28 Cdo 2787/2010
Datum rozhodnutí: 08.07.2011
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 2787/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Post leasing a.s. , IČ: 25669427, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Koněvova 2660/141, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení 73.415.315,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 172/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2009, č. j. 51 Co 350/2009-260, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Filipa Chytrého, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. března 2009, č.j. 12 C 172/2004-230, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky 14.313.918,- Kč a 156.150,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení (výrok I), co do částky 58.945.736,84 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že dne 25. 10. 2000 žalobkyně podala u Finančního úřadu pro Prahu 3 daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2000, v němž vykázala nadměrný odpočet DPH ve výši 205.762.965,- Kč. Dne 3. 11. 2000 finanční úřad s žalobkyní zahájil vytýkací řízení (§ 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) a současně žalobkyni vyzval k odstranění nejasností v daňovém přiznání. Po změně sídla žalobkyně byla věc (a spolu s ní veškerý spisový materiál) předána k vyřízení Finančnímu úřadu pro Prahu 10, který vytýkací řízení ukončil 2. 10. 2002, kdy doručil žalobkyni platební výměr vydaný dne 25. 9. 2002, jímž bylo stvrzeno, že má právo na vrácení nadměrného odpočtu DPH v žádané výši. Tentýž finanční úřad pak dne 26. 9. 2002, pod č.j. 50269/02/010514/7700, vydal rozhodnutí o přeplatku DPH, na jehož základě částku odpovídající přeplatku převedl Finančnímu úřadu Praha východ. Rozhodnutí správce daně napadla žalobkyně odvoláním, o němž rozhodl Finanční úřad pro Prahu 10 dne 4. 11. 2002, pod č.j. 284835/02/010514/7700, tak, že napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, že se přeplatek vrací žalobkyni.

Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Postup správce daně v daňovém řízení kvalifikoval jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož finanční úřady nedostály své povinnosti ukončit vytýkací řízení v přiměřené lhůtě, bylo-li řízení zahájené dne 3. 11. 2000 ukončeno až dne 2. 10. 2002. Vycházel přitom zejména z interního pokynu Ministerstva financí ze dne 17. 7. 1996, č. D-144, jímž byla stanovena lhůta pro uzavření vytýkacího řízení (dle § 43 zákona č. 337/1992 Sb.) v délce nepřesahující dvanáct měsíců, vyjma případů, kdy prodloužení lhůty povolí Ministerstvo financí (čl. I odst. 2 pokynu). Zjistil, že takto určená lhůta pro uzavření vytýkacího řízení byla v dané věci podstatně překročena, aniž došlo k jejímu prodloužení Ministerstvem financí. Podle zjištění prvostupňového soudu se tak stalo v důsledku průtahů orgánů daňové správy, jimž žalobkyně za řízení poskytovala veškerou součinnost, reagujíc včas na výzvy správce daně, ve lhůtách jí k tomu určených. V důsledku shora popsaného nesprávného úředního postupu vznikla žalobkyni škoda ve výši 14.313.918,28 Kč, a to zaplacením úroků podle úvěrové smlouvy, jíž uzavřela za účelem získání peněžních prostředků k úhradě svých splatných závazků. Pokud by totiž finanční úřad pokračoval prvostupňový soud vytýkací řízení ukončil ve stanovené lhůtě, mohla mít žalobkyně částku 202.971,39,- Kč k dispozici již v prosinci 2001 a nemusela by si peněžní prostředky k plnění svých závazků opatřovat úvěrem a nevznikla by ji tudíž povinnost platit úroky. Současně měl soud za prokázané, že rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 26. 9. 2002, č.j. 50269/02/010514/7700, je rozhodnutím nezákonným, jež bylo pro nezákonnost zrušeno (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb.) a v jehož důsledku žalobkyni vznikla další škoda ve výši 156.150,- Kč, odpovídající nákladům řízení, které žalobkyně účelně vynaložila na zrušení tohoto rozhodnutí (§ 31 zákona č. 82/1998 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu jde-li o nároky na náhradu jak skutečné škody, tak i ušlého zisku soud žalobu zamítl, s odůvodněním, že v této části žalobkyně, ač se jí za řízení dostalo od soudu poučení podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, neunesla břemeno tvrzení.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2009, č.j. 51 Co 350/2009-260, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I potvrdil a v zamítavém výroku II a nákladovém výroku III jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Skutkové i právní závěry, jež soud prvního stupně vedly k rozhodnutí výrokem I rozsudku (jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částky 14.313.918,- Kč a 156.150,- Kč s příslušenstvím) označil za správné, vycházeje z toho, že naplněny byly všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu nesprávný úřední postup (ve vztahu k částce 156.150,- Kč nezákonné rozhodnutí), vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem (nezákonným rozhodnutím) a vznikem škody. K důvodům soudu prvního stupně dodal opíraje se přitom o závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01 že pokud finanční úřady vytýkací řízení neuzavřely ve stanovené lhůtě, porušily tím právo žalobkyně zaručené jí čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nesprávným pak shledal rozsudek v jeho zamítavém výroku II, pokládaje závěry soudu prvního stupně ve vztahu k těmto dalších uplatněným nárokům za předčasné a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že finanční úřad porušil povinnost ukončit vytýkací řízení ve lhůtě, stanovené pokynem náměstka ministra financí ze dne 17. 7. 1996, č. D-144. Dovozovala, že povinností finančního úřadu je vydat rozhodnutí do tří měsíců od okamžiku, kdy mu jsou dodány všechny potřebné podklady, čemuž v dané věci došlo až 26. 7. 2002, kdy žalobkyně k poslední výzvě správce daně, doručené jí dne 25. 7. 2002, dodala požadované listiny. Za nesprávné označila žalovaná i závěry odvolacího soudu o vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Tvrdila, že nárok na vrácení nadměrného odpočtu na DPH vznikl žalobkyni především v důsledku nákupu movitých i nemovitých věcí od společnosti Invest Car leasing, a.s., které zaplatila jen část kupní ceny, jež zahrnovala i DPH, jejíž vrácení si nárokovala. Proto nemohlo dojít ke zmenšení jejího majetku v uváděném rozsahu a peníze jí nemohly chybět v důsledku neukončeného vytýkacího řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné, jelikož dovolatelkou označené otázky postrádají judikatorní přesah. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Napadá-li tedy žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu též v jeho výrokové části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III zrušen a věc v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je dovolání proti této části rozsudku bez dalšího objektivně nepřípustné, neboť v uvedené části není rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.).

Proti výrokové části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1992 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, tj. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.

Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (měla-li být škoda způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1992 Sb.), je třeba současného splnění tří předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik majetkové újmy (škody) a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru, že i nepřiměřená délka řízení ve věcech správy daní a poplatků (dle zákona č. 337/1992 Sb.) jež v souzené věci dle skutkových zjištění přesáhla dobu stanovenou správci daně interním předpisem naplňuje podmínku nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Uvedený závěr je opřen o konstantní a nerozpornou judikaturu, z níž lze poukázat na již odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 146/01 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 23, ročník 2001, č. 129), v němž Ústavní soud - ve vztahu k vytýkacímu řízení dle § 43 zákona č. 337/1992 Sb. dovodil, že nerespektuje-li orgán veřejné moci při rozhodování vlastní interní předpisy o lhůtách pro vyřízení věci, je třeba takový postup hodnotit jako porušení práva občana na vyřízení jeho věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V cit. nálezu se Ústavní soud zabývá též výkladem zmíněného pokynu Ministerstva financí o stanovení lhůt pro uzavření vytýkajícího řízení, o které své závěry opřel i odvolací soud.

Rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní ani námitky žalované směřující k otázkám vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Již proto, že jde o polemiku se skutkovými zjištěními soudu v konkrétní věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. přitom žalované k dispozici není), přičemž i obecně platí, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, svazek 14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). O otázku právní může jít tehdy, zjišťuje-li soud, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být vztah příčiny a následku prokázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, nebo nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08). Závěry odvolacího soudu, že vedle nesprávného úředního postupu byly naplněny i podmínky vzniku škody a příčinné souvislosti, jsou přitom logické, opřené o zjištění, že nebýt nesprávného úředního postupu v jehož důsledku byla pozdržena výplata částky 202.971.039,- Kč žalované nemusela by si žalované chybějící peněžní prostředky opatřovat úvěrem a nevznikla by ji povinnost platit věřiteli úroky z úvěru (§ 502 obch. zák.), což vedlo ke zmenšení (úbytku) jejího majetku, představujícího vzniklou škodu.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobkyně v dovolacím řízení patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. července 2011
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu