28 Cdo 2857/2004
Datum rozhodnutí: 19.05.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 80 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 41 odst. 3 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb., § 680 odst. 2 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 2857/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. K., správce konkursní podstaty úpadce D. I., spol. s r.o. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu T., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi nájemní smlouvy, o reálné plnění, o povinnost zdržet se dispozic s majetkem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 373/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2003, č. j. 11 Co 528/2001-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 5. 2001, č. j. 17 C 373/95-103, ve znění, že se zamítá žaloba na určení neplatnosti výpovědi dané dne 20. 2. 1995 žalovaným žalobci z nájmu pozemků parc. č. 4278, 4279/1, 2 v k. ú. T., a že se zamítá též žaloba o určení dalšího trvání nájemní smlouvy, jakož i žaloby o uložení povinností žalovanému umožnit žalobci stavbu nákupního střediska včetně vedlejších staveb nutných k provozu a zdržet se všech dispozic s majetkem (zejména převodu předmětných pozemků ve veřejné dražbě i mimo ni, vzhledem ke smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 22. 4. 1994). Prvostupňový rozsudek byl potvrzen v nákladovém výroku ve prospěch žalovaného a žalobce byl zavázán nahradit žalovanému též náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud se blíže nezabýval právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o nájmu pozemků, uzavřená mezi účastníky dne 22. 4. 1994, je podle § 41 občanského zákoníku (dále o. z. ) částečně neplatná; částečnou neplatnost spatřoval soud prvního stupně v podle něj nejasném ujednání stran o době nájmu ve vztahu k možnosti dát výpověď. Otázku platnosti výpovědi z nájmu tak bylo nutno posoudit podle obecných ustanovení o. z. Naproti tomu odvolací soud se zaměřil na otázku naléhavosti právního zájmu žalobce na žalobě (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu - dále o. s. ř. ). Dovodil, že tento zájem není dán: byla-li smlouva o nájmu stavebních pozemků uzavřena na dobu určitou do 30. 6. 1995 a jejím účelem bylo vybudování nákupního střediska, pak by finančně náročná investiční akce nyní způsobila nikoli stabilizaci majetku v konkursní podstatě, ale naopak odliv financí z tohoto majetku. Odůvodnil-li žalobce, jako správce konkursní podstaty, naléhavý právní zájem také tím, že postupem žalovaného vznikly úpadci pohledávky na náhradu škody, pak tyto pohledávky lze uplatnit v samostatném sporu; v něm by v rámci prejudice byly posuzovány otázky existence nájemního vztahu a platnosti výpovědi. Ze stejných důvodů, které vedly k odepření naléhavého právního zájmu, vyslovil odvolací soud zamítavý závěr k petitu o povinnosti žalovaného umožnit žalobci stavbu nákupního střediska (reálné plnění). Zbylý díl žalobní žádosti o povinnosti zdržet se dispozic s majetkem včetně předmětných pozemků, zejména převodu v rámci veřejné dražby i mimo ni, byl zamítnut pro nedostatek opory v hmotném právu s tím, že podklad k vyhovění žalobě tu neposkytuje ani pactum de contrahendo mezi stranami.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a předestřel právní otázky, kterými byly:

- naléhavý právní zájem úpadce na určovací žalobě, který je podle něj dán;

- pochybení odvolacího soudu, který měl cestou kasační umožnit žalobci uplatnění procesního nástupnictví na straně žalované z důvodu singulární sukcese (zřejmě vstup vydražitele pozemků do řízení); zde podle dovolatele pochybil již soud prvního stupně, který porušil § 119a o. s. ř. a vyhlásil rozsudek, aniž by žalobce o sukcesi poučil;

- při rozhodování o nákladech řízení měl být použit § 150 o. s. ř. a v rámci důvodů hodných zvláštního zřetele měly být zohledněny majetkové poměry strany žalující; správce konkursní podstaty vznik soudního řízení nezavinil a účastníkem se stal ze zákona.

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření zpochybnil přípustnost dovolání, nesouhlasil zejména s procesním obsahem námitek dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Vylíčené dovolací důvody odpovídaly ustanovením § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. (tvrzené procesní vady s následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci). Dovolací soud však musel nejprve uzavřít, zda je dovolání přípustné, přičemž alternativou přípustnosti dovolání byl, při shodě rozsudků obou instancí bez předchozí kasace s vysloveným závazným právním názorem odvolacího soudu, pouze dovolatelem tvrzený zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud poznamenává, že smlouvu o nájmu pozemků, uzavřenou účastníky dne 22. 4. 1994, neměl soud prvního stupně posoudit jako částečně neplatnou. Nájem byl zcela jasně sjednán na dobu určitou do kolaudace stavby či do 30. 6. 1995, s eventualitou prodloužení. Počátky výpovědních lhůt byly vázány k termínům 30. 9. 1994 resp. 30. 6. 1995, jako termínům pro stavební povolení a kolaudaci. Při jejich nedodržení zaviněném nájemcem měl pronajímatel právo smlouvu vypovědět v jednoměsíční lhůtě. S touto nájemní smlouvou pak byla věcně spojena smlouva o budoucí kupní smlouvě, která měla zajistit převod pozemků po skončení výstavby na nájemce.

Dovolací soud toleruje postup odvolacího soudu, jenž nastolil otázku naléhavého právního zájmu žalobce v odvolacím řízení bez toho, že by rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil za tímto účelem první instanci. Důvod, proč tak učinil likvidace a poté konkurs na straně žalující je logický. Žalobce dostal možnost doplnit tvrzení i navrhnout důkazy a nebyl tak krácen na procesních právech.

Odvolací soud však především nezatížil řízení vadou, nepřiznal-li žalobci naléhavý právní zájem na určovací žalobě (o neplatnost výpovědi z nájmu; totéž platí i o určení, že nájemní vztah dále trvá). Dovolací soud sdílí důvody, vedoucí k negativnímu závěru odvolací instance. Tyto důvody bezprostředně souvisí s nynějším právním postavením žalobce, včetně odpovědnosti vůči konkursním věřitelům, a bylo nutno je vzít v úvahu. Ve prospěch závěrů odvolacího soudu hovoří i ochrana vlastnického práva vydražitele předmětných pozemků již v roce 1995 (srov. čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod o ochraně pokojného užívání majetku), zohledňující právní jistotu účastníků právních vztahů a jejich dobrou víru.

Další námitky dovolatele již lze zodpovědět souhrnně. Odvolací soud nepoškodil žalobce procesně, neboť ten měl kdykoli za řízení možnost uplatnit singulární sukcesi na straně žalované (srov. § 216 odst. 1 v relaci k § 107a o. s. ř.). Pokud jde o změnu pronajímatele pozemků v důsledku veřejné dražby, pak v případě neplatnosti výpovědi z nájmu by nájemní vztah pokračoval ex lege (§ 680 odst. 2 o. z.). Dovolací soud se tu nedomnívá, že by odkaz odvolacího soudu na žalobu o náhradu škody byl bezpředmětný. Je skutečně otázkou, zda bylo oprávněné přičíst nevydání stavebního povolení, navíc závislé na rozhodování orgánu žalovaného, k tíži žalující strany.

Dovolací soud při přezkumu neshledal, že by byl naplněn kterýkoli z výše vypočtených znaků zásadního právního významu napadeného rozsudku (viz § 237 odst. 3 o. s. ř.). Problematika je navíc natolik jedinečná, že se nejeví vhodnou ke generalizaci a nejde tedy o záležitost judikatorní. Rozsudku odvolacího soudu tedy nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Odmítnutí dovolání založilo podle § 146 odst. 3 o. s. ř. povinnost žalobce nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání. Dovolací soud nespatřuje důvod použít ustanovení § 150 o. s. ř. a při výpočtu odměny zástupce žalovaného za jediný úkon v dovolacím řízení, kterým bylo vyjádření k dovolání, převzal postup odvolacího soudu, který sdružil požadavky žalobního petitu do paušální sazby 10.000,- Kč (určení, zda právní vztah nebo právo je či není - § 5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.) Výchozí sazbu odměny bylo nutné dvakrát krátit o polovinu (§14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.), po čemž představovala výše odměny za úkon částku 2.500,- Kč a s přičtením 75,- Kč režijního paušálu bylo žalovanému přiznáno 2.575,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. května 2005

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.

předseda senátu