28 Cdo 2793/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 2793/2010

ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. A. S. , 2. V. M. , zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, 413 01 Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, a 3. L. N. L. d. B. , zastoupené JUDr. Radimem Dvorským, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní č. 32, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3. 2. 2010, sp. zn. 19 Co 366/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 15/2000 (žalobců A. S. a V. M. , zastoupených JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu financí, 110 00 Praha 1, Letenská 15 (poštovní přihrádka 77), o finanční náhradu 80.000.000,- Kč), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 původně pod sp. zn. 13 C 142/96, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 4. 2009, č. j. 13 C 15/2000-304. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby žalované České republice Ministerstvu financí bylo uloženo zaplatit jim (každému ze žalobců po 1/12) finanční náhradu podle ustanovení § 13 zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitosti v katastrálním území R., zapsané ve vložce č. 179 pozemkové knihy pro toto katastrální území. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Každému ze žalobců bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 12.948,- Kč na náhradu uhrazeného znalečného, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 3. 2. 2010, sp. zn. 19 Co 366/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 4. 2009, č. j. 13 C 15/2000-304 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze 14. 10. 2009, č. j. 13 C 15/2000-322) ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem. Ve výroku o nákladech řízení státu, placených v tomto řízení, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že každý ze žalobců je povinen zaplatit na tyto uhrazené náklady řízení 12.647,70 Kč; jinak byl i tento výrok potvrzen. Rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů nejsou důvodná.
Odvolací soud především zdůrazňoval, že zásadní spornou otázkou v této právní věci je to, kdy přešel majetek právních předchůdců žalobců na stát a zda se tak stalo v rozhodném období ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Ze zjištění učiněných v průběhu tohoto řízení před soudy obou stupňů vyplývá, podle názoru odvolacího soudu, že právní předchůdci žalobců, sourozenci B., vlastnili formou veřejné obchodní společnosti továrnu R. B. v R., jejíž součástí byly nemovitosti pozemkové parcely a tovární budovy; továrnu prodali trhovou smlouvou ze dne 14. 3. 1939 závodům Ringhoffer Tatra, a. s. Tato akciová společnost byla znárodněna zestátněním na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a vyhlášky ministra průmyslu č. 211/1946 Úředního listu. Vyhláškou č. 1184/1946 Úředního listu byl pak zřízen národní podnik Agrostroj; vlastnické právo ke sporným nemovitostem bylo dne 13. 12. 1946 vloženo do pozemkové knihy, a to pro národní podnik Agrostroj v Brandýse nad Labem a následně pak pro Agrostroj Roudnice nad Labem. Právní předchůdci žalobců uplatnili v poválečném období restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., ale nebylo jim vyhověno, jak mají za to, v důsledku politické perzekuce po 15. 2. 1948.
Odvolací soud připomínal, že se již svým předchozím rozhodnutím ze 4. 2. 2009, sp. zn. 19 Co 536/2008, zabýval otázkou, zda majetek žalobců, respektive jejich právních předchůdců, přešel na stát v rozhodném období (25. 2. 1948-1. 1. 1990), ale nebylo možné přisvědčit tomuto názoru žalobců. Ani pak v dalším průběhu řízení nebylo možné se odchýlit od závěrů uvedeného předchozího rozhodnutí, když skutkový stav věci nedoznal co do jeho zjištění žádné změny. Odvolací soud je toho názoru, že soud prvního stupně správně v této právní věci dovodil, že nemovitosti původně náležející právním předchůdců žalobců nabyl stát k 27. 10. 1945 ze zákona, když podmínka vyhlášení znárodnění tohoto majetku podle ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. byla splněna vyhláškou ministra průmyslu z 27. 12. 1945 č. 211/1946 Úředního listu, takže majetek právních předchůdců žalobců přešel na stát mimo rozhodné období podle restitučních předpisů, tedy před 25. 2. 1948. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že nárok žalobců není důvodný, jakkoli by byli osobami oprávněnými, a to i v případě, když by pojem odnětí vlastnického práva podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.nebyl ztotožňován s právním přechodem na stát, ale až se zbavením vlastníka majetku možnosti užívat všech atributů vlastnického práva, neboť stát s nemovitostmi, o něž jde v tomto řízení, nakládal již od roku 1946, kdy byly vloženy nemovitosti do pozemkové knihy pro národní podnik Agrostroj. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobců, že tu k přechodu majetku na stát došlo až vyhláškou ministra průmyslu č. 12294/50-V-IV ze dne 25. 7. 1949, když tímto rozhodnutím z 25. 7. 1949 došlo jen k převodu majetku z jednoho národního podniku na jiný národní podnik. Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalobců, kteří mají za to, že ke znárodnění továrny R. B. mohlo dojít až poté, kdy bylo rozhodnuto o restitučním nároku jejich právních předchůdců podle zákona č. 128/1946 Sb. (ve znění zákona č. 78/1948 Sb.); odvolací soud poukazoval v této souvislosti na to, že při znárodnění akciové společnosti Ringhoffer-Tatra nebylo rozlišováno mezi majetkem úvodně náležejícím Ringhoffer.-Tatra, a. s., a majetkem, který tato firma získala za války v době nesvobody, ale měl za to, že tato skutečnost nemůže být již napravena s ohledem na časové ohraničení zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že finanční náhrada podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. může být oprávněné osobě poskytnuta jen v případě, kdy jsou splněny všechny podmínky podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy také i podmínka rozhodného období (25. 2. 1948 1. 1. 1990) pro přechod majetku na stát.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem; změněn byl (podle § 220 občanského soudního řádu) výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně nákladů řízení hrazených v této právní věci ze státních prostředků, a to jen pokud jde o výši těchto nákladů.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátům zastupujícím v řízení žalobce dne 24. 3. 2010 a dovolání ze strany žalobců byla předána na poště ve dnech 19. 4. 2010 a 22. 4. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svých dovoláních navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (a případně i rozsudek soudu prvního stupně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé A. S. a V. M. měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu vzhledem k předchozímu průběhu řízení u soudů obou stupňů v této právní věci, v němž došlo k vydání zrušovacího rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 4. 2. 2009, sp. zn. 19 Co 536/2008, ohledně žalobě žalobců vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. Jako dovolací důvod svého dovolání uvedení dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé A. S. a V. M. zdůrazňovali, především, že nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že tu k přechodu majetku právních předchůdců žalobců nedošlo v rozhodném období, tj. po 25. 2. 1948. Mají za to, že v daném případě došlo ke znárodnění majetku jejich právních předchůdců, i když šlo o osoby, které byly za nacistické okupace postiženy rasovou perzekucí, když členové židovské rodiny B. byli deportováni do koncentračních táborů, v nichž mnozí zemřeli. Nedošlo tu tedy v této právní věci k odčinění majetkových křivd, jejichž odčinění bylo sledováno novelami zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu č. 164/1994 Sb.).
Dovolatelé A. S. a V. M. jsou přesvědčeni, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nevypořádal dostatečně se všemi jejich námitkami, čímž řízení zatížil i vadami, které vedly pak k nesprávnému rozhodnutí ve věci; došlo tak, podle názoru uvedených dovolatelů, k porušení práv žalobců v ústavním principu rovnosti v právech občanů. Lze tu poukázat, podle uvedených dovolatelů, i na to, že se soudy vůbec nezabývaly důvody uváděnými v poválečném restitučním spise sp. zn. Nc 257/49 Okresního soudu v Brandýse nad Labem.
Uvedení dovolatelé jsou dále přesvědčeni, že v daném případě mohlo dojít ke znárodnění majetku, o nějž jde v tomto řízení, až poté, kdy byl vyřízen restituční návrh jejich předchůdců na základě dekretu č. 5/1945 Sb.a zákona č. 128/1946 Sb., k čemuž ovšem došlo až v roce 1951. V daném případě je nutno přihlížet i k dílčímu výměru ministra průmyslu z 25. 7. 1949 č. 12294/50, jímž byl teprve stanoven rozsah znárodňovaného majetku, jenž se týkal majetku rodiny B. V tomto případě na základě dekretu č. 100/1945 Sb. ostatně došlo jmenovitě ke znárodnění továrny Ringhoffer-Tatra, a. s., se sídlem v Praze, nikoli ke znárodnění majetku B., který jim měl být vrácen na základě zákona č. 128/1946 Sb., ale místo toho byl včleněn do továrny Agrostroj Roudnice nad Labem.
Dovolatelka L. N. L. d. B. měla za to, že je její dovolání přípustné vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodoval v této právní věci podruhé, když předchozí rozsudek soudu prvního stupně (žalobě vyhovující) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem žalobě nevyhovět .
Uvedená dovolatelka zdůrazňovala, že tu jde ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o případ, kdy oprávněné osoby přišly o majetek z důvodu rasové perzekuce za války a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., takže na tyto případy se vztahuje zákon č. 87/1991 Sb., i když ke znárodnění došlo před tzv. rozhodným obdobím .
Uvedená dovolatelka připomínala ještě, že rodina B. byla výrazně perzekvována po dobu nacistické okupace z důvodů rasových; původní žalobce v této právní věci K. B. už popsal, za jaké situace museli jeho příbuzní odejít do ciziny, sám byl vyslýchán a mučen gestapem a skončil v koncentračních táborech v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu a jen náhodou unikl smrti.
Ve vyjádření Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelů A. S. a V. M. bylo uvedeno, že rozsudky soudů obou stupňů v daném případě jsou zcela v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.); dovolání uvedených dovolatelů by proto nemělo být vyhověno. Podle názoru Ministerstva financí ČR zákon č. 87/1991 Sb. stanoví jednoznačně podmínku přechodu majetku na stát po 25. 2. 1948, tedy pouze v případě majetkových křivd, které vznikly v tzv. rozhodné době, což nebylo žádným následným právním předpisem zrušeno. Musely tu být současně splněny dvě základní podmínky, tj. že právní předchůdci osoby žádající finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. byli oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a dále musela být splněna i podmínka přechodu majetku na čs. stát po 25. 2. 1948 (§ 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Ministerstvo financí dále ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů A. S. a V. M. uvádělo, že tito dovolatelé nedůvodně poukazují na dílčí výměr ministra průmyslu z 25. 4. 1950 o rozsahu znárodnění, když tento výměr se netýká nemovitého majetku, jenž tvořil součást továrny B. v Roudnici nad Labem; tento výměr se týkal jen domu čp. 967 v Roudnici nad Labem, který však nebyl součástí továrny B. a nebyl ani vlastnictvím K., J. nebo P. B.; proto také tento dům nebyl v roce 1939 ani předmětem kupní smlouvy B. s firmou Ringhoffer-Tatra; uváděný výměr se tedy týkal zcela jiného majetku, než o který jde v tomto řízení. Jinak byl majetek bývalé továrny B. převzat státem nejpozději 7. 3. 1946, kdy tento majetek byl (po vyhlášení znárodnění vyhláškou ministra průmyslu z 27. 12. 1945 č. IV/4-214389) začleněn do n. p. Agrostroj v Brandýse nad Labem; další převody se už týkaly převodů státního majetku. Stejně tak nedůvodně poukazují uvedení dovolatelé na výměr ministra průmyslu z 25. 7. 1949 č. 12294/50 o zřízení národního podniku byl začleněn závod v Roudnici nad Labem, který již byl předtím součástí jiného národního podniku n. p. Agrostroj v Brandýse nad Labem. Podle zápisu v pozemkové knize (ve vložce č. 305 pro katastrální území R.) bylo vloženo do pozemkové knihy zařízení národního podniku Agrostroj, továrna na hospodářské stroje, Brandýs nad Labem (včetně závodu v Roudnici nad Labem), podle vydané listiny o rozsahu znárodnění podniku Závody Ringhoffer-Tatra, a. s.; přechod vlastnického práva na stát v roce 1946 je tedy nezpochybnitelnou skutečnosti, dovozovalo Ministerstvo financí ve svém vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (v daném případě v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 29. 5. 2008, č. j. 13 C 15/2000-279) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (v daném případě usnesením Městského soudu v Praze ze 4. 2. 2009, sp. zn. 19 Co 536/2008).
Dovolatelé ve svých přípustných dovoláních uplatňovali jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, došlo-li k této vadě při postupu soudu v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování), šlo-li ovšem o postup nesprávný ve srovnání s procesními předpisy občanského soudního řádu, a to zejména došlo-li při tomto postupu k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. Podle názoru dovolacího soudu nebyla v daném případě (podle obsahu soudního spisu sp. zn. 13 C 15/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1) shledána vada řízení tohoto druhu.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti i s ustanoveními § 1, § 2 odst. 3, § 3 odst. 2 a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně (ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 občanského soudního řádu) i odvolací soud vycházel v dalším průběhu řízení z předchozího zrušovacího usnesení Městského soudu v Praze ze 4. 2. 2009, sp. zn. 19 Co 536/2008, vydaného v této právní věci, v němž dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě původní žalobce K. B. byl oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2, 4 bod c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť splňoval podmínku státního občanství ČR; měl nárok na vydání 1/3 nemovitostí. Nemovitosti mu nebylo možné vydat výhledem k rozhodnutí o privatizaci. Dále však dospěl odvolací soud k dalšímu závěru, že je tu opodstatněna námitka žalované České republiky Ministerstva financí, že totiž nemovitosti, jichž se týká žaloba žalobců, přešly na stát mimo rozhodné období (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (v rozhodné době ) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva vyjádřená Chartou spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 6. 2002, II. ÚS 336/01 (uveřejněném pod č. 71 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: Podle § 1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. se dnem vyhlášení znárodňují zestátněním níže v dekretu uvedené podniky; podle § 1 odst. 4 citovaného dekretu ministr průmyslu vyhlásí s účinkem doručení v Úředním listě, které podniky byly tímto dekretem znárodněny. Podle § 4 odst. 1 dekretu nabývá stát vlastnictví znárodněných podniků v rozsahu uvedeném v odstavcích 2 až 5. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že k přechodu vlastnictví dochází ex lege s účinky ex tunc k datu 27. 10. 1945 za předpokladu, že byla splněna podmínka vyhlášení dle § 1 odst. 4 citovaného dekretu .
Vycházeje z tohoto právního závěru dovodily v daném případě soud prvního stupně i odvolací soud, že nemovitosti původně náležející právním předchůdcům žalobců nabyl stát k 27. 10. 1945 ze zákona a že podmínka vyhlášení znárodnění podle § 1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. tu byla splněna vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945 č. 211/1946 Úředního listu.
V nálezu Ústavního soud ČR ze16. 12. 2004, III. ÚS 10/04, byl uveden právní závěr, že náprava křivd, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989 (nikoliv křivd jiných) je jasně vymezena restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná. Restituční zákonodárství, vydávané po roce 1989, si nekladlo za cíl odstranit všechny majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době (od května 1945 do 25. 2. 1948) mohlo docházet. Právní jistota vyžaduje, aby pravomocná rozhodnutí soudů či správních orgánů, na jejichž základě určitá osoba v poválečném období pozbyla nebo nabyla vlastnictví věci, zásadně byla nezpochybnitelnou právní skutečností; ostatní tvrzené křivdy nastálé před rozhodným obdobím, nemohou být napravitelné dnešními právními prostředky. Restituční zákon omezil přezkoumání převodů majetku, odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však na jiné formy perzekuce např. z důvodů národnostních.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1999 z 2. 2. 1999, II. ÚS 66/98 (uveřejněném pod č. 18 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl vyjádřen kupř. názor, že nelze oprávněné osobě přičítat k tíži došlo-li z její strany např. k zpětvzetí návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v případě posouzení dovolání dovolatelů v tomto případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 2. 2010 (sp. zn. 19 Co 366/2009 Městského soudu v Praze), proti němuž směřují dovolání dovolatelů, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si aplikovaná ustanovení právních předpisu, anebo že by si aplikovaná ustanovení právních předpisů nesprávně vyložil, zejména odchylně od citovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelů, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nebylo možné označit jako rozhodnutí nesprávné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované České republice Ministerstvu financí ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. listopadu 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu