28 Cdo 2837/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb., § 24 odsdt. 3 předpisu č. 26/22000Sb.




28 Cdo 2837/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů : 1) Mgr. J. T. , a 2) Ing. R. T. , zastoupených JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem, 392 01 Sokolov, Na pískách 477/II., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 27 Co 365/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 9 C 324/2005 / žalobců Mgr. J. T. a Ing. R. T. , zastoupených JUDr. Jaroslavem Benešem, advokátem, proti žalovaným a) E. B. , b) L. B., c) D. H. , d) Ing. J. H. , e) J. H., f) F. S., g) Ing. T. S. , h) MUDr. J. Č. , ch) Ing. H. Š. , i) B. F. , j) A. S. , k) Mgr. I. H. , l) J. K., m) RNDr. D. P. , n) V. H., a o) H. J., zastoupených JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, 150 00 Praha 5, Elišky Peškové 15, o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto :

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 9 C 324/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha západ z 25. 5. 2009, č. j. 9 C 324/2005-231. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se určení, že jsou výlučnými vlastníky pozemků parc. č. 892/7 a parc. č. 892/9 v katastrálním území J. u P. (obec J. u P.). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů řízení 17.314,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha západ k úhradě placených nákladů tohoto řízení 11.171,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 27 Co 365/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha západ z 25. 5. 2009, č. j. 9 C 324/2005-231 (ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2009, č.j. 9 C 324/2005-269) potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 31.920,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ale dospěl k závěru, že odvolání žalobců není opodstatněné.

Odvolací soud uváděl, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou platnosti nabývacího titulu žalovaných, jímž je dohoda o vydání věcí, a tomuto nabývacímu titulu předcházel nabývací titul žalobců, jímž je potvrzení o nabytí vlastnictví nemovitostí jako předmětu dražby. Nemohou tu obstát vedle sebe jako rovnocenné právní tituly svědčící o vlastnictví různých osob k týmž nemovitostem, aniž by šlo o spoluvlastnictví, dovozoval soud. Podle názoru odvolacího soudu není tu rozhodný konečný výsledek způsobu vydání věci, ale je třeba mít na zřeteli cíl restituce původních zemědělských pozemků, a to obnovení vlastnictví k pozemkům, jejichž vydání nebrání žádná zákonná překážka (např. zastavěnost pozemků). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je tu platná dohoda o vydání věcí z 11. 3. 1992, týkající se pozemků parc. č. 892/7 a parc. č. 892/9 v katastrálním území J. u P. Podle názoru odvolacího soudu je však tato dohoda neplatná co do zbylé části pozemku parc. č. 892, o výměře 1108 m2 , přičemž jde o vadu právního úkonu, který lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu ustanovení § 41 občanského zákoníku. Dospěl tedy odvolací soud k výslednému závěru, že žalovaní nabyli vlastnictví ke sporným pozemkům parc. č. 892/7 a parc. č. 892/9 v katastrálním území J. u P. z titulu částečně platné dohody o vydání věcí z 18. 9. 1992 (registrované u bývalého Státního notářství pro Prahu 2 dne 18. 9. 1992 pod sp. zn. REH 63/92).


Pokud šlo o posouzení nabývajícího titulu žalobců, vyplývá podle názorů odvolacího soudu ze skutkových zjištění, že v době konání dražby 4. 5. 2000, jejímž předmětem byly i sporné pozemky v daném případě (jak bylo prokázáno z provedeného znaleckého posudku a z provedené identifikace parcel), takže žalovaní již byli vlastníky pozemků parc. č. 892/7 a parc. č. 892/9 v katastrálním území J. u P., vlastnictví k nim nepozbyli, a proto žalobci nemohli nabýt vlastnictví k těmto pozemkům, když už před tím byly vydány žalovaným jako oprávněným osobám podle restitučního zákona; proto určovací žaloba žalobců nebyla odvolacím soudem (shodně se soudem prvního stupně) shledána opodstatněnou.

Byl tedy rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný, včetně výroků o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný, včetně výroků o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10. 4. 2010 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu Praha západ dne 1. 6. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je stíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé mají za to, že soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, jeho rozhodnutí však spočívá na nesprávném právním posouzení celé věci, přičemž odvolací soud toto pochybení nenapravil a mechanicky převzal právní názory vyslovené soudem prvního stupně.

Zároveň spatřují dovolatelé závažnou vadu v tom, že soudy obou stupňů řešily otázku platnosti veřejné dražby (jež proběhla podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) jako otázku předběžnou v řízení o určení vlastnictví; tento postup je, podle názoru dovolatelů, v rozporu s ustanovením § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Nesprávně se tedy soudy zabývaly otázkou absolutní a relativní neplatnosti dražby a shledaly konkrétní veřejnou dražbu neplatnou, zejména z důvodu obcházení zákona o půdě, a to konkrétně v § 3 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé mají za to, že tu nebylo možné vyslovit neplatnost provedené dražby z jiných důvodů než z těch, jež jsou stanoveny zákonem o veřejných dražbách. Jen z důvodů stanovených zákonem o veřejných dražbách mohli subjekty v uvedeném zákoně vymezené dražbu napadat, a to v prekluzívní lhůtě 3 měsíců ode dne konání dražby. Protože taková žaloba v daném případě podána nebyla (např. ze strany žalobců z titulu práva dražebního věřitele), mají dovolatelé za to, že vlastnické právo k vydraženým pozemkům řádně nabyli (přechodem), a to k okamžiku udělení příklepu.

Dovolatelé dále namítali, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily i otázku platnosti a účinnosti nabývacího titulu žalovaných k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, tj. dohody o vydání věci z 18. 9. 1992. Podle názoru dovolatelů měla být tato dohoda posouzena jako absolutně neplatná, takže v jejím důsledku nemohlo přejít vlastnické právo k nemovitostem na žalované. Podle názoru dovolatelů byla tato dohoda neplatná z těchto důvodů : a) nedošlo tu ke schválení dohody pozemkovým úřadem podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; b) z obsahu dohody z 18. 9. 1992 není zcela zřejmé co a jakém rozsahu se má vydat (dohoda je tedy neurčitá a nesrozumitelná) ; c) dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že podle uvedené dohody bylo vydáno čtyřnásobně více, než mělo být vydáno, přičemž žalovaní, respektive jejich právní předchůdci toto věděli, a d) dovolatelé setrvávají na svých tvrzeních, že žalobci v souvislosti se svou žádostí o zápis do katastru nemovitostí dali si zhotovit v roce 2002 geometrický plán, v němž v rozporu se skutečností uváděli, že byl vyhotoven na základě dohody se žalobci. Dovolatelé trvají důsledně na tom, že předmět dražby nebyl totožný s předmětem vydání věcí žalovaným, když současně pozemky parc. č. 892/7 (o výměře 2154 m2) a parc. č. 892/9 (o výměře 394 m2) nejsou totožné s pozemky, které byly předmětem dohody o vydání věcí z 18. 9. 1992; nelze tu tedy srovnávat to, co si žalovaní na základě geometrického plánu z roku 2002 sami jako příděl vybrali a to, co bylo v dražbě draženo .

Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaní zejména poukazovali na závěry z posudku znalkyně Ing. E. S. z 29. 1. 2009 : a) pozemek PK č. 892, zapsaný ve vložce pozemkové knihy č. 250 pro katastrální území J. je totožný se současným pozemkem parc. č. 892/7 podle katastru nemovitostí, ale z původní výměry 2.295 m2 došlo různým slučováním pozemků k dosažení výměry 11.083 m2 v roce 1989; b) pozemek PK č. 938/4, zapsaný ve vložce č. 250 pozemkové knihy pro katastrální území J. u P. je totožný se současným parc. č. 892/2 a pozemkem parc.č. 892/9 podle katastru nemovitostí; pozemek PK č. 938/4 se stal součástí pozemku vyznačeného v bývalé evidenci nemovitostí jako parc. č. 892; tuto skutečnost reflektovala i dohoda o vydání věcí z 18. 9. 1992; pozemek parc. č. 892 v sobě zahrnoval pozemky PK č. 892 a PK č. 938/4; v roce 1995 došlo k rozdělení pozemku parc. č. 892 v katastrálním území J. u P. na pozemky parc. č. 892/1 a parc.č. 892/2; pozemek PK č. 892 se stal součástí pozemku parc. č. 892/1 a pozemek PK č. 938/4 se stal součástí pozemků parc. č. 892/1 a parc. č. 892/2; d) došlo ke dni 4. 5. 2000, tj. ke dni dražby pozemků podle návrhu Oblastního podniku služeb Praha západ, k tomu, že oba tyto uvedené pozemky, které byly předmětem dražby, byly evidovány v katastru nemovitostí a sice pozemek parc. č. 892/1 (o výměře 6655 m2) a pozemek parc. č. 1678 (o výměře 17 m2); pozemek parc. č. 892/1 v sobě zahrnoval pozemek PK č. 892 a část pozemku PK č. 938/4, protože její zbytek se nacházel na pozemku parc. č. 892/2; tento zbytek dnes v katastru nemovitostí tvoří samostatný pozemek parc. č. 892/8.

Žalovaní tedy poukazovali na to, že i když dohoda z 18. 9. 1992 ve svém článku III. uváděla, že se žalovaným vydává tehdejší pozemek EN č. 892 v katastrálním území J., který byl svým rozsahem větší než žalobci uváděné znárodněné pozemky, současně v článku I. dohody odkazuje na znárodněné pozemky PK č. 892 a PK č. 938/4. Katastrální úřad kvůli rozdílu ve výměrách pozemků KN č. 892 a znárodněných pozemků PK č. 892 a PK č. 938/4 vyzval žalované k doplnění návrhu na zápis do katastru nemovitostí; žalovaní pak nechali v roce 2002 vyhotovit geometrický plán č. 1253-95/2002. Když tedy Oblastní podnik služeb Praha západ, s. p., sám před vydáním pozemků nedal vypracovat geometrický plán, nemůže jít k tíži žalovaným skutečnost, že žalovaným byl vydán pozemek o větší rozloze než jakou měly pozemky znárodněné .

Pokud žalobci namítají, že pozemky byly v daném případě nesprávně vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), mají žalovaní za to, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly v době znárodnění využívány jako manipulační plocha, tedy k jinému než zemědělskému účelu, byla dohoda z 18. 9. 1992, podle názoru žalobců, uzavřena správně na základě zákona č. 87/1991 Sb.

Pokud dovolatelé mají za to, že tu nebylo možné otázku platnosti veřejné dražby v tomto soudním řízení přezkoumávat, žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobců zdůrazňovali jednak, že dražba se uskutečnila dne 4. 5. 2000, tedy krátce po vydání zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, (který nabyl účinnosti 1. 5. 2000). Dražební vyhlášku tu vydal navrhovatel dražby a v dražební vyhlášce nebyl dražebník ani označen. Dražební vyhláška byla vydána v den konání dražby, což bylo v rozporu se zákonem č. 26/2000 Sb. (měla být uveřejněna 30 dní před zahájením dražby). V dražbě konané 4. 5. 2000 nebylo vystaveno žádné písemné potvrzení o nabytí vlastnictví k předmětu dražby. Veřejná dražba ze dne 4. 5. 2000 tedy, podle názoru žalovaných, zcela vybočila z ustanovení zákona o veřejných dražbách; je proto na místě závěr o nicotnosti této dražby a v důsledku toho i její neplatnost. Podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. byly osobami oprávněnými podat žalobu o neplatnost veřejné dražby účastník dražby, dražební věřitel a navrhovatel dražby (žalovaní jako vlastníci předmětných pozemků nebyli tedy ani oprávněni podat žalobu o neplatnost dražby ze dne 4. 5. 2000). Veřejná dražba ze dne 4. 5. 2000 byla navíc v rozporu s blokačními ustanoveními restitučních předpisů (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ). Podle názoru žalovaných je veřejná dražba ze dne 4. 5. 2000 v rozporu s dobrými mravy, neboť připouštěla nemravný zásah do vlastnického práva žalovaných .


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde zde ani o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozsudku dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, může být přípustnost dovolání založena pouze ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 324/2005 Okresního soudu pro Prahu západ), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v této právní věci řešil odvolací soud některou konkrétní právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Bylo třeba také v řízení o dovolání posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, (sp. zn. 27 Co 365/2009 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V tomto případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními § 39 a § 41 občanského zákoníku, jakož i s ustanoveními zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Tato ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně v průběhu řízení poukazovali.

Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobu (návrhem na zahájení řízení) uplatňovat, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda je tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle ustanovení § 9 odst. 1, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb. povinná osoba (podle tohoto zákona) uzavře s oprávněnou osobou (podle tohoto zákona) do 60 dnů od podání výzvy k vydání nemovitosti dohodu o vydání nemovitosti.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 26. 11. 1997, II. ÚS 257/96, uveřejněném pod č. 147 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden tento právní závěr : Sama skutečnost, že pozemky byly vydány v rozporu s předpoklady zákona č. 229/1991 Sb., nečiní toto vydání neplatným proto, že ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. skutkovou podstatu neoprávněně vydaných pozemků státem v restitučním řízení neupravuje.

Jestliže je uplatňován nárok někoho proti tomu, komu byla nemovitost vydána podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., potom je na místě podání žaloby o vydání věci (podílu na věci), nikoli určovací žaloba (právní závěr vyjádřený ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 36/95).

Podle ustanovení § 133 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku), ve znění účinném do 31. 12. 1992, převáděla-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývalo se vlastnictví účinností smlouvy; k její účinnosti bylo třeba registrace státním notářstvím (smlouva byla podle § 47 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. účinná touto registrací).


Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1992) vztahoval-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, byla neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývalo, že tuto část nebylo možné oddělit od ostatního obsahu.

Podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném v době jeho vydání byli osobami oprávněnými podat žalobu o neplatnost veřejné dražby účastník dražby, dražební věřitel a navrhovatel dražby.

Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2010 (sp. zn. 27 Co 365/2009 Krajského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry z judikatury soudů, řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani s procesními ustanoveními právních předpisů), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem ze dne 4. 2. 2010 některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů v dovolacím řízení žalovaným nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze této projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, připomínajících v podstatě jen to, co žalovaní uplatnili a uváděli již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. listopadu 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu