28 Cdo 2817/2005
Datum rozhodnutí: 22.12.2005
Dotčené předpisy: § 23 předpisu č. 72/1994Sb., § 24 předpisu č. 72/1994Sb.




28 Cdo 2817/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. B. d., zastoupenému advokátem, o určení nájemce garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 208/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.3.2005, č. j. 54 Co 614/2004-194, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.3.2005, č. j. 54 Co 614/2004-194, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobou podanou dne 3.7.1996 a doplněnou dne 9.9.1996 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž se určuje, že nájemcem garáže blíže popsané v petitu žaloby je žalobce.

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.11.2000, č.j. 28 C 208/97-97, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 3.7.2001, č.j. 28 C 208/97-105, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.11.2001, č.j. 51 Co 509/2001-113, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 5.3.2004, č.j. 28 C 208/97-172, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 7.10.2004, č.j. 28 C 208/97-186, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětná garáž byla žalobci přidělena rozhodnutím ONV v P., na základě kterého byla uzavřena nájemní smlouva mezi Lidovým bytovým družstvem (dále LBD) v P. a žalobcem o jejím pronájmu. Vzal za prokázané, že žalobce se stal dne 19.5.1995 členem žalovaného, jehož předmětem činnosti je pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor a poskytování základní služby spojené s pronájmem. Dále zjistil, že žalovaný se vyčlenil z LBD v P., uzavřel s ním dohodu o vypořádání majetku a přešlo na něj vlastnictví objektu, ve kterém se nachází předmětná garáž. Též vzal za prokázané, že dne 29.5.1995 vyzval žalobce žalovaného k převedení garáže do vlastnictví a dopisem žalovaného ze dne 12.9.1995, doručeným žalobci dne 11.10.1996, byla žalobci dána výpověď z nájmu předmětné garáže. Dále zjistil, že představenstvo družstva dne 16.3.1998 rozhodlo, že nebytové prostory nebudou převáděny do vlastnictví. Shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určení nájemce by posílilo právní postavení žalobce v případném uplatňování nároků na vyklizení garáže nebo jejího převedení do vlastnictví. Dovodil, že obsah výpovědi z nájmu není v rozporu s ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 23, 24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Zaujal názor, že ke vzniku nároku na převedení garáže do vlastnictví postačí prokázání, že nájemní vztah vznikl na základě skutečností stanovených zákonem a že žadatel je členem družstva, přičemž otázka splacení členského podílu u LBD nepřichází v úvahu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 780/2003 a 28 Cdo 477/2003. Dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na převedení garáže do vlastnictví. Uzavřel, že vypovězení nájmu po podání výzvy je tedy úkonem obcházejícím ustanovení § 23, 24 zákona č. 72/1994 Sb. a je ve smyslu ustanovení § 39 o.z. úkonem neplatným. Dále vyslovil, že výpověď z nájmu jako reakce na výzvu k převedení jednotky je rovněž úkonem, který je neplatný pro rozpor s ustanovením § 3 o.z. Podle soudu prvního stupně výpověď z nájmu garáže je neplatná a nájemní poměr žalobce tedy nadále trvá.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.3.2005, č.j. 54 Co 614/2004-194, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení téhož soudu ze 7.10.2004 tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemce garáže v P. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění z dohody ze dne 18.3.1985, z níž zjistil, že smlouva byla uzavřena mezi pronajímatelem LBD a nájemcem žalobcem, kde v článku 2. je uveden pojem ,,užívací právo a v článku 7. ,,nájem. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil existenci naléhavého právního zájmu na daném určení. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouvu je nutno považovat za platnou. Vyslovil, že žalobci vzniklo právo osobního užívání garáže na základě rozhodnutí o jejím přidělení ze dne 25.1.1985 a nájemní smlouvy ze dne 18.3.1985 (§ 196 a § 197 odst. 1 o.z. v tehdy platném znění). Podle odvolacího soud rozhodný je obsah dohody ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. platného v rozhodné době, z něhož je zřejmé, že se jedná o dohodu o užívání garáže a podle ustanovení § 871 odst. 1 a 3 o.z. se vzniklé právo osobního užívání garáže žalobcem změnilo dnem 1.1.1992 na nájemní právo. Konstatoval, že ustanovení § 23 odst. 1, 2 zákona č. 72/1994 Sb. ukládá družstvu, v jejímž vlastnictví je budova, povinnost uzavřít smlouvu o převodu bytu na fyzickou osobu člena družstva, který je nájemcem bytu, pokud byly splněny další podmínky a v odstavci 3 upravuje převod nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba člen družstva, který je nájemcem. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že ustanovení § 24 zákona č. 72/1994 Sb. upravuje převody, na které není právní nárok a proto je odůvodněno právo družstva rozhodnout, zda v daném případě garáž, pokud nebyla financována konkrétním družstevníkem a zároveň nájemcem, na něj převede bezúplatně, tedy, zda jednomu členu družstva přizná na úkor ostatních družstevníků výraznou majetkovou výhodu nebo zda garáž nepřevede a bude s ní nakládat způsobem prospěšným družstvu i všem jeho členům. Dospěl k závěru, že žalobci nárok na převod vlastnictví garáže nevznikl a výpověď proto nelze považovat za úkon neplatný pro obcházení zákona ani pro rozpor s ustanovením § 3 o.z.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 79/2002. Podle dovolatele získal garáž do nájmu jako člen někdejšího LBD, které bylo v té době vlastníkem garáže a bylo jím i ke dni 1.1.1992 a výzva k převedení garáže do vlastnictví byla podána ve lhůtě dané zákonem č. 72/1994 Sb. právnímu nástupci LBD (žalovanému), proto má právo na bezplatné převedení garáže do svého vlastnictví. Poukazoval též na skutečnost, že ve stanovách družstva bylo dohodnuto, že nájem bytů i nebytových prostor skončí jejich převedením do vlastnictví jejich nájemců. V této souvislosti poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2000, sp.zn. 30 Cdo 1244/99. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení § 23 odst. 2, 3, § 24 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 72/1994 Sb., a to pokud jde o posouzení nebytového prostoru způsobilého podle citovaného zákona k převodu do vlastnictví fyzických osob.

Podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. je družstvo povinno uzavřít smlouvu o převodu bytu uvedeného v § 24 odst. 1 a 2 s fyzickou osobou členem družstva, která je nájemcem bytu a která vyzvala družstvo podle § 24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění zákonného opatření Předsednictva Federálního shromáždění č. 297/1992 Sb., nebo vyzve družstvo do 30. června 1995 k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k tomuto bytu. Smlouva musí být uzavřena nejpozději do 31. prosince 1995, není-li dohodnuto jinak.

Podle ustanovení § 23 odst. 3 téhož zákona obdobně se postupuje i u nebytových prostorů, u nichž se na financování podílela svým členským podílem pouze fyzická osoba - člen družstva, která je nájemcem, nebo její právní předchůdce.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví), ve znění účinném od 1. 7. 2000, (dále jen zákon ), jsou-li s převáděny byty, garáže a ateliéry v budovách ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, na jejichž výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle zvláštních předpisů, do vlastnictví členů těchto družstev fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl po splacení členského podílu družstvu těmito členy nebo jejich právními předchůdci, jsou tyto převody bezplatné.

Podle § 24 odst. 2 zákona ustanovení odstavce 1 platí i pro převody bytů, garáží a ateliérů v budovách, které k datu účinnosti tohoto zákona byly ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví družstev, označovaných podle dřívějších předpisů jako lidová bytová družstva, pokud se převádějí z vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví uvedených družstev do vlastnictví členů fyzických osob, jejichž nájemní vztah k bytu, garáži a ateliéru vznikl na základě skutečností stanovených zákonem.

Podle § 24 odst. 3 zákona ustanovení odstavce 1 platí i pro převody nebytových prostorů vzniklých na základě rozhodnutí o změně užívání stavby z bytů, garáží a ateliérů uvedených v odstavcích 1 a 2.

Podle § 24 odst. 4 zákona, je-li v budově ve vlastnictví, popřípadě ve spoluvlastnictví družstva nebytový prostor vzniklý na základě rozhodnutí o změně užívání stavby ze společných prostorů budovy, převede družstvo na základě smlouvy tento nebytový prostor při převodu jednotek podle odstavců 1 a 2 do podílového spoluvlastnictví vlastníků jednotek bezplatně. Velikost spoluvlastnického podílu se řídí vzájemným poměrem velikosti podlahové plochy jednotek k celkové podlahové ploše všech jednotek v domě, přičemž se nepřihlíží i k podlahové ploše nebytového prostoru uvedeného ve větě první. Obdobně, jak je uvedeno v předcházejících dvou větách, se postupuje u nebytových prostorů, u nichž se na financování podíleli členskými podíly pouze nájemci jednotek v budově, popřípadě domě, nebo jejich právní předchůdci. Ustanovení odstavce 1 platí i pro tyto převody vlastnictví nebytových jednotek.

Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů své dosavadní výkladové praxe vztahující se k uvedené problematice. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 28. února 2002, sp. zn. 28 Cdo 79/2002, (zveřejněného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14, str. 149 a násl., vyd. C.H.Beck, Praha, 2002), rovněž i v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března 2002, sp. zn. 28 Cdo 477/2003 a ze dne 17.12.2003, sp.zn. 28 Cdo 780/2003 byly formulovány právní závěry k výkladu § 23, 24 zákona č. 72/1994 Sb.

Ve vztahu k bytovým družstvům označovaným podle dřívějších předpisů jako lidová bytová družstva postačuje ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. ke vzniku práva na bezplatný převod členovi družstva prokázání existence nájemního vztahu k bytu, garáži a ateliéru, který musí svědčit fyzické osobě jako členu družstva, jakož i prokázání existence o tom, že nájemní vztah skutečně vznikl na základě skutečností stanovených zákonem. V poměrech těchto oprávněných osob tak předpoklad splacení členského podílu nepředstavuje platný předpoklad vzniku práva na bezplatný převod zmíněných nebytových prostor.

Povinnost bytového družstva, k bezplatnému převodu nebytového prostoru uvedeného v § 24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., zavazovala to družstvo, které ku dni podání platné žádosti člena bylo vlastníkem či spoluvlastníkem domu, v nichž se takový prostor nacházel. Tato povinnost ve stejném rozsahu ze zákona přecházela na další právní nástupce takového povinného subjektu, spolu s vlastnictvím budovy, v níž se předmětný nebytový prostor nacházel.

Z výše uvedených právních závěrů vycházel dovolací soud i v daném případě. Na rozdíl od odvolacího soudu je tedy dovolací soud toho názoru, že v projednávané věci vznikl žalobci nárok na převedení garáže do vlastnictví. Shora zdůvodněný závěr zdůrazňující ze zákona vzniknuvší povinnost družstva k bezplatnému převodu nebytového prostoru uvedeného v § 24 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., nemohla být platně odklizena jednostranným postupem žalovaného, v daném případě výpovědí danou žalobci dne 12. 9. 1995. Obsahově šlo totiž o obcházení zákona ve smyslu § 39 o.z. Stejné hodnocení se vztahuje na postup představenstva družstva, které dne 16. 3. 1998 rozhodl, že nebytové prostory nebudou převáděny do vlastnictví. Smysl shora citovaného ustanovení zákona by při respektování uvedeného postupu družstva byl zcela popřen.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud nemohl tedy dospět k závěru, že je rozsudek odvolacího soudu správný, jak to má na zřeteli ustanovení § 243 b) odst. 2 o.s.ř. Přikročil proto ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o.s.ř. ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu