28 Cdo 2847/99
Datum rozhodnutí: 20.07.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2847/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 1.9.1999, sp.zn. 12 Co 588/97, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 5 C 270/92 ( žalobce Města J., proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě ní:

Žaloba v této právní věci byla podána 30.12.1991, a to původně žalobcem O. S., který v průběhu řízení dne 22.4.1995 zemřel ; jeho dědička G. S. zemřela v průběhu tohoto řízení rovněž ( dne 23.11. 1997 ) a jejím dědicem ze závěti se stalo Město J., okres T.

Okresní soud v Třebíči rozsudkem z 21.10.1992, čj. 5 C 270/92-27, uložil žalovanému povinnost poskytnout původnímu žalobci finanční náhradu ve výši 101.161,10 Kč za odňatý pozemek par. č. 4602/14 - zahradu v J., kterou nebylo možné vydat žalobci ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v září 1952 byl na uvedeném pozemku bez vědomí jeho vlastníků stržen plot ; spoluvlastníky pozemku byl původní žalobce O. S. a jeho matka, každý jednou ideální polovinou, a zmocněnci těchto původních vlastníků, jímž byl otec O. S., bylo bývalým Místním národním výborem v J. sděleno, že nemovitost je zařazena do staveniště pro výstavbu dvojdomku s tím, že půjde o výstavbu vojenských objektů. Zmocněnec spoluvlastníků pozemku s tímto postupem nesouhlasil, odmítl výkup pozemku, jakož i nabídnutý náhradní pozemek ; třebaže nedošlo k majetkoprávnímu vypořádání ohledně uvedeného pozemku ( parc. č. 4602/14 v J. ) , byla zahájena výstavba objektu. V roce 1966 předložil bývalý Městský národní výbor v J. spoluvlastníkům pozemku kupní smlouvu, týkající se prodeje uvedeného pozemku, s tím, aby ji podepsali, a spoluvlastníci pozemku, protože neměli možnost a zejména již nemohli s pozemkem disponovat, neboť na něm byla umístěna stavba, kupní smlouvu podepsali. Dne 31.7.1991 se původní žalobce O. S. obrátil na žalovaný stát - Ministerstvo financí ČR s žádostí o finanční náhradu za uvedený pozemek ; tato žádost byla odmítnuta. V občanském soudním řízení pak Okresní soud v Třebíči dovodil, že k uzavření kupní smlouvy došlo v roce 1966 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, takže na posouzení věci dopadá ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., protože však byla na pozemku umístěna stavba, poukazoval soud prvního stupně na ustanovení § 8 odst. 3 a 5 a na ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb., podle nichž náleží za pozemek oprávněné osobě / ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb./ finanční náhrada. Soud uložil žalovanému státu povinnost k poskytnutí této náhrady ; výše náhrady byla stanovena tak, že od znalcem stanovené ceny pozemku byla odečtena částka 13.937,40 Kč / tj. kupní cena zaplacená na základě kupní smlouvy z roku 1966/.

K odvolání žalovaného státu Krajský soud v Brně rozsudkem z 28.11. 1994, sp.zn. 12 Co 589/92, změnil uvedený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud byl toho názoru, že pozemek parc. č.4606/14 v J. byl v roce 1952 uváděn jako zahrada, takže vzhledem k ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., nelze na tento případ aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., protože šlo o zemědělskou půdu a mělo tu být k posouzení věci použito ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. s přihlédnutím k ustanovení zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Podle názoru odvolacího soudu mohl tedy žalobce O. S. uplatnit svůj nárok týkající se pozemku parc. č. 4606 v J. pouze podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb.

O dovolání žalobce proti uváděnému rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 18.12.1997, 3 Cdon 296/96, tak, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení a k novému rozhodnutí. Dovolací soud byl toho názoru, že v době, kdy se stát zmocnil držby v žalobě uvedeného pozemku, nebyly zahrady chráněny podle tehdy platných předpisů začleněním do zemědělského půdního fondu ; stejně tomu bylo i v pozdější době ve smyslu ustanovení zákona č. 48/1959 Sb.; změna nastala až zákonem č. 53/1996 Sb., který ve svém ustanovení § 1 odst. 2 zahrnul zahrady do zemědělského půdního fondu ; stejné řešení zvolil i zákon č. 334/1992Sb. Podle názoru dovolacího soudu však nebylo možné použít ustanovení zákona č. 334/1992 Sb. zpětně pro zařazení pozemku do dříve neexistujícího zemědělského půdního fondu, protože to z ustanovení citovaného zákona nevyplývá. Ustanovení § 1 odst. 1 zákon č. 229/1991 Sb. lze tedy aplikovat pouze na půdu, kterou skutečně tvoří nyní zemědělský půdní fond. Interpretace ustanovení § 1 odst. 4 zákon č. 87/1991 Sb. musí být proto v daném případě prováděna s ohledem na zmíněné ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., který je v poměru speciality ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dovolací soud proto uložil odvolacímu soudu, aby se v dalším průběhu řízení vypořádal s otázkou, zda pozemek parc. č. 4606/14 v J. byl, je a měl být zemědělsky obhospodařován, což je otázkou skutkovou, kterou je třeba objasnit.

V dalším průběhu řízení si odvolací soud vyžádal zprávy a spisové materiály od Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Třebíči a od Ministerstva vnitra / jeho archivní správy /, Moravského zemského archivu v Brně / týkající se pozemku parc. č. 4606/14 v J., seznámil se s výsledky řízení o dědictví po zůstaviteli O. S., vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. D 714/95, a s výsledky řízení o dědictví po zůstavitelce G. S. / zemřelé 23.11.1997 /, vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. D 1975/97, a konstatoval obsah dalších listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Brně z 1.9.1999, sp.zn. 12 Co 888/97, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změněn tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ČR je povinna zaplatit žalobci - Městu J., okres T., 10.000 Kč a vydat cenné papíry nemající povahu státního dluhopisu v hodnotě 91.161,10 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný stát je povinen zaplatit žalujícímu městu na náhradu nákladů řízení 6.418,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku ; žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 9.085,70 Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem svého rozsudku připustil odvolací soud proti tomuto rozsudku dovolání.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po dalším průběhu řízení dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není důvodná a že rozsudek soudu prvního stupně byl shledán správným. Výrokem svého rozsudku však odvolací soud provedl dílčí změnu formy finanční náhrady, jak to odpovídá ustanovení § 13 odst. 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.i ustanovení nařízení vlády č. 233/1991 Sb. Odvolací soud uváděl, že původní žalobce O. S. byl oprávněnou osobou uvedenou v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a proto lze i současnému žalobci přiznat finanční náhradu do částky 10.000 Kč v hotovosti i přiznání specifického plnění ve zbývající části finanční náhrady. Výroky o nákladech řízení byly odvolacímu soudem odůvodněny ustanoveními § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášek č. 270/1990Sb. a č. 177/1996 Sb. K připuštění dovolání proti svému rozsudku přikročil odvolací soud z toho důvodu, že pokládal za otázku zásadního právního významu to, " zda k naplnění restitučního předpokladu nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. lze považovat i širší okolnosti, které s realizovaným převodem nemovitosti na stát bezprostředně nesouvisely", a to " zda v daném případě lze ve vztahu k prodeji pozemku uskutečněnému dne 3.11.1966 vztáhnout ve smyslu naplnění nápadně nevýhodných podmínek prodeje i ten fakt, že předmětná nemovitost byla po dobu předcházejících 14 roků státem neoprávněně a bezplatně užívána a následně vykoupena bez toho, že by užívání bylo vlastníkům finančně jinak kompenzováno".

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 1.11.1999 a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Třebíči 16.11.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

V dovolání bylo navrženo, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uplatňováno bylo jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci, zejména co do širšího výkladu restitučního důvodu nápadně nevýhodných podmínek". V dovolání bylo zdůrazněno, že posouzení tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy bylo odvolacím soudem provedeno v rozporu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.

V dovolání bylo poukazováno na to, že původní vlastníci pozemku měli již od roku 1952 možnost pozemky státu odprodat nebo přijmout pozemek náhradní, což však odmítli ; snaha řešit záležitost smírně narazila tedy na absolutní nezájem vlastníků pozemku." I poté, co stát začal pozemek užívat bez souhlasu vlastníků, existovala ještě možnost proti takovému zásahu do vlastnického práva bojovat. Tehdejší vlastníci však nikterak proti užívání pozemku státem nezasáhli ; nelze považovat za tíseň , která vlastníky vedla k uzavření smlouvy, užívání pozemků státem po dobu 14 let". V daném případě však nebylo, podle názoru vyjádřeného v dovolání, splněno ani to, že by k prodeji došlo za nápadně nevýhodných podmínek ; kupní cena tu nebyla stanovená v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy a "nic jiného než nesprávné stanovení kupní ceny, tedy ceny stanovené v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, nelze podařadit pod pojem nápadně nevýhodných podmínek". Nápadně nevýhodné podmínky prodeje nemohu spočívat v tom, že nemovitost byla užívána po dobu 14 let bez souhlasu původních vlastníků. Odvolací soud ve svých závěrech v podstatě pokládal za tíseň i nápadně nevýhodné podmínky tytéž skutečnosti, což je nesprávné a jednoznačně je tím zvýhodněn ten, kdo nárok na finanční náhradu uplatňuje. Uváží-li se, že i původní žalobce O. S. ve své žalobě uváděl, že cena za pozemek byla stanovena podle tehdy platných cenových předpisů, pak podle názoru vyjádřeného v dovolání dovolatele " není tu prostor pro poskytnutí finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb.".

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona č. 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád / zákon č. 99/1963 Sb/, platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona č. 238/1995 Sb./ tj. před 1.1.1996 ; srov. článek V. zákona č. 238/1995 Sb./.

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, protože odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně, že je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť odvolací sodu měl za to, že jeho rozhodnutí je rozhodnutím zásadního významu po právní stránce.

Jestliže odvolací soud připustil dovolání jen v souvislosti s právním posouzením / výkladem/ určitého pojmu, vymezil tím zásadně dovolací důvod a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu např. z hlediska závěrů odvolacího soudu o skutkových zjištěních / viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.

Ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 a § 242 odst. 1 občanského soudního řádu zabýval se dovolací soud v daném případě přezkoumáním správnosti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu vymezeném výrokem rozsudku odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, souvisejícím s řešením dílčí právní otázky, "zda v daném případě lze ve vztahu k prodeji pozemku uskutečněném dne 3.11.1996 vztáhnout ve smyslu naplnění nápadně nevýhodných podmínek prodeje i ten fakt, že předmětná nemovitost byla po dobu předcházejících 14 roků státem neoprávněně a bezplatně užívána a následně vykoupena bez toho, že užívání pozemku bylo vlastníkům finančně či jinak kompenzováno".

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem , bylo vyloženo, že tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav / např. rozrušení, obavy o blízku osobu/, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související a předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.

Uvedený právní závěr z uveřejněné soudní judikatury neobsahuje tedy takový právní závěr, který dovolatel ve svém dovolání vyjádřil tak, že " nic jiného než nesprávné stanovené kupní ceny, tedy stanovení ceny v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, nelze podřadit pod pojem nápadně nevýhodné podmínky" ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Naopak citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek připouští i jiné relevantní skutečnosti, které je třeba brát v úvahu při výkladu pojmu nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud v daném případě zdůrazňoval z hlediska nápadně nevýhodných podmínek uvedené kupní smlouvy z 3.11.1966, že k prodeji pozemku tu došlo až 14 roků po faktickém převzetí pozemku kupujícím, že po celou tuto dobu stát pozemek bezplatně užíval a toto užívání bez souhlasu vlastníků pozemku nebylo nikterak zohledněno při tvorbě kupní ceny za pozemek, popřípadě při zpětné kalkulaci náhrady za čtrnáctileté užívání v souvislosti s koupí pozemku. Tuto úvahu lze chápat jako odpovídající přihlížení k jiným relevantním skutečnostem, které lze brát v úvahu při posuzování toho, zda při kupní smlouvě byly či nebyly dány nápadně nevýhodné podmínky. Původní žalobce O. S. v řízení předložil ostatně opis svého přípisu, který dne 16.9.1952 odeslal v záležitosti pozemku parc. č. 4606/14 v J. / zahrady o výměře 13a 61m2 / bývalému Krajskému národnímu výboru v J. / jeho plánovacímu referátu/, v němž zcela konkrétně uváděl jaké podmínky kupní smlouvy ohledně uvedeného pozemku by pokládal on za výhodné na rozdíl od podmínek, které byly nabízeny ze strany kupujícího státu - Městského národního výboru v J. a jež prodávající pokládali za nevýhodné / např. prodávající O. S. nabízel, aby alespoň jižní část pozemku se stromovím byla ponechána prodávajícím s tím, že toto řešení by neomezovalo postavení zamýšleného dvojdomku na zbývající části pozemku par. č.4606/14 v J. a bydlení nájemců v tomto dvojdomku po jeho vojenskou správou zamýšleném postavení/.

Za těchto uvedených okolností nelze jednoznačně přisvědčit tvrzení dovolatele, že odvolací soud dospěl při výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. z hlediska "nápadně nevýhodných podmínek" kupní smlouvy k výkladu " nepřípustně extenzivním způsobem", jak měl za to, dovolatel. Dovolací soud proto nedospěl přesvědčivě k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu a přikročil k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20.července 2000

JUDr. Milan P o k o r n ý CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová