28 Cdo 2841/2015
Datum rozhodnutí: 20.12.2016
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. m) předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb., § 11 odst. 4 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2841/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce a) E. M., P., žalobkyně b) D. F., Č., žalobkyně c) H. K., P., žalobce d) Ing. R. N., P., zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem se sídlem v Praze 6, Výhledské nám. 1016/2, za účasti 1) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci , IČ: 00016918, se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, zastoupen Mgr. Davidem Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, 2) České republiky Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husineská 1024/11a, o určení vlastnictví podle zákona o půdě , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 155/2003, o dovoláních žalobců a) d) a účastníka řízení 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2015, č. j. 24 Co 172/2014-698, takto:

I. Dovolání žalobců a) d) se odmítá. II. Dovolání účastníka řízení 1) se odmítá . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 6. 2014, č. j. 6 C 155/2003-622, určil, že žalobci a) d) jsou spoluvlastníky každý v rozsahu ideální 1/4 části pozemku parc. č. 1392/1, označeného v geometrickém plánu č. 2938-5/2014 ze dne 26. 5. 2014 potvrzeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, který je nedílnou součástí rozsudku [dále jen geometrický plán ], jako pozemek parc. č. 1392/15 o výměře 1.537 m 2 v k. ú. U., obec P., včetně na něm stojícího bývalého dřevníku s prádelnou a vestavěné garáže, dnes sklady a dílny (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky každý v rozsahu ideální 1/4 č ásti pozemku parc. č. 1392/1 označeného v geometrickém plánu jako pozemek parc. č. 1392/1 o výměře 2.029 m 2 , včetně budovy (tovární hala, kovárna, montážní hala s mostovým jeřábem) a části pozemku parc. č. 1392/1 označeného v geometrickém plánu jako pozemek parc. č. 1392/17 o výměře 360 m 2 včetně budovy označené jako garáž pro velká auta; tímto výrokem soud nahradil výrok rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 4. 2002, č. j. PÚ 6300/92/3 (výrok II), nepřiznal žalobcům osvobození od soudních poplatků (výrok III), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit ČR Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částku 45.474,- Kč (výrok V), uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit ČR Obvodnímu soudu pro Prahu 10 částku 45.474,- Kč (výrok VI) a nepřiznal České republice na náhradě nákladů řízení částku, která bude specifikována v samostatném usnesení.
Před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti byly vyvlastněny za účelem přístavby haly a stavby garáží, a náhrada za ně ve výši 157 090 Kč byla oprávněným osobám poukázána na vkladní knížku. Žalobci jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, o vydání předmětných nemovitostí požádali včas, povinnou osobou je žalovaný 1). V úvahu připadá pouze restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, protože nemovitosti trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Restituční nárok oprávněných osob je nutno posuzovat jako celek, bez ohledu na nedokonalou legislativu, kdy byly nejprve upraveny převody státu na jiné subjekty v procesu privatizace dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a teprve poté byl vydán restituční předpis zákon o půdě. Ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné nemovitosti existovaly a některé sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, avšak Zemědělské stavby Benešov, s. p., ještě před uplatněním restitučního nároku, pronajal část nebytových prostor budovy k podnikatelské činnosti, a tak budova nesloužila trvale k účelům vyvlastnění. Soud, vázán názorem odvolacího soudu (po předchozím zrušení), dále vycházel z toho, že nárokovaný komplex budov, nepředstavuje nedělitelný celek, jednotlivé nemovitosti mohou plnit samostatné funkce, aniž by vydání některých nemovitostí mělo za následek ztrátu jejich funkčnosti. Soud rozhodl o vydání dřevníků s prádelnou, které byly vybudovány před vyvlastněním a neztratily svůj původní stavebnětechnický charakter, a to včetně dobudované vestavěné garáže a pozemků pod nimi. Nemovitosti byly odděleny geometrickým plánem a označeny jako parc. č. 1392/15. Tovární hala, k níž byla přistavěna kovárna a montážní hala, ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebnětechnický charakter a již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Nesplňuje proto podmínky pro vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona o půdě, včetně pozemku, na němž stojí, označeno parc. č. 1392/1. Nelze vydat ani garáž pro velká auta, která je samostatnou stavbou a byla vybudována až po přechodu do vlastnictví státu, a spolu s pozemkem byla geometrickým plánem označena jako parc. č. 1392/17. Rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení, které je sice osvobozeno od soudních poplatků ze zákona, kde však účastník současně žádá o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř., je osvobození možné, neboť posouzení majetkových a výdělkových poměrů účastníka může mít vliv na následné hrazení odměny ustanoveného zástupce státem. Obdobné platí v situaci, kdy stát platil náklady řízení, které by podle § 148 odst. 1 o. s. ř. bylo možné požadovat na účastníku, u něhož jsou splněny podmínky pro osvobození od placení poplatků. Soud vyšel ze zjištění, že majetkové poměry žalobců jim umožňují hradit soudní poplatky, proto jim nepřiznal ani částečné osvobození.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 24 Co 172/2014-698, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I s tím, že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 4. 2002, č. j. PÚ 6300/92/3 (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II s tím, že se vypouští věta Tím se nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 4. 2002, č. j. PÚ 6300/92/3 (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV (výrok III), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V, VI a VII, a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok IV), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V).
Odvolací soud převzal jako správný závěr o naplnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, a řešil spornou otázku, zda vydání nemovitostí nebrání některá z překážek uvedených v § 11 zákona o půdě. Geometrickým plánem nechal zaměřit pozemky zastavěné a pozemky nezastavěné, které mohou být po oddělení vydány oprávněným osobám. Ze znaleckého posudku pak vyplynulo, které stavby byly vybudovány na pozemcích po přechodu na stát jako samostatné, a které jako přístavby, a zda původní stavby ztratily přestavbou svůj původní stavebnětechnický charakter. Soud prvního stupně správně zamítl žalobu oprávněných osob ve vztahu k pozemkům parc. č. 1392/1 a 1392/17, a to včetně budov na nich vybudovaných. Správně rozhodl i o vydání pozemku parc. č. 1392/15 s tím, že posuzované nemovitosti nepředstavují nedělitelný celek (areál); celý komplex neslouží jednomu účelu, a to z důvodu pronájmu prostor různým nájemcům. Případné problémy ve vztahu mezi vlastníkem vydaných a vlastníkem nevydaných nemovitostí, nemohou vyloučit restituční nárok oprávněných, který je judikaturou považován za prvořadý. Odvolací soud se ztotožnil i s důvody, které soud prvního stupně vedly k tomu, že žalobcům nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo potvrzeno ve věci samé, nezměnilo se ani to, že úspěch žalobců byl pouze částečný (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů na znalečné lze rozhodnout až po tom, co bude známá jejich celková výše, k čemuž nedošlo a výrokem V je chybně uložena povinnost žalovanému 2), který nezavdal příčinu k tomuto soudnímu řízení a není účastníkem řízení o restituci, není proto na místě aby mu byla ukládána povinnost hradit náklady státu vzniklé v restitučním řízení. Výrok VII je zcela nesrozumitelný a neodůvodněný. Uvedené nákladové výroky proto odvolací soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal účastník řízení 1) dovolání, v němž vymezuje následující otázky, při jejichž řešení měl odvolací soud dovodit nesprávné právní závěry: 1. Dovolacím soudem nebyla řešena otázka výkladu podmínky vydání nemovitosti z vlastnictví státu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, konkrétně toho, zda vyvlastněná nemovitost přestala trvale soužit účelu, pro který byla vyvlastněna, pokud část nemovitosti byla pronajata a zbytek je nadále užíván povinnou osobou. Vydány mají být pouze prostory, které nebyly předmětem pronájmu. Ústavní soud zatím posuzoval toliko případ, kdy nemovitosti byly pronajaty jako celek (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 440/01). 2. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v otázce aplikace překážek vydání nemovitosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě při hodnocení toho, jakou část je nutno považovat za část bezprostředně související se stavbou a nezbytně nutnou k jejímu provozu v případě tzv. areálu. Není zřejmé, zda hodnocení nemovitostí jako součástí areálu a v důsledku toho existence překážky jejich vydání, je otázkou právního posouzení, nebo otázkou skutkovou. Žalovaný 1) se domnívá, že byla naplněna překážka vydání části pozemku parc. č. 1392/1, neboť všechny jeho části jsou bezprostředně související se stavbami v průmyslovém areálu (který je nedělitelný) a nezbytně nutnými k jejich provozu. Oddělený pozemek se stavbou na něm stojící nelze samostatně užívat, stejně jako nelze bez užití vydávaného pozemku užívat ostatní části pozemku parc. č. 1392/1 a ostatní pozemky a budovy areálu. Ke všem budovám v areálu je pouze jeden vstup a vjezd z přilehlé komunikace, který se nachází právě na pozemku určeném k vydání. Pozemek parc. č. 1422/1, přes nějž může být podle soudu prvního stupně zajištěn jiný přístup, je ve vlastnictví třetí osoby. Z rozhodnutí týkajících se problematiky areálu nelze dovodit, že předmětný průmyslový areál není nedělitelným celkem, ani že jakákoliv část pozemku parc. č. 1392/1 má být vydána. V tomto případě jsou překážky pro vydání dány, neboť část pozemku parc. č. 1392/1 určena k vydání je pozemkem bezprostředně souvisejícím a nezbytně nutným k provozu ostatních staveb 3. Odvolací soud se nijak nezabýval otázkou účelu restituce a dopadu vydání pozemku do majetkové sféry žalobců a současného vlastníka nemovitostí zapsaného v katastru nemovitostí. Nové uspořádání pozemků zakládá problematické vlastnické vztahy. Je nutno zvážit, zda nad restitučním nárokem na vydání pozemku nepřevažují jiné zájmy, a zda tímto uspořádáním nebude omezeno využití pozemku v soukromém vlastnictví. I při výkladu zákona o půdě je nutno vždy zvážit, zda je v souladu s účelem zákona, jakým způsobem může být pozemek po jeho vydání využíván, a jaký to bude mít dopad do sféry třetích osob 4. Odvolací soud se dopustil i procesních pochybení, když vychází ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v dokazování. Tato námitka se týká zejména aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, kdy z revizního znaleckého posudku vyplývá, že předmětné stavby a pozemky mají povahu areálu, jakož i otázky vyčlenění části vydávaného pozemku, a otázky naplnění restitučního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.
Proti výroku II a III (v části týkající se nepřiznání osvobození od soudních poplatků) rozsudku odvolacího soudu, podali dovolání také žalobci a) d). Jeho přípustnost dovozují z toho, že problematika přístaveb k tovární hale při řešení restitučních sporů dle zákona o půdě nebyla dosud řešena. Důvodem pro nevydání pozemku parc. č. 1392/1 včetně budovy bylo zjištění, že u všech prvků dlouhodobé životnosti došlo k jejich výměně v nadpolovičním rozsahu všech konstrukcí. Vyvlastnění nemovitostí bylo provedeno za účelem vybudování opravny pro těžkou zemědělskou techniku. Nevydání pozemků je odůvodněno s odkazem na § 11 odst. 4 zákona o půdě tím, že stavba ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter a že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. O zásadní přestavbu by šlo pouze tam, kde by přestavba popřela možnost zajištění zemědělské výroby. Proto nemohou být důvodem nevydání budovy dvě přístavby, které jsou jednou stěnou tvořeny původní tovární halou. Budova na pozemku parc. č. 1392/17 (garáž pro velká auta), byla vystavěna až po vyvlastnění a byla vybudována na místě, kde se původně nacházela jiná stavba. Pokud žalobce a) vyzval povinnou osobu Zemědělský stavební podnik Benešov, s. p. k vydání nemovitostí dne 26. 9. 1991, a privatizovaný subjekt Zemědělský stavební podnik a. s. byl do obchodního rejstříku zapsán ke dni 1. 11. 1992, k privatizaci majetku nemělo dojít. Přestože stát pochybil, nebyli žalobci osvobozeni od soudního poplatku a zřejmě ani od úhrady podílu na znalečném. V této souvislosti s odkazem na § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb. namítli, že měli být osvobozen od soudních poplatků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen o. s. ř.
Po zjištění, že dovolání účastníka řízení 1) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Účastník řízení 1) zejména zpochybňuje, zda byl pro vydání pozemku parc. č. 1392/15 dán restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, a současně tvrdí, že byla dána překážka vydání nemovitosti podle § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna.
Otázkou interpretace § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě se zabýval Ústavní soud ve skutkově obdobném případě v nálezu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 440/01 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 8/2004). Ústavní soud předně uvedl, že v úvahu připadá interpretace extenzivní, pohybující se v rámci principů zákona o půdě, a zužující, formalistická, která dostatečně nepřihlíží k principům v zákoně výslovně uvedeným. S ohledem na účel zákona vyjádřený v jeho preambuli, nelze uvedené ustanovení vykládat zužujícím způsobem. Ústavní soud dále uvedl, že § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě řeší vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou a jejich vztah k nemovitostem, o jejichž vydání se jedná a v žádném směru se netýká vztahu třetích osob k předmětným nemovitostem. Je tedy irelevantní zda, případně jakým způsobem a k jakému účelu, třetí osoba nemovitosti užívá. Podstatné je, že povinná osoba tyto nemovitosti sama k původnímu účelu (pro který došlo k jejich vyvlastnění) neužívá a pronajímá je. Institut vyvlastnění má několik podstatných znaků, mezi něž patří veřejný zájem, odpovídající finanční náhrada a podmíněnost jeho použití. V době, kdy k vyvlastnění došlo, byl jeho účel uznán jako odpovídající veřejnému zájmu. Podstata § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě spočívá v tom, že musí být zkoumáno, zda stát či právnické osoby (§ 5 odst. 1 tohoto zákona) stále realizují kdysi aprobovaný veřejný zájem.
V nyní projednávaném případě byly nemovitosti vyvlastněny v roce 1953 ve veřejném zájmu ve prospěch národního podniku za účelem přístavby haly a stavby garáží, resp. k provozování opravárny těžké zemědělské techniky. Institut vyvlastnění je komplexním institutem, skládající se z několika komponentů, a z tohoto hlediska je nutné ho nazírat (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. I. ÚS 221/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 2/1997). Odpadl-li veřejný zájem, tedy jeden z komponentů, který musí být při vyvlastnění naplněn, pak nemovitost trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, a je splněna podmínka pro její vydání. Jak bylo prokázáno, povinný subjekt od 12. 10. 1992 pronajímal část nebytových prostor budovy různým nájemcům vykonávajícím různé činnosti nesouvisející se zemědělskou činností (např. společnosti INGMAR, spol. s r. o. k podnikatelské činnosti zámečnickým pracím a výrobě ocelových konstrukcí), a nevyužíval nemovitosti k účelu, pro který byly vyvlastněny. Není rozhodné, že povinný subjekt pronajal třetí osobě pouze část tovární haly, neboť při použití ústavně konformního výkladu nutno konstatovat, že i tak odpadá podmínka, aby nemovitost sloužila povinnému subjektu k účelu, pro který byla vyvlastněna. V současné době svědčí vlastnické právo k nemovitostem soukromé obchodní společnosti (G.M. Capital, s. r. o.).
Soud prvního stupně a potažmo soud odvolací tedy správně konstatovaly, že byl dán restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Nemovitosti byly v minulosti pronajímány třetím osobám, z čehož vyplývá, že povinná osoba přestala realizovat veřejný zájem (nemovitosti neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny) a předestřená otázka proto nemohla založit ve vztahu k řešení této otázky přípustnost dovolání účastníka řízení 1), a proto zbývalo posoudit existenci překážky vydání podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Účastník řízení 1) se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že předmětný komplex nemovitostí tvoří tzv. areál, na který nutno pohlížet jako na nedělitelný celek.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze pozemky vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby [ ].
Uvedená otázka byla řešena judikaturou Nejvyššího soudu, která je konstantní v názoru, že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Jestliže jde o areál, je nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a nelze vydat jeho část (dělit jej). Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 18, na str. 261, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3282/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012).
Ve světle citovaných závěrů dovolací soud uzavírá, že jednotlivé stavby nacházející se v předmětném komplexu tvořily funkční celek s pozemky, na nichž byly postaveny, jakož i s pozemky bezprostředně souvisejícími a nezbytně nutnými k jejich provozu. V tomto smyslu rozhodl také odvolací soud, který zároveň nedal za pravdu účastníku řízení 1) v tom, že komplex budov je nedělitelným celkem (areálem). V řízení totiž nebylo prokázáno, že by jednotlivé budovy spolu byly vzájemně funkčně provázány tak, že by je nebylo možné využívat samostatně, naopak, byly pronajímány různým subjektům k výkonu vzájemně nesouvisejících činností; popsané skutkové závěry, ze kterých odvolací soud učinil zmíněný právní závěr, nemohou dovolacímu přezkumu podléhat.
Na tomto místě dovolací soud uvádí, proč rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu uváděná účastníkem řízení 1) nelze aplikovat v dané věci v jeho prospěch. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (cit. výše), se jednalo o specifickou situaci sportovního areálu, kde by vydáním některé části došlo k popření jeho funkce spočívající v provozování sportovních aktivit, zatímco stavby v průmyslovém komplexu nenaplňují znaky areálu ve smyslu uvedeného nálezu, a oddělením a vydáním některé jeho části nedojde k popření smyslu a účelu ostatních budov, které plní různé, vzájemně neprovázané funkce. Nález ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/2001 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 123/2003), se sice týkal odlišné skutkové situace, neboť se jednalo o rozsáhlý rekreační areál, nicméně závěry v něm uvedené lze na tuto věc aplikovat přiměřeně. Zdůrazňoval totiž preferenci vydání původního majetku oprávněným osobám s tím, že § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě nelze vykládat příliš extenzivně. Ústavní soud vyloučil nadřazení rekreačního účelu restitučnímu předpisu akceptovatelným z ústavněprávního hlediska, neboť velkou část pozemku bylo možné oddělit a užívat samostatně. Stejně tak v nyní projednávané věci nelze nadřadit účel výkonu průmyslové činnosti restitučnímu nároku, to zejména pokud části pozemku lze oddělit a můžou fungovat a plnit svůj účel samostatně. V usnesení ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, se Nejvyšší soud zabýval výkladem § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Soudy v nyní projednávané věci postupovaly ve světle uvedeného, když stavby s pozemky pod nimi a pozemky přilehlými považovaly za funkční celky. Konečně na projednávanou věc nelze aplikovat závěry dovozené v rozhodnutích zabývajících se specifickými situacemi, např. pozemkem ve zvláštním právním režimu vojenského letiště a kasáren (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006), pozemkem s parkovištěm na sídlišti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007), parkovištěm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97), ochranným pásmem přistávací a vzletové dráhy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 767/2006), lesními školkami (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3572/2008), či úpravou vlastnických vztahů v areálu se zřízením věcného břemene (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2238/2010).
Otázkou primárního postavení restitučních nároků se odvolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval, nepřehlédl možnost vzniku problémů mezi vlastníky vydaných a nevydaných nemovitostí, nicméně tuto skutečnost nemohl nadřadit restitučním nárokům oprávněných osob. Tyto závěry jsou v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, který např. v nálezu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 73/2012), zdůraznil princip, že postup demokratického právního státu musí náležitě vážit oprávněný zájem restituenta. Restituční nároky jsou nároky zvláštními, neboť jsou projevem snahy demokratického právního státu přiblížit se spravedlnosti a napravit křivdy vzniklé za minulého totalitního režimu. V zásadě je stále třeba považovat restituční nároky za primární, a to někdy i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 161/1997). Odůvodnění odvolacího soudu je v této části konzistentní a úplné a s argumentem, že nad restitučním nárokem by mohly převažovat jiné zájmy, nelze s ohledem na skutkové závěry souhlasit, a ani této otázce nelze přiznat způsobilost založit přípustnost dovolání.
Dovolatel konečně namítá, že ačkoliv je otázka hodnocení nemovitostí jako areálu otázkou právní, soudy nižších stupňů ji hodnotily jako otázku skutkovou, přičemž se bez bližšího zdůvodnění odchýlily od závěrů dovozených v revizním znaleckém posudku, který připustil, aby předmětným stavbám a pozemkům byla přiznána povaha uceleného souboru nemovitostí (areálu).
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí § 132 o. s. ř. pro hodnocení důkazů počítaje v to hodnocení důkazu znaleckým posudkem, přesto však je tu určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti, avšak ani jím není bez dalšího vázán. Pokud má soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). O vadu řízení by mohlo jít toliko v případě, že by soud uvedeným požadavkům nedostál a svým postupem se od citovaných tezí odchýlil, to se však v projednávaném případě nestalo, neboť soud prvního stupně postupoval při hodnocení znaleckého posudku přesně ve smyslu uvedených zásad. Znaleckému ústavu položil otázky, jaké stavební práce byly provedeny na původních stavbách nacházejících se na předmětném pozemku, zda a v jakém rozsahu se týkaly prvků dlouhodobé životnosti, a zda lze předmětným stavbám přiznat povahu uceleného souboru nemovitostí, tzv. areálu. K vyjasnění nesrovnalostí týkajících se prvních dvou otázek bylo nařízeno místní šetření, na základě kterého Centrum stavebního inženýrství a. s. vypracovalo dodatek k původnímu znaleckému posudku. Tyto otázky byly nepochybně otázkami odbornými, a soud zohlednil závěry znaleckého ústavu ve svém rozhodnutí.
Co se týče posouzení existence areálu odvolacím soudem, nelze mu ničeho vytknout, neboť své skutkové závěry odůvodnil dostatečným způsobem; zjištění, zda je zde areál, resp. zda určitá nemovitost je součástí areálu, představuje otázku skutkovou (nikoli právní). Odvolací soud vycházel z relevantní judikatury jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, oba cit. výše), z níž dovodil, že v daném (skutkově podloženém) případě není splněn požadavek funkčního spojení předmětných pozemků se stavbami, protože posuzovaný komplex neslouží jednomu účelu. Zodpovězení této otázky, jež závisí na provedeném dokazování (a zhodnocení důkazů), pak dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010). Postup odvolacího soudu netrpí ani formálními nedostatky, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost dovolání účastníka řízení 1) podle § 237 o. s. ř., a proto je postupem § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pokud účastník řízení 1) podal dovolání také proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010, č. j. 24 Co 206, 210/2009-139, kterým byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně (viz čl. VI dovolání, navrhovaný výrok I), pak dovolání ve vztahu k tomuto rozhodnutí bylo shledáno nepřípustným (§ 237 odst. 1, § 238a odst. 1a § 239 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2012; srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Následně dovolací soud přistoupil k posouzení dovolání žalobců a) d). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
Žalobci a) d) nesouhlasí zejména s tím, že pozemek parc. č. 1392/1 včetně budovy (tovární haly) jim nebyl vydán s poukazem na § 11 odst. 4 zákona o půdě jednak z důvodu, že u všech prvků dlouhodobé životnosti tovární haly došlo k výměně v nadpolovičním rozsahu, jednak z důvodu přístavby montážní haly a kovárny. Stavba tím měla ztratit svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Žalobci dále nesouhlasí s nevydáním garáže pro velká auta nacházející se na pozemku parc. č. 1392/17, protože ačkoliv byla tato stavba vybudována až po přechodu do vlastnictví státu, na jejím místě předtím stála jiná budova, která byla zbořena.
Podle § 11 odst. 4 zákona o půdě nelze obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
V projednávané věci byl učiněn skutkový závěr, že k původní stavbě tovární haly stojící na pozemku parc. č. 1392/1 byla přistavěna kovárna, montážní hala pro těžké stroje a jednolodní hala s portálovým jeřábem sloužící jako dílny. Všechny vnitřní prostory byly provozně a konstrukčně propojeny. Ze znaleckých posudků vyplynulo (i zde jde o skutkový závěr), že montážní hala je přístavbou, resp. změnou původní stavby, a že u budovy tovární haly došlo ke změně nadpolovičního objemu všech konstrukcí, počítáno jak objemovou tak liniovou metodou; tovární hala tedy prošla takovou zásadní přestavbou, že v jejím v důsledku ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vydání pozemku parc. č. 1392/17 pak brání podle odvolacího soudu zastavěnost ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Rozhodnutí v dané věci záviselo na posouzení skutečností, ke kterým je třeba odborných znalostí, jimiž soudy nejsou nadány. Soud prvního stupně si pro uvedené posouzení vyžádal znalecké posudky, přičemž vzniklé rozpory objasňoval prostřednictvím výpovědi znalce. Jelikož údaje obsažené ve znaleckých posudcích Ing. Levého a Ing. Kratěny se rozcházely, nařídil vypracování revizního znaleckého posudku, jehož závěr nebyl stranami nijak zpochybněn. Odvolací soud, který v tomto směru neprováděl žádné další dokazování, vycházel ohledně vydání pozemků parc. č. 1392/1 a 1392/17 ze závěrů dovozených soudem prvního stupně, který se podrobně a pečlivě zabýval spornou otázkou, zda vydání předmětných nemovitostí nebrání některá z překážek uvedených v § 11 zákona o půdě, přičemž přihlížel k závěrům vyplývajícím ze znaleckých posudků a uzavřel, že vydání brání překážka podle § 11 odst. 4 zákona o půdě (v případě budov) respektive překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) téhož zákona, v případě pozemků. Dovolací soud ve vztahu k budovám toliko dodává, že přestavba tovární haly zjevně dosahovala takového rozsahu, že její původní charakter byl zásadně přetvořen, v důsledku čehož nemovitost již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a proto ji nelze vydat a nově (po odnětí) vybudovaná garáž pro velká auta je samostatnou stavbou trvalého charakteru (jak vyplynulo ze skutkových zjištění, které přezkoumávány být nemohou), což také brání vydání této nemovitosti. Posouzení soudů nižších stupňů, jakož i jejich postup při aplikaci § 11 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je tedy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3206/2011, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
Poslední námitka se týkala neosvobození žalobců a) d) od soudních poplatků a od placení nákladů řízení. Podle § 11 odst. 2 písm. j) zákona o soudních poplatcích se od poplatku osvobozuje navrhovatel v řízení o věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození. Podle § 21a odst. 2 zákona o půdě oprávněná osoba domáhající se svého práva podle tohoto zákona proti povinné osobě je osvobozena od soudních poplatků.
Dovolací soud připomíná, že osvobození ze zákona se týká výhradně soudního poplatku, nikoliv všech dalších nákladů, které jsou s řízením spojeny (přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 535/09), zatímco osvobození účastníka od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. je podstatně širší a vztahuje se na všechny soudní poplatky, např. i na zálohy na důkaz (srov. Svoboda, Smolík, Levý, Šínová a kol., Občanský soudní řád: komentář, vyd. 1., Praha: C. H. Beck, 2013, str. 479 a 483) či na znalečné, které zálohově znalci hradil stát. Při vlastním rozhodování podle § 138 odst. 1 o. s. ř. pak soud přihlíží nejen k celkovým majetkovým poměrům žadatele (žadatelů), nýbrž i k jeho poměrům v širším slova smyslu (sociálním, rodinným, ke zdravotnímu stavu atp.), dále i k výši soudního poplatku resp. k výši nákladů, které si soudní řízení (míněno především dokazování) pravděpodobně vyžádá a vezme na zřetel i povahu uplatněného nároku, počítaje v to i okolnosti jeho uplatnění případně průběh řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014, nebo usnesení ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Soudy při posuzování majetkových poměrů účastníka (účastníků) tedy přihlíží ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015, nebo ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013). Odvolací soud zjevně měl (s ohledem na velmi podrobné odůvodnění soudu prvního stupně, z nějž vycházel, všechna shora uvedená kritéria na paměti a hodnotil je i s přihlédnutím ke zjištěným celkovým poměrům účastníků (zohlednil mimo jiné i jejich příjmy spolu s disponibilními prostředky na účtech, rodinnou situaci, očekávanou výši nákladů atd.), tedy se od relevantní judikatury dovolacího soudu při hodnocení splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků neodchýlil a dovolání žalobců a) d) nemohlo být ani v této části shledáno důvodným. Uvedené však nevylučuje, aby soud prvního stupně v dalším řízení při rozhodování o nákladech státu (v této části byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen) zohlednil postupem podle § 150 o. s. ř. širší okolnosti případu (např. délku trvání řízení, jeho restituční charakter) a státu případně tyto náklady zčásti či zcela odepřel.
Nejvyšší soud shledal, že ani ve vztahu k věci samé, ani ve vztahu k posouzení osvobození od soudních poplatků není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost dovolání žalobců podle § 237 o. s. ř., a proto je ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., v situaci, kdy ani jeden z dovolatelů nebyl úspěšný tak, že si každý z účastníků ponese své náklady řízení sám.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu