28 Cdo 2797/2010
Datum rozhodnutí: 06.12.2010
Dotčené předpisy: § 454 obč. zák., § 243b odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 2797/2010

ROZSUDEK




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce M. F. , proti žalovaným 1/ D. K. , a 2/ K. K. , o zaplacení částky 69.620,60 Kč , vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 49/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 26 Co 306/2009-255, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č. j. 26 Co 306/2009-255, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal zaplacení částky 46.888,60 Kč, kterou v průběhu řízení omezil co do částky 17.591,40 Kč a rozšířil na částku 73.820,60 Kč s tím, že uvedenou částku po žalovaných požaduje vzhledem k tomu, že se nepodíleli na nákladech na nemovitost provoz a údržbu domu č. p. 22 i pozemku č. 42/1 v obci K. z titulu podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitosti (žalobce byl vlastníkem ideálních 3/5 této nemovitosti, zatímco žalovaní měli ve společném jmění manželů ideální 2/5 nemovitosti; následně se výlučným vlastníkem nemovitosti stal žalobce).

Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 C 49/2008-234, žalobu zamítl (výrok I.), řízení zastavil co do částky 17.591,40 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II. a IV.). Soud prvního stupně na věc aplikoval ust. § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), avšak uzavřel, že žalobce neunesl důkazní břemeno a nepodařilo se mu prokázat, že vynaloženými náklady došlo k údržbě nemovitosti. Žalobce sice předložil paragony dokladů o nákupu věcí, kterými však neprokázal, pro jaké údržbové práce a v jakém časovém sledu byly použity. V případě některých faktur pak nebylo možné dospět k závěru, že byly zaplaceny. U věcí, jako je např. sekačka, mulčovací kůra či květiny, pak nelze dovodit, že byly použity na údržbu nemovitosti.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 26 Co 306/2009-255, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I.(částka 69.620,60 Kč) i v nákladovém výroku II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právní kvalifikací soudu prvního stupně, pokud jde o aplikaci ust. § 454 obč. zák., stejně jako s tím, že nákup části žalobcem pořízených věcí nelze považovat za údržbu nemovitosti. Nákup celé řady předmětů nemůže na straně žalovaných představovat bezdůvodné obohacení, když tyto si žalobce zakoupil pro sebe, zůstaly jeho vlastnictvím a ani hodnota nemovitosti se jejich pořízením nikterak nezvýšila. V souvislosti s ostatními věcmi pak žalobce do jisté míry prokázal jejich nákup nebo úhradu, avšak jím předložené doklady v tomto směru nejsou jednoznačné a nezpochybnitelné a žalobce nenavrhl žádné důkazy k prokázání toho, že materiál nebo pracovní výkony souvisely právě s údržbou předmětné nemovitosti. Krajský soud uzavřel, že je zcela bez právního významu, zda zástupce žalovaných v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví některé investice uznával; s ohledem na zásadní předmět tohoto řízení šlo totiž o zcela podružné otázky, o nichž tento zástupce nemusel být podrobněji informován.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůrazňuje, že soudy nesprávně zhodnotily otázku závaznosti tvrzení účastníka, kterým tento prostřednictvím svého právního zástupce uznal vynaložení předmětných nákladů dovolatelem na nemovitost. Nesouhlasí s tím, že by se mělo v daném případě jednat o podružné otázky s ohledem na předmět tohoto řízení; to, zda byly uvedené náklady skutečně vynaloženy, považuje žalobce za pro řízení zcela zásadní. Stejně tak dovolatel brojí proti úvaze odvolacího soudu, podle níž nemusel být právní zástupce žalovaných v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o této problematice blíže informován. K tomuto tvrzení nebylo provedeno dokazování a neexistuje důvod pro pochybování o vážnosti takového projevu. Právní zástupce žalovaných ve zmíněném řízení jednal na základě procesní plné moci, takže jeho tvrzení učiněná před soudem lze přičítat v plné míře a se všemi důsledky s tím spojenými žalovaným. Konstatoval-li krajský soud, že právní zástupce žalovaných nemusel být o věci informován, jde o ničím nepodloženou domněnku, kterou soud de facto učinil tvrzení namísto žalovaných. Dovolatel dále nesdílí názor soudů obou stupňů, že by nebylo prokázáno, k čemu konkrétně byly jednotlivé náklady vynaloženy. Z charakteru jednotlivých položek nákladů evidentně vyplývá, že byly použity na údržbu nemovitosti. Z předložených paragonů je pak zřejmé, pro jaké práce byly použity a v jakém časovém sledu. Specifikace a účelné využití nákladů pak též plynou z podání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 27. 2. 2009. Soudy obou stupňů rovněž pochybily, pokud nárok žalobce posoudily pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a nikoliv jako nárok na úhradu nákladů vynaložených na údržbu, opravy a rekonstrukci poté, co záměr o jejich vynaložení byl žalovaným předestřen. Odvolací soud se též nevypořádal se všemi tvrzeními dovolatele, uvedenými v jeho odvolání, když pouze bez bližšího odůvodnění konstatoval, že se ztotožňuje se závěry a posouzením soudu prvního stupně. Žalobce konečně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).


Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb. o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je tvrzena podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost je pak dovozována z ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Dovolání je přípustné.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Odvolací soud přitom zjevně pochybil, když se odmítl zabývat otázkou, zda došlo ze strany žalovaných k uznání dluhu (viz níže), čímž se dopustil nesprávného právního posouzení a založil přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Má-li totiž právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentu, že rozhodnutí postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1885.). Nastolená otázka tak má zásadní právní význam i přesto, že její judikatorní přesah zřejmě nebude dalekosáhlý.

Krajský soud ve stručném odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že není důležité, zda právní zástupce žalovaných v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků uznal některé investice žalobce, jelikož šlo v daném řízení o zcela podružné otázky, o nichž nemusel být podrobně informován. S takovým tvrzením však není možné souhlasit. Dovolatel se sice mylně domnívá, že k takovému uznání by postačilo, že onen právní zástupce byl vybaven procesní plnou mocí, což neodpovídá platné právní úpravě, na druhou stranu však měl odvolací soud zkoumat, zda ono uznání investic nemělo náležitosti uznání dluhu podle hmotněprávních předpisů, konkrétně ust. § 558 obč. zák., tedy písemnou formu a určení dluhu co do důvodu i výše. Pokud tento právní úkon měl v uvedeném řízení učinit advokát žalovaných, musel by se za tím účelem prokázat hmotněprávní plnou mocí udělenou mu žalovanými pro tento úkon. Nejvyšší soud na tomto místě nepředjímá, zda k uznání dluhu skutečně došlo, avšak konstatuje, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, ač tak měl učinit. Tím, že krajský soud mylně posoudil otázku uznání dluhu žalovanými, dopustil se nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Konstatoval-li dovolací soud přípustnost dovolání, nic mu nebrání v tom, aby se zabýval též případnými procesními vadami napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není přitom zcela zřejmé, z jakého důvodu se soud ztotožnil se zamítnutím žaloby u té které části nároku, žalobcem zakoupené předměty či objednané práce jsou zde uvedeny pouze příkladmo a chybí i přesnější vyčíslení z hlediska případného štěpení nároku. Není ani jasné, které žalobcem vyúčtované položky odvolací soud nepovažuje za náklady na údržbu nemovitosti (druhý odst. na s. 3 napadeného rozsudku), které byly podle jeho názoru vynaloženy na věci, jež si žalobce pořídil pro sebe (čtvrtý odst. na s. 3; v obou dosud jmenovaných skupinách je uvedena sekačka, takže není patrno, zda se tyto skupiny prolínají, či zda jsou od sebe oddělené), a u kterých položek žalobce neprokázal, že byly použity na předmětné nemovitosti (pátý odst. na s. 3). V neposlední řadě není zřejmé, z jakého důvodu odvolací soud nerozhodl o příslušenství z částky 69.620,60 Kč. Uvedené nedostatky zakládají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jež dovolacímu soudu brání, aby zhodnotil jeho správnost, a naplňují tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1055, svazek 15/2002, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1427/2007).


Ze shora uvedených důvodů dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné, a proto postupoval podle ust. § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., napadený rozsudek zrušil a věc podle ust. § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými, přičemž neopomene zohlednit i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu při řešení obdobných nároků plynoucích z § 137 obč. zák. (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dnů 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 75/2009, 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1499/2006, 17. 2. 2009, sp. zn 28 Cdo 852/2008, a mnoho dalších).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. prosince 2010

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu