28 Cdo 2797/2007
Datum rozhodnutí: 23.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2797/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J.-J., spotřební družstvo, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, adresa pro doručování Ostrava, Ostrčilova 4/2691, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Karviné pod sp. zn. 18 C 74/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2007, č.j. 11 Co 882/2006-76, takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 9. 2006, č. j. 18 C 74/2006-61, se zastavuje.


II. Dovolání se v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2007, č. j. 11 Co 882/2006-76, odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 2. 2007, č. j. 11 Co 882/2006-76, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné (soud prvního stupně) ze dne 26. 9. 2006, č. j. 18 C 74/2006-61, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem v rozhodnutí blíže specifikovaného pozemku. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvého stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, na něž v odůvodnění svého rozsudku odkázal. Soud prvního stupně uvedl, že zrušil-li Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, část druhou čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. derogující ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, došlo k oživení citovaných ustanovení, která jsou počínaje 31. 12. 2004 opět součástí platného právního řádu. V opačném případě by zákonodárce mohl neústavně rušit právní normy bez postihu ; takový postup by byl v rozporu s principy právního státu zakotvenými Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, zejména zásadami dělby moci, vzájemné kontroly, brzd a vyvážení (brakes and balances), a zásadou právní jistoty. Uzavřel, že žalobce splnil veškeré kumulativně stanovené podmínky v § 879 odst. 1 a 4 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2005 (dále jen obč. zák. ), v důsledku čehož nabyl vlastnictví k předmětnému pozemku; k námitce žalované soud uvedl, že část čtvrtá zákona č. 229/2001 Sb. má povahu přechodných ustanovení k jeho části druhé, jež by nebyla přijata, kdyby nebyla přijata část druhá. Oživením ustanovení § 879c občanského zákoníku tak vztah výpůjčky vzniklý na základě části čtvrté zanikl, neboť je v rozporu se stavem (právem trvalého užívání) založeným ústavně konformní oživenou právní normou.


Pravomocné rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu napadla žalovaná ve výrocích ve věci samé a ve výrocích o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a jako dovolací důvod uvádí, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatelka předně zpochybňuje právní závěr, že zrušením derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. došlo k plné rehabilitaci ustanovení § 879c až § 879e obč. zák.; uvádí, že zásada právní jistoty subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení § 879c obč. zák., ale i třetích osob, je porušena právě tím, že by mělo dojít k oživení ustanovení právního předpisu, který za splnění určitých zákonných podmínek měl způsobit změnu práva trvalého užívání na vlastnictví. Žalovaná nepovažuje aplikaci oživeného ustanovení § 879c obč. zák. v dané věci za správnou, jelikož konkrétní den (1. 7. 2001), kdy mělo dojít k přeměně trvalého užívání na právo vlastnické, nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 žalobce již pozemek v trvalém užívání neměl; nemohlo proto dojít k doběhnutí původní jednoleté lhůty požadované ke vzniku vlastnického práva. Dovolatelka odmítá argumentaci soudu prvního stupně, že část čtvrtá zákona č. 229/2001 Sb. má povahu přechodných ustanovení vztahujících se ke zrušené části druhé téhož zákona. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce ve svém vyjádření označil podané dovolání za ryze účelové. Žalovaná zde pouze opakuje tytéž námitky, které již neúspěšně uplatňovala v předchozích řízeních; proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 9. 2006, č.j. 18 C 74/2006-61, který byl dovoláním rovněž napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu považovat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, což ostatně dovolatelka v dovolání nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo dovolatelkou proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno. Za této situace občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, roč. 1997). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s § 243c odst. 1 o.s.ř.).


Nejvyšší soud posoudil dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku jedná její zaměstnankyně s právnickým vzděláním, jíž bylo dovolání též sepsáno.


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.


Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.


Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.


Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. došlo k oživení původně derogovaných ustanovení § 879c až § 879e obč. zák., v důsledku čehož zanikl vztah výpůjčky vzniklý podle ustanovení části čtvrté citovaného zákona (majících povahu přechodných ustanovení právě ke zrušené části druhé), a že již uplynula stanovená jednoroční lhůta od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. nezbytná pro přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické.


Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi přiklání k ústavně konformnímu výkladu účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb. a uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sbírka ) pod č. 35, sv. 32, z něhož vyplývá, že v řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, vyhlášený pod č. 95/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod č. 14, sv. 25). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho vyřazení z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou ožívání předpisu již dříve zrušeného. V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svůj nález ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 5/94, vyhlášený pod č. 8/1995 Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod č. 59, sv. 2, v němž zrušil bod 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým byl změněn a doplněn zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Bod 198 uvedeného zákona vypustil z trestního řádu ustanovení § 324, které upravovalo rozhodování o změně způsobu výkonu trestu. Zmíněná derogace derogačního ustanovení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb. měla za následek rehabilitaci ustanovení § 324 trestního řádu, které je jeho součástí až do těchto dnů; přisvědčil tak názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459, sv. CD 1/2007, a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31; dále např. usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, a ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006).


Z vyjádření dovolatelky, že dovoláním napadá rozhodnutí obou soudů v celém rozsahu, je zřejmé, že dovolání směřuje i do té části napadeného rozsudku, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.


Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, roč. 2003).


Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se zřetelem ke zcela obdobnému předmětu řízení jako ve věcech posuzovaných dovolacím soudem ve shora citovaných rozhodnutích nemá potřebný judikatorní přesah, jehož absence vylučuje přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve věci samé; ve zbývající části dovolání směřuje do výroku o nákladech řízení, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalované; žalobci však náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 23. srpna 2007


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu