28 Cdo 2790/2007
Datum rozhodnutí: 27.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2790/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského


a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. o dovolání dovolatele R. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 3. 2007, sp. zn. 26 Co 580/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 147/2005 (žalobců: 1. A. H., a 2. Ing. P. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, za účasti vedlejší účastnice v řízení JUDr. M. P., zastoupené advokátem, a žalobce R. M., který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem, proti žalovaným: a/ P. f. ČR, b) A. H., a c/ Ing. P. H., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobách, podaných v těchto právních věcech dne 1. 7. 2005 a 29. 11. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Trutnově z 15. 6. 2006, čj. 10 C 147/2005-257. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců A. H. a Ing. P. H., kterou se domáhali, aby žalovanému P. f. ČR bylo uloženo uzavřít s těmito žalobci smlouvu o převodu pozemků (konkrétně v žalobě označených, a to 11 pozemků v katastrálním území Š. M., 5 pozemků v katastrálním území L. (obec Š. M.), 20 pozemků v katastrálním území P. pod S., 11 pozemků v katastrálním území Č. D., 2 pozemků v katastrálním území H. A. (obec H. M.), 2 pozemků v katastrálním území H. M., 5 pozemků v katastrálním území Č. H. (obec J. L.), 1 pozemku v katastrálním území D. M. Ú. (obec M. Ú.), 8 pozemků v katastrálním území H. M. Ú. (obec M. Ú.), 2 pozemků v katastrálním území K. V. (obec M. B.), 15 pozemků v katastrálním území V. Ú. II (obec P. pod S.), 12 pozemků v katastrálním území M. I (obec S. nad Ú.), 1 pozemku v katastrálním území B. (obec Š. M.), 13 pozemků v katastrálním území S., 14 pozemků v katastrálním území H. V. (obec V.), 1 pozemku v katastrálním území H. L. (obec H. M.) a 4 pozemků v katastrálním území D. D. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo řízení částečně zastaveno, a to o části žalobního návrhu, jímž se žalobci A. H. a Ing. P. H. domáhali, aby žalovanému P. f. ČR bylo uloženo uzavřít s uvedenými žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. 444/4 v katastrálním území L. (obec Š. M.) a pozemků parc. č. 506/1 a parc. č. 513 v katastrálním území V. Ú. II (obec P. pod S.). Dále následujícím výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce R. M., aby P. f. ČR a A. H. a Ing. P. H. byla uložena povinnost uzavřít se žalujícím R. M. smlouvu o převodu pozemků parc. č. 444/4 a parc. č. 444/8 v katastrálním území L. (obec Š. M.). Dalšími výroky rozsudku bylo rozhodnuto o nákladech řízení: a) žalobcům A. H. a Ing. P. H. bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici řízení JUDr. M. P. 10.150,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku soudu prvního stupně; b) bylo také rozhodnuto, že vedlejší účastnice řízení JUDr. M. P. nemá právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci R. M. a žalovanému P. f. ČR; c) žalobci R. M. bylo uloženo nahradit A. H. a Ing. P. H. náklady řízení částkou 23.122,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku soudu prvního stupně; d) bylo


i rozhodnuto, že žalobci A. H., Ing. P. H. a R. M. nemají právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému P. f. ČR a vedlejší účastnici řízení JUDr. M. P.; e) bylo rovněž rozhodnuto, že žalobce R. M. nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči A. H. a Ing. P. H.; f) také bylo rozhodnuto, že žalovaný P. f. ČR nemá právo na náhradu nákladů řízení proti žádnému z účastníků tohoto řízení.


O odvoláních žalobců A. H. a Ing. P. H. i R. M. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci králové z 15.3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 580/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Trutnově z 15. 6. 2006, čj. 10 C 147/2005-252, potvrzen ve výroku označeném II (o zamítnutí žaloby žalobců A. H. a Ing. P. H. proti žalovanému P. f. ČR), dále v části výroku označeném IV. (jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žalobního návrhu žalobce R. M. proti žalovanému P. f. ČR) a ve výrocích označených VIII., IX. a X (o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci A. H., Ing. P. H. a R. M. vůči P. f. ČR a vedlejší účastnici řízení JUDr. M. P., jakož i o právu žalovaného P. f. ČR vůči dalším účastníkům řízení). Ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo ve výrocích označených V. a VII. (o nákladech řízení mezi žalobci


A. H. a Ing. P. H. a vedlejší účastnicí řízení JUDr. M. P. s tím, že navzájem vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále o uložení povinnosti žalujícího R. M. vůči A. H. a Ing. P. H. zaplatit jim 18.701,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně). O nákladech odvolacího řízení byl odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců A. H., Ing. P. H. a R. M. nebyla shledána důvodnými.


Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo shledáno, že všichni tři žalující (A. H., Ing. P. H. a R. M. ) byli nositeli nároků na bezúplatný převod náhradních pozemků ve smyslu ustanovení


§ 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); tyto nároky získali uzavřením smluv o postoupení pohledávek s původní oprávněnou osobou. Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobci A. H. a Ing. P. H. se obrátili na P. f. ČR s žádostí o uspokojení jejich nároků dne 29. 5. 2005, zatím co žalobce R. M. podal žádost o uspokojení svého nároku P. f. ČR již dne 30. 11. 2003. U soudu uplatnili uvedení žalobci své nároky žalobami podanými před 31. 12. 2005.


Odvolací soud dovozoval, že v této právní věci je dána pravomoc soudu k projednání žalob všech tří žalobců, že nárok na přidělení náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. nezahrnuje v sobě právo na výběr těchto náhradních pozemků, že náhradní pozemek z jiné lokality je možné převést v případě neexistence odpovídajících nabídek v původní lokalitě, ale že je třeba mít na zřeteli propadnou lhůtu podle ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., která je dána ve vztahu k těmto osobám, jež jsou postupníky, na něž bylo právo na vydání náhradního pozemku převedeno smlouvou o postoupení pohledávky podle § 524 občanského zákoníku, přičemž lhůta pro převod náhradních pozemků pro tyto osoby končila dnem 31. 12. 2005 (po uplynutí této lhůty se osoby, jimž byl nárok posouzen, nemohou úspěšně dovolávat soudní ochrany bez ohledu na to, zda tento nárok byl před tímto rozhodným datem u soudu uplatněn).


Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žaloby žalobců (o uložení povinnosti P. f. ČR převést na ně jimi uváděné náhradní pozemky) jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo jen ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to způsobem odpovídajícím více ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením i k tomu, že vedlejší účastnice řízení se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně vzdala.


O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 6. 4. 2007 zástupci (zmocněnci) žalobce R. M. a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo dne 25. 5. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Trutnově, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výrocích o zamítnutí jeho žaloby a ve výrocích týkajících se jeho práv a povinností ohledně náhrady nákladů řízení) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).


Dovolatel spatřoval nesprávnost rozhodnutí obou stupňů v této právní věci především v tom, že nevyvodily žádný důsledek z toho, co samy konstatovaly, že totiž postup žalovaného P. f. ČR v jeho případě vykazuje liknavost při vypřádání se s jeho legálním nárokem. Podle názoru dovolatele bylo však na místě posoudit postup žalovaného P. f. ČR jako postup vykazující znaky liknavosti, libovůle a úmyslné nečinnosti a jeho jednání jako protiprávní; proti tomuto jednání žalovaného P. f. ČR se mělo žalobci R. M. dostat soudní ochrany vymykající se z rámce ustálené judikatury obecných soudů neumožňující požadovat tu bezúplatný převod žalobcem specifikovaného pozemku . To by bylo na místě zejména vzhledem k tomu, že žalobce R. M. opakovaně a marně usiloval o vydání pozemku u žalovaného P. f. ČR, a to déle jak dva roky. Žalobce R. M. tu nesledoval svým nárokem na vydání specifikovaného náhradního pozemku žádný spekulativní záměr, neboť na jím požadovaném pozemku je umístěna stavba lyžařského vleku ve vlastnictví tohoto žalobce; náklady na zřízení tohoto vleku přesáhly 2 miliony Kč a k jeho následné rekonstrukci dal žalovaný P. f. ČR i svůj souhlas.


Dovolatel nepokládá za správný názor soudů obou stupňů o údajné prekluzi nároku žalobce R. M. v daném případě. Dovolatel má za to, že je tu rozhodující, že žaloba tohoto žalobce byla podána před 31. 12 2005, že řízení před soudem prvního stupně nebylo v uvedené lhůtě pravomocně skončeno, což nemohl žalobce nijak ovlivnit; není, podle názoru dovolatele, možné, aby uvedené okolnosti nepříznivě ovlivnily jeho právní postavení žalobce v této právní věci.


Za nesprávný pokládá dovolatel i výrok o uložení povinnosti jemu platit náklady řízení A. H. a Ing. P. H., když žaloba žalobce R. M. směřovalo v této právní věci proti žalovanému P. f. ČR a uvedení dva účastníci řízení byli žalobcem R. M. žalováni pouze z formálního důvodu, neboť jediným způsobem jeho vstupu do již zahájeného řízení (v němž šlo o spor A. H. a Ing. P. H. s P. f. ČR) byla žaloba označená jako hlavní intervence.


Přípustnost dovolání dovolatele R. M. v daném případě bylo možné posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek dovolacího soudu, napadený dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tedy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 147/2005 Okresního soudu v Trutnově), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 15. 3. 2007 (sp. zn. 26 Co 580/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení


o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 15. 3. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatele R. M., řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok všech tří žalobců podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě


a jinému zemědělskému majetku.


Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.


Ze slovního znění ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká ustanovení oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).


V daném případě bylo v rozsudku odvolacího soudu z 15. 3. 2007 (sp. zn. 26 Co 580/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) uvedeno (v souladu i s tím, co uváděli žalující tři žalobci v tomto sporu), že u nich šlo o postupníky, kteří své uplatněné nároky získaly postupní smlouvou ve smyslu ustanovení § 524 občanského zákoníku od původních oprávněných osob.


Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl.ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).


Tímto nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, bylo vysloveno, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb.) a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).


V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: Smyslem


i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§ 488 § 853) a tudíž je lze postoupit na základě § 524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky . Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle


§ 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou jimi postupníci .


V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí


a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetel k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění .


Lze tu dále poukázat i na rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž bylo dále i vyloženo, že i právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl namítnut k převodu ve veřejné nabídce.


Vzhledem k těmto právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soudů (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobců rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím z 15. 3. 2007 (sp. zn. 216 Co 580/2006 Krajského soudu v Hradci Králové) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.


Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům tohoto řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 27. července 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu