28 Cdo 2798/2009
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o.s.ř. předpisu č. 99/1963Sb., předpisu č. 87/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2798/2009


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelek: 1. R. S. , a 2. M. W., zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, 602 00 Brno, Jaselská 23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20.1.2009, sp. zn. 20 Co 405/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 156/2007 (žalobkyň R. S. a M. W., zastoupených JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, proti žalované Správě nemovitostí města Brna, státního podniku v likvidaci, IČ 4696 3383, 600 00 Brno, Masarykova 37, o určení vlastnictví), t a k t o:

I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníku řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 5. 9. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. 39 C 156/2007-38. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se určení, že jsou spoluvlastnicemi (každá z 1/4) domu čp. 313 a pozemku par. č. 3541 (o v ýměře 471m), zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Č. P. (obec B.) na listu vlastnictví č. 10 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště B.). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2009, sp. zn. 20 Co 405/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. 39 C 156/2007 35, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žalované Správě nemovitostí města B. se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně i jeho vydání předcházející soudní řízení byly odvolacím soudem přezkoumány, ale odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.

V této právní věci, v níž žalobkyně trvaly na tom, že jsou spoluvlastnicemi (každá z nich z jedné ideální čtvrtiny) nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, na základě odevzdací listiny z roku 1947, přičemž nebyl, podle názoru žalobkyň, doložen žádný platný právní akt, na základě něhož by nemovitosti přešly na stát. Předcházelo tu však řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 96/2004 o žalobě týchž žalobkyň. Odvolací soud proto poukazoval na to, že odvolací soud v tomto řízení vydal rozhodnutí (sp. zn. 20 Co 824/2003), v němž konstatoval, že tu nelze nároky uplatňovat určovací žalobou, neboť tímto způsobem by byly obcházeny restituční předpisy (ve smyslu právních závěrů nálezu Ústavního soudu ČR, uveřejněného pod č. 447/2005 Sb.), a to i v případě, že se stát zmocnil majetku fyzických osob před rokem 1989, aniž došlo k řádnému přechodu vlastnictví. Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobkyně byly i se svým dovoláním proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu z 27. 6. 2006, když jejich dovolání bylo odmítnuto usnesením dovolacího soudu z 10. 10. 2007 (28 Cdo 2249/2007 Nejvyššího soudu), a to právě s poukazem na právní závěry stanoviska Ústavního soudu ČR Pl. ÚS st. 21/05, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb.

Odvolací soud dále zdůrazňoval, že v průběhu tohoto soudního řízení (sp. zn. 29 C 156/2007 Městského soudu v Brně) nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti a okolnosti, které by vedly k odlišnému právnímu závěru; odvolací soud proto potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně z 23. 11. 2007, čj. 39 C 156/2007-35, jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlížením k tomu, že úspěšný žalovaný se vzdal náhrady nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 17. 2. 2009 advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 16. 4. 2009 podáno u Městského soudu v Praze, tedy ve lhůtě stanovené v § 246 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).

Dovolatelky měly za to, že tu nebylo možné mechanicky, bez zřetele na zvláštnosti tohoto případu aplikovat závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., když tu nemovitý majetek, o nějž jde v tomto řízení, nebyl zabaven státem před rokem 1948, ale až 14. 10. 1989 na základě prohlášení bývalého Obvodního národního výboru B.. o opuštění majetku. Proto v tomto případě žalobkyně svou žalobu o určení vlastnictví neobcházely smysl a účel restitučního zákonodárství .

Dovolatelky jsou toho názoru, že pro případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle předpisů restitučních, potom existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. V takových případech tedy nedochází k obcházení smyslu či účelu restitučního zákonodárství. Dovolatelky totiž nesplňují podmínku stanovenou v zákoně č. 87/1991 Sb., tj. že oprávněné osoby musí být státními občany České republiky; proto se žalobkyně nemohly domáhat nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. a tedy nic tu nebrání tomu, aby nárok uplatňovaly podle předpisů obecných . Dovolatelky jsou přesvědčeny, že v tomto případě podaly žalobu o určení vlastnického práva v roce 1995, tedy 6 let od okamžiku, kdy přešla věc do vlastnictví státu, a od té doby se kontinuálně snaží o prokázání svého vlastnictví, přičemž není sporu o jejich naléhavém právním zájmu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem .

Dovolatelky posléze vytýkaly ve svém dovolání i to, že odvolací soud se nezabýval odpovídajícím způsobem o to, zda v daném případě byly splněny všechny podmínky přechodu vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, na stát, předpokládané v ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku v tehdejším znění.

Jsou tedy dovolatelky přesvědčeny, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k chybné právní kvalifikaci projednávané právní věci a tudíž i k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí dovolacího soud, napadené dovolání, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 39 C 156/2007 Městského soudu v Brně), že by odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním (tj. rozsudkem z 20. 1. 2009, sp. zn. 20 Co 405/2008 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku způsobem uvedeným ve shora uvedeném ustanovení.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavní soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. ( v částce 166 Sbírky zákonů): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů , když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že tato konfiskační a majetková opatření nelze posuzovat z hlediska na ně navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr i k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejich podání .

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil nějakou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Nelze pokládat za opodstatněný názor dovolatelek, že nenaplnění podmínek restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (v daném případě skutečnost, že oprávněné osoby nebyly státními občany ČR) zakládá možnost uplatňovat restituční nárok (tedy nárok na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními úkony a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti) podle obecných právních předpisů.

Není proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustná podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalované/ho, žalobci však náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. dubna 2011 JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r. předseda senátu