28 Cdo 2794/2014
Datum rozhodnutí: 11.11.2014
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.



28 Cdo 2794/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce GEMA ART GROUP a.s. , IČ: 26437741, se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalované Správě Pražského hradu , IČ: 49366076, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1 Hradčany, Hrad I. nádvoří 1, zastoupené JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 5, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení , vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 375/2006, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 457/2013-200, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobci částku 6.534,- Kč k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen jako odvolací soud ) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. února 2013, č. j. 21 C 375/2006-183, ve výroku I, jímž byl zamítnut návrh (žaloba) žalované na obnovu řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 21 C 375/2006.

O věci samé bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. srpna 2008, č. j. 21 C 375/2008-73, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 28 Co 513/2008-90, a bylo jím žalované uloženo zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení.

Žalobu o obnovu řízení žalovaná opírá o rozhodnutí vydané později v jiné věci těchže účastníků (vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 151/2003) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, č. j. 23 Cdo 2842/2007-232, jímž byly rozsudky soudů nižších stupňů v této jiné věci zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o povolení obnovy vzal pak odvolací soud za zjištěné, že shora označená řízení měla jiný předmět (ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 39 Cm 151/2003, nebyla předmětem ani ona část pohledávky namítaná žalovanou k započtení vůči pohledávce žalobce uplatňované v tomto řízení) a že označeným rozhodnutím dovolacího soudu nebyla řešena žádná otázka, jež by měla povahu předběžné otázky pro dané řízení. Uzavřel, že označené (kasační) rozhodnutí dovolacího soudu v jiné věci nezakládá důvod pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).

V podaném dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. (tvrdíc, že napadeného rozhodnutí spočívá na řešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešeným), pokládá žalovaná za nesprávné posouzení, že důvodem obnovy zde nemůže být později vydané rozhodnutí v jiném řízení, jehož předmět jak tvrdí s posuzovanou věcí souvisí . Poukazuje na okolnost, že v dané věci soudy nižších stupňů mechanicky převzaly závěry, k nimž dříve dospěly soudy v jiném řízení, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 151/2003 (o tom, že žalobkyně měla vůči žalované peněžitou pohledávku ve výši 2.263.490,80 Kč), aniž by k těmto skutečnostem samy provedly dokazování. Přitom dovolatelka setrvává na názoru, že kasační rozhodnutí dovolacího soudu (jímž byla zrušena rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci sp. zn. 39 Cm 151/2003) může pro ni přivodit příznivější rozhodnutí i v dané věci (v níž namítala započtení vlastní pohledávky 995.622,- Kč vůči žalobou uplatněné pohledávce) a může tak být v dané věci důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Podle ustálené judikatury (srov. např. stanovisko občanskoprávní kolegia Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 67/82, uveřejněné pod č. 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 2001/2012) nové rozhodnutí (coby důvod obnovy řízení, nyní uvedený v ust. § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je nejen rozhodnutí jiného soudu nebo dalšího příslušného orgánu, které bylo vydáno v době původního řízení a jehož nemohl účastník bez své viny použít, ale také rozhodnutí, které bylo vydáno až po skončení původního řízení; podstatné přitom je, že toto rozhodnutí vypovídá o skutečnostech a důkazech, které byly předmětem původního řízení a řeší předběžnou otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodné pro výsledek původního řízení. Právní názor, projevený v později přijatém rozhodnutí v jiné právní věci, sám o sobě důvodem obnovy řízení není (mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2000, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 7. května 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 11, ročníku 1999, části II., pod pořadovým číslem 40).

Od citované judikatury se odvolací soud v posuzované věci neodchýlil. Rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na obnovu řízení na rozdíl od posouzení soudu prvního stupně
nezakládá na tom, že důvodem obnovy může být toliko rozhodnutí vydané do doby skončení původního řízení (jak je tomu v případě nových skutečností a důkazů) a na řešení této otázky tudíž napadené rozhodnutí odvolací soud nezávisí.

Rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným v jiném řízení (jež dovolatelka pokládá za důvod obnovy) však nebyla řešena žádná předběžná otázka, jejíž zodpovězení by bylo rozhodující pro výsledek původního řízení v dané věci (a o takové prejudiciální otázce nebylo závazně rozhodováno ani soudy nižších stupňů rozhodnutími, jež byla Nejvyšším soudem následně odklizena). Předmětem obou řízení byly nároky na peněžitá plnění z jiných závazkových vztahů těchže účastníků, přičemž v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 39 Cm 151/2003 nebylo jednáno ani o pohledávce v částce 995.622,- Kč, kterou žalovaná v původním řízení (neúspěšně) namítala k započtení vůči žalobou uplatněné pohledávce na zaplacení částky 100.000,- Kč.

Přitom platí, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky - odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011). Právě o takovou revizi zde dovolatelka žalobou na obnovu řízení ovšem evidentně usiluje, byť tak činí s ohledem na výsledek dovolacího řízení v jiné věci těchže účastníků, ačkoliv ani rozhodnutí dovolacího soudu v něm vydané jak již výše vysvětleno žádnou prejudiciální otázku ve vztahu k původnímu řízení závazně neřeší.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu (v ostatních otázkách označených dovoláním) je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání proti němu tudíž podle § 237 o. s. ř. přípustné není. Jelikož napadené rozhodnutí nepatří ani mezi rozhodnutí, jejichž uzavřený výčet je uveden v ustanovení § 238a o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednán (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je pak povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady tohoto řízení (srov. § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), k nimž patří odměna advokáta zastupujícího žalobce v dovolacím řízení ve výši 5.100,- Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad v částce 1.134,- Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), tj. celkem 6.534,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu