28 Cdo 285/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 20 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 285/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. J. a B) O. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu R., zastoupenému advokátkou, o náhradu za živý a mrtvý inventář, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 7 C 1323/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.2003, č.j. 16 Co 249/2002 - 280, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15.10.2003, č.j. 16 Co 249/2002-280, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou podanou 26.11.1992 vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovanému zaplatit každému z nich částku 475.12,- Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně a inflačním znehodnocením ve výši 11,3 % ročně, vždy z částky 475.312,- Kč od 27.9.1991 do zaplacení, a to jako doposud nevydanou část náhrad za vznesený živý a mrtvý inventář a zásoby. Tvrdili, že jako původní vlastníci zemědělské usedlosti č.p. 41 v Č. byli nuceni ke dni 1.1.1959 vstoupit do JZD v Č., vnést do družstva veškerý zemědělský majetek a náhrady za tento majetek však nebyly žalovaným doposud v plné míře poskytnuty. Podle žalobců výši náhrad je třeba v případě náhrad za vznesený mrtvý inventář vypočíst podle vládního nařízení č. 20/1992, neboť odnětí jednotlivých věcí a zejména jejich současnou cenu nelze řádně prokázat.

Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12.6.2002, č.j. 7 C 1323/92-266, v odstavci I. žalobě vyhověl. Současně v odstavci II. žalobu zamítl v částech, ve kterých se po žalovaném domáhali žalobce A. J. zaplacení další částky 210.574,29 Kč, žalobkyně O. J. zaplacení další částky 274.472,29 Kč a každý z žalobců pak též zaplacení úroků z prodlení ve výši 20 % ročně a inflačního znehodnocení ve výši 11,3 % ročně, oba z částky 475.312,- Kč od 27.9.1991 do zaplacení. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobci v současné době nejsou vlastníky jakýchkoli zemědělských nemovitostí, když tyto převedli v minulosti (již v roce 1975) převážně na svého syna Ing. A. J. a jeho manželku M. J. Vzal za prokázané, že zemědělská výroba je zabezpečována jejich synem Ing. A. J., který je samostatně hospodařícím rolníkem, přičemž žalobci sami s provozováním zemědělské výroby vypomáhali podle svých sil a možností. Rovněž zjistil, že zemědělská výroba je provozována na pozemcích, které byly v minulosti ve vlastnictví žalobců a tyto pozemky byly a jsou i dnes součástí zemědělské usedlosti č.p. 41 v Č. Vyslovil závěr, že domáhají-li se žalobci restitučních náhrad podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě"), jedná se v tomto případě o náhrady k zajištění provozu zemědělské výroby. V této souvislosti zaujal názor, že tato podmínka je naplněna i v případě, kdy oprávněná osoba, která sice je vlastníkem zemědělských pozemků, avšak na nich sama nehospodaří, zabezpečuje zemědělskou výrobu prostřednictvím jiné osoby, které zemědělské pozemky pronajme (a s náhradami disponuje sama bez ohledu na potřeby nájemce, zabezpečujícího zemědělskou výrobu). Dovodil, že nemůže být proto přísněji posuzován případ žalobců, kteří se i nadále sami podle svých možností podílí na zabezpečování zemědělské výroby provozované jejich rodinou. Samotná skutečnost, že žalobci již v současné době nejsou vlastníky zemědělských pozemků, nebo že jim jejich synem nebyla za jejich pomoc vyplácena odměna, za výše popsané situace na uvedeném závěru nic nemění. Současně připomenul, že žalobci tím, že se registrovali jako soukromě hospodařící rolníci, uzavřeli smlouvu o nájmu zemědělských pozemků a smlouvu o sdružení se svým synem Ing. A. J., prokázali formálně svoji připravenost zabezpečovat zemědělskou výrobu. Dále konstatoval, že pro rozhodnutí ve věci je přitom rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku podle § 154 odst. 1 o.s.ř. Dospěl k závěru, že ze strany žalobců se jedná pouze o formální kroky, které na jejich faktických možnostech podílet se na zabezpečování zemědělské výroby (daných dnes především jejich věkem a zdravotním stavem) nic nemění. Uzavřel, že věkem a zdravotním stavem nelze podmiňovat možnost domoci se uplatněných restitučních nároků.

K odvolání žalobců a žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.10.2003, č.j. 16 Co 249/2002-280, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu v části, kterou se A) žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 264.737,71 Kč a B) žalobkyně částky 200.839,71 Kč. Současně ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že k uspokojení nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář je zapotřebí, aby původní vlastník či další oprávněná osoba, uvedená v § 4 odst. 2 zákona o půdě, již zahájila provoz zemědělské či lesní výroby, neboť tyto náhrady jsou poskytovány právě za účelem zajištění takového provozu. Dále poznamenal, že pokud k faktickému zahájení takové výroby dosud nedošlo, postačí, aby oprávněná osoba doložila, že je připravena takový provoz zahájit. V této souvislosti odkazoval na rozsudek Nejvyššího soud ČR sp. zn. 2 Cdon 295/97, 3 Cdon 1219/96 s tím, že činnost spočívající v zajišťování zemědělské či lesní výroby pak musí oprávněná osoba vykonávat buď osobně nebo pronajímáním zemědělské půdy jiným osobám. Odvolací soud považoval za zásadní, že formální připravenost k zajišťování zemědělské či lesní výroby podle § 20 odst. 1 zákona o půdě nestačí, jestliže je z ostatních skutečností zřejmé, že oprávněná osoba takovou činnost vůbec vyvíjet nehodlá, případně jí není fyzicky schopna. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobci již na počátku sporu nesplňovali podmínku zajišťování zemědělské či lesní výroby. Vyslovil závěr, že od počátku řízení se na zajišťování zemědělské či lesní výroby podíleli pouze tím, že vypomáhali svému synovi v jeho hospodářství drobnými pracemi, úměrnými jejich důchodovému věku a zdravotnímu stavu a tato situace trvala i v roce 2002, kdy uzavírali se synem smlouvy o sdružením a nájmu zemědělských pozemků a zaregistrovali se jako samostatně hospodařící rolníci. Podle odvolacího soudu tyto jejich právní úkony je proto nutné považovat za účelové kroky, které měly formálně naplnit požadavky zákona o půdě a lze je hodnotit jako snahu obejít zákon a domoci se restitučních náhrad, které by jim jinak nenáležely.Vzhledem k tomu uzavřel, že žalobci ke dni rozhodování soudu podle § 154 odst. 1 o.s.ř. nesplňují podmínku zajišťování zemědělské a lesní výroby, proto jim nelze podle § 20 odst. 1 zákona o půdě náhrady živého a mrtvého inventáře vydat.

Proti rozsudku odvolacího soudu, do celé výrokové části, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnili. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů odvolací soud ve svých výrocích označil žalobce jako přestárlé a neschopné samostatně provozovat zemědělskou výrobu, aniž by vzal v úvahu, že výroba je plně zajištěna a provozována jednak smlouvou o postoupení pohledávek, dále pak smlouvou o sdružení fyzických osob podle občanského zákoníku a registrací obou žalobců jako samostatně hospodařících rolníků. Vytýkali odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil jaké mechanismy a opatření v zákoně jsou dány pro zajištění či provozování zemědělské výroby. Poukazovali na skutečnost, že mezi zajišťováním a provozováním zemědělské výroby je rozdíl a tato zákonná ustanovení nebrání tomu, aby nárokované pohledávky byly původním vlastníkům v zákonné lhůtě vypořádány. Zároveň konstatovali, že část pohledávek byla žalobcům vypořádána již v letech 1991 až 1993, aniž by žalovaný zpochybnil vydání pohledávek věkem žalobců, kterým v těchto letech bylo již 72 a 80 let. Dále namítali, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to článek 1 a článek 36 Listiny základních práv a svobod a dále článek 6 Úmluvy lidských práv a svobod a článek 90 Ústavy ČR. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Zjistil dále, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45). O takový případ v této věci nejde.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě a zda toto ustanovení rovněž správně vyložil.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2.

Dovolací soud nemá v zásadě důvodů odchýlit se od závěrů dosavadní výkladové praxe, která byla vyjádřena kupř. v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1203/96 a 3 Cdon 1219/96.

Pro posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v této konkrétní věci však dovolací soud považuje za vhodné připomenout závěry z rozsudku NS ze dne 28.4.1997, sp. z. 2 Cdon 295/97. Podle nich nelze dovodit, že by nárok upravený v § 20 odst. 1 zákona o půdě byl vázán na skutečnost, že by žalobce musel splňovat podmínku zajištění zemědělské výroby již ke dni účinnosti zákona o půdě. Totéž rozhodnutí stejně tak uvádí, že uvedené ustanovení zákona nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby přirozeně s tím, že toto budoucí zajišťování zemědělské výroby musí být spolehlivě prokázáno.

Slovní spojení k zajištění provozu zemědělské výroby , použité v ustanovení § 20 zákona o půdě, přitom zahrnuje nejen případy, kdy osoba uplatňující nárok na vydání inventáře vykonává, resp. je připravena vykonávat činnost spočívající v zajišťování provozu výroby se děje (je připraveno) pronajímáním zemědělské půdy jiným osobám.

K uvedeným závěrům rozhodovací praxe nyní dovolací soud dodává:

Ze zákona neplyne další požadavek než fakt, že jde o osobu provozující zemědělskou výrobu. Odkaz zákona vztahuje se na dosud nezrušená ustanovení zákon č. 105/1990 Sb., tedy na existenci platně založené evidence soukromě hospodářících rolníků u příslušného místního národního výboru (dnes obecního úřadu).

Ze smyslu zákona nelze dovodit tak restriktivní výklad, jaký zaujal odvolací soud. Smyslem přijetí celé řady restitučních zákonů byla nejen odvolacím soudem zmíněná snaha státu o nápravu některých majetkových křivd, nýbrž rovněž zřetele privatizace. Navrácení věcí původním majitelům odpovídalo tendenci patrné ostatně z přijetí citovaného zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, docílit cestou restituce i privatizace vytvoření podnikatelského prostředí založeného na soukromém vlastnictví věcí k nim sloužících, resp. k jejich realizaci navrácených.

K tomu přistupuje zřetel na povahu zemědělské výroby, která zejména v podmínkách zemědělské malovýroby zahrnuje typicky rodinné farmy charakterizované podílem zpravidla všech členů užší i širší rodiny na výrobním zemědělském procesu v průběhu jeho roku, zahrnující přitom nejen samotnou zemědělskou výrobu, ale i přidruženou zemědělskou výrobu. Pod tento pojem spadá nepochybně i práce spojená s péčí o ustájený dobytek a drobné hospodářské zvířectvo, údržba nemovitosti k zemědělské výrobě sloužící a v neposlední řadě na to navazující i péče o materiální zázemí členů tohoto produktivního společenství (péče o stravu a ubytování).

Hodnoceno z hlediska těchto kritérií nelze vyloučit nároky oprávněných osob jen proto, že pro svůj fyzický věk nejsou v dostatečné míře schopny v plnosti zajišťovat samotný proces hlavní zemědělské výroby. Už vůbec nelze přisvědčit závěrům odvolacího soudu vylučujícím možnost realizace zemědělské výroby cestu pronájmu (někdejšího pachtu) pozemků či budov sloužících zemědělské výrobě. Oprávnění vlastníka ve smyslu § 123 o.z. zahrnuje nepochybně v rámci vlastnické triády i právo na uzavření nájemní smlouvy podle ustanovení § 663 a násl. o.z., případně jiné, nepojmenované smlouvy nesoucí se k podobnému výsledku.

K tíži restituenta nelze přičítat délku trvání řízení, v jejímž průběhu tento s postupujícím věkem pozbyl dřívější fyzickou způsobilost, resp. došlo u něj ke snížení této fyzické způsobilosti tak, že přímo a bezprostředně není již schopen vykonávat celý rozsah prací zemědělské výroby. Délka trvání řízení je okolnost na vůli účastníka nezávislá, ze znění zákona o půdě nelze přitom dovodit důsledek o nějakém oslavení jeho nároků plynoucích z ustanovení § 20 odst. 1 uvedeného zákona. Nepřichází do úvahy ani odkaz na důsledky plynoucí z norem procesního práva, jmenovitě § 154 odst. 1 o.s.ř., když rozhodující je prokázání a splnění podmínek hmotněprávní normy stanovící podmínky pro přiznání výše uvedených náhrad.

Na základě výše uvedeného je proto nutno právní posouzení věci, jež v dané věci odvolací soud uplatnil, považovat za neúplné a tedy nesprávné. Tím nemůže být správný rozsudek odvolacího soudu ze dne 15.10.2003, sp. zn. 16 Co 249/2002, který z tohoto právního posouzení vychází. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu