pro hlediska požárně nebezpečného prostoru. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, týkajícím se proporcionality zájmů restituentů na jedné straně a zájmů vlastníka H. chaty, v jehož výkonu spatřuje odvolací soud veřejný zájem, silnější, než je zájem restituentů. Veřejný zájem je pojem neurčitý, a je otázkou, v čem je spatřován veřejný zájem na nerušeném výkonu vlastnického práva třetí osoby. Navíc z hlediska veřejného zájmu je zcela irelevantní, zda vlastníkem pozemku je D. p. r. b., jak je tomu nyní, nebo žalobci, protože šestá účastnice pozemek rozhodnutím soudu do svého vlastnictví nezíská. Dovolatelům rovněž není jasné, jaký význam má z hlediska dělení pozemku okolnost, zda pozemek může být nadále zemědělsky využit. Závěrem navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc následně vrácena věci soudu prvního stupně se závazným pokynem, aby provedl další dokazování o možném rozdělení pozemku podle kriterií, stanovených konkrétními právními předpisy, zejména k provedení nového znaleckého posudku.


Čtvrtý účastník se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako neodůvodněné odmítnuto.


Pátý účastník vyslovil názor, že nelze nepřihlížet k podmínkám, které musí vlastník splnit, či je povinen zajistit při provozu stavby podle nových či novelizovaných předpisů. Opačný přístup by podle něj nebyl v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova nebo s požadavky na životní prostředí, tedy se základními cíli zákona o půdě. V daném případě vydání výměrově drobných částí z jinak nevydávaného pozemku nezajistí oprávněným osobám podstatné zmírnění následků způsobené majetkové křivdy.


Šestá účastnice v prvé řadě nesouhlasí s tím, že by odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, které nemají oporu ve spisovém materiálu, nesouhlasí ani s provedením nového znaleckého posudku, protože jí není známo, co by jím mělo být prokázáno. Je toho názoru, že při rozhodování o vydání či nevydání pozemků je třeba brát v úvahu také spravedlnost a účelnost takových rozhodnutí. Bylo by v rozporu se zájmy restituentů, kdyby jim byly vydávány pouze nijak nevyužitelné a rozkouskované části dříve odňatých pozemků. Aplikaci vyhlášky č. 137/1998 Sb. považují za správnou, protože pro soud je rozhodující stav právních předpisů v době vynesení rozhodnutí, pokud konstituuje nové právní vztahy. V opačném případě by se provozovatel H. chaty dostal do rozporu s právními předpisy, což se týká i požárně nebezpečného prostoru. Účastnice připomíná, že pozemek užívá po mnoho let právě k provozu této chaty a předpokládá, že by jej mohla získat do vlastnictví, přičemž se obává, že žalobci jako vlastníci by takový převod neuskutečnili. Naopak se obává, že snahou žalobců je znemožnit provoz H. chaty. Rozsudek odvolacího soudu považuje za formálně i věcně bezvadný a navrhuje zamítnutí dovolání.


Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v rámci uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. neshledal dovolací soud důvodným - dovolatelé uplatňují spíše to, že odvolací soud nenařídil provedení nového důkazu znaleckým posudkem.


Dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci, je však opodstatněný. Jde o posouzení zastavěnosti pozemku jako důvodu pro jeho nevydání oprávněným osobám podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, konkrétně o výklad toho, co zákon o půdě míní částí pozemku, který bezprostředně souvisí se stavbou a je pro její provoz nezbytně nutný. Dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to protože jde o citlivé restituční vztahy - nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování. V dané věci je hledisko bezprostřední souvislosti se stavbou nesporně dáno, a tak zbývá vyložit hledisko nezbytné potřeby části pozemku pro provoz budovy. Zákon se nestanoví, že pozemek nelze vydat z důvodu potřeby dalších subjektů, jako je zájem veřejnosti na uspořádání okolí, a veřejný zájem na konkrétním podnikání. Navíc vyhláška, kterou považuje odvolací soud a rozhodující z hlediska dělení vlastnického práva k danému pozemku, nesleduje řešení občanskoprávních vztahů, ale veřejný zájem, jakým je územní plán a stavební řízení; o tuto problematiku v dané věci zajisté nejde.


Dovolací soud považuje za významnou skutečnost, že vlastníkem pozemku je jiná osoba než vlastník budovy, který má právní zájem na tom, aby část pozemku nebyla vydána oprávněným osobám. Tím, že dojde u části pozemku ke změně vlastnických vztahů, ve skutečnosti v terénu ke změnám nedojde, což je např. relevantní ve vztahu k úvaze, zda provoz budovy vyžaduje určité ochranné pásmo z hlediska požárního nebezpečí. Ze spisu pak nevyplývá, že by v dané věci změna vlastnického práva k části pozemku měla vliv na toto ochranné pásmo.


Dovolací soud dále poukazuje na úpravu provedenou v ustanovení § 22 odst. 2 a 8, které upravují právní vztahy mezi osobami, jimž byly vydány pozemky podle § 9 tohoto zákona, a které představují základ pro budoucí urovnání vztahů zúčastněných osob tj. těch, jimž byly pozemky vydány, a těch, které dosud měly k pozemku právo užívání. Jestliže tedy bude pozemek bez části, která slouží nutnému provozu budovy H. chaty, vydán oprávněným osobám, čemuž zákon o půdě dává přednost před poskytováním jiných náhrad, bude možno pokračovat v nájemním vztahu založeném ustanovením § 22 zákona o půdě nebo věc řešit jiným způsobem v souladu s hmotným občanským právem.


Dovolací soud se tedy neztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a má zato, že pozemek lze, po oddělení části nezbytně nutné k přímému provozu budovy na něm postavené, (tak, jak byly již odděleny stavební pozemky pod touto budovou, jež žalobci nepožadují), vydat oprávněným osobám. Za takovou část dovolací soud nepovažuje plochy, na nichž jsou umístěny podzemní stavby, dětské hřiště, houpačka apod. Otázku, zda za takovou plochu lze považovat i plochu k parkování vozidel hostů chaty, bude třeba posoudit bez ohledu na požadavky právních norem, závazných pro stavbu budov.


Dovolací soud z uvedených důvodů neshledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu. V novém řízení rozhodne nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. března 2009


JUDr. Josef R a k o v s k ý


předseda senátu