28 Cdo 2812/2014
Datum rozhodnutí: 18.11.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 2812/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným: 1) PhDr. J. Ř. , zast. Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 4, 2) F. R. , a 3) T. R. , oba zast. Andreasem Ueltzhöfferem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 23, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 93/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2014, č. j. 20 Co 518/2013-195, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému ad 1) PhDr. J. Ř. částku 2.800,- Kč k rukám Mgr. et Mgr. Romany Hiklové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. října 2013, č. j. 6 C 93/2013-147, v napadeném výroku I o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1488/3 (ostatní plocha, o výměře 359 m2) v katastrálním území V.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, stran jehož přípustnosti odcitoval ustanovení § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), a jako důvod dovolaní při rekapitulaci skutkových a právních závěrů soudů nižších stupňů uplatnil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena , musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). A konečně má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě evidentně nedostál. Pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho citace jak výše uvedeno řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není.
Nad rámec uvedeného sluší se snad k argumentaci dovolatele uvést, že jím zpochybňovaný závěr odvolacího soudu o užívání (celého) předmětného pozemku žalovaným ad 1) je zde závěrem skutkovým, jenž nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem, a že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068). K otázce ztráty vlastnického práva obce lze též poukázat na aktuální judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 13. listopadu 2013, sp. zn. II. ÚS 2876/12), jež se sice staví negativně k možnosti vydržení vlastnického práva státem, v situaci, kdy obec otálí se splněním povinnosti uložené jí § 8 zákona č. 172/1991 Sb., avšak současně připomíná, že uplynutí doby delší jak deset let od účinnosti zákona 172/1991 Sb. není bez významu ve vztahu k dobré víře dalších nabyvatelů nemovitostí, na které bylo vlastnictví k nemovitostem dotčeným zákonem 172/1991 Sb. převedeno státem či následně dalšími subjekty po uplynutí lhůty, v níž obec měla učinit příslušný návrh na zápis do katastru nemovitostí .
Žalobce, jehož dovolání bylo z výše uvedených důvodů odmítnuto, je pak povinen nahradit žalovanému ad 1) coby dalšímu účastníku dovolacího řízení účelně vynaložené náklady v tomto řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokátky zastupující žalovaného 1) ve výši 2.500,- Kč (srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů) a náhrada hotových výdajů advokátky určená paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), tj. celkem 2.800,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2014 Mgr. Petr Kraus předseda senátu