28 Cdo 2786/2016
Datum rozhodnutí: 01.12.2016
Dotčené předpisy: § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř., § 237 o. s. ř.



28 Cdo 2786/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Bioetanol a.s. , IČ 269 07 992, se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, zastoupené JUDr. Zuzanou Kristiánovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kozí 19/10, proti žalovanému Ing. O. M. , P., zastoupenému Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem v Praze 5, Hořejší nábřeží 786/21, o 1.200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 317/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2015, č. j. 20 Co 351/2015-286, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. srpna 2014, č. j. 51 C 317/2010-226 takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. srpna 2014, č. j. 51 C 317/2010-226, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. 51 C 317/2010-260, neprominul žalobkyni zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 8. 2014, č. j. 51 C 317/2010-226, kterým bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně neshledal splněnými předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť všechny podstatné písemnosti byly zástupkyni žalobkyně řádně doručeny (a to i v době její pracovní neschopnosti) prostřednictvím datové schránky, ať už se jedná o výzvu k zaplacení soudního poplatku, na niž advokátka žalobkyně adekvátně nereagovala, či o usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proti němuž zavčas nepodala opravný prostředek. Za omluvitelný důvod, pro nějž by bylo možné zmeškání lhůty prominout, nepovažoval ani fakt, že doručení posledně zmiňovaného usnesení nebylo zaznamenáno v knize pošty vedené advokátní kanceláří, neboť pochybení personálu či jiné nedostatky týkající se organizace provozu kanceláře nemohou zmeškání lhůty pro podání opravného prostředku, popř. pro zaplacení soudního poplatku omluvit. S ohledem na shora řečené proto žádosti žalobkyně nevyhověl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal rozhodnutí ze dne 11. 6. 2015 Městský soud v Praze, který je usnesením ze dne 29. 10. 2015, č. j. 20 Co 351/2015-286, potvrdil. Ztotožnil se tak se závěry soudu prvního stupně, dle nichž žalobkyně neprokázala, že by jí svědčil důvod pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. Současně připomenul, že okolnosti, pro něž žalobkyně nezaplatila včas soudní poplatek, což bylo příčinou pravomocného zastavení řízení, jsou pro posouzení důvodnosti její žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení irelevantní. Rozhodnutí soudu prvého stupně proto jako věcně správné potvrdil.
Proti usnesení městského soudu a dle obsahu dovolání rovněž proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 8. 2014, č. j. 51 C 317/2010-226, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustná ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť došlo k odklonu od ustálené rozhodovací praxe soudů Nejvyššího i Ústavního. Nalézacím soudům vytýká nezohlednění všech podstatných skutečností, především pak že výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla zaslána žalobkyni, ačkoliv je jí ukládána povinnost, pročež je nutné ji doručit dotčenému účastníku přímo. Nastíněnou úvahu podkládá odkazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jimiž jí nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odvolání, jakož i usnesení obvodního soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle § 241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti usnesení ze dne 29. 10. 2015 však přípustné není.
Žalobkyně předkládá k dovolacímu přezkumu toliko zastupitelnost při placení soudního poplatku, resp. komu má být doručována výzva k jeho úhradě, přičemž je dle jejího názoru nezbytné, aby ji přímo obdržel dotčený účastník. Předně je zapotřebí zdůraznit, že na dané otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku postrádá relevanci při řešení naplnění předpokladů zakotvených v § 58 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu ke zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí soudu o zastavení řízení právě pro nezaplacení soudního poplatku. Nastíněné problematice se navíc Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi věnoval, přičemž v usnesení ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001, dovodil, že výzva k zaplacení soudního poplatku z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat [§ 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř.]. K uvedenému názoru se pak přihlásil v řadě svých dalších rozhodnutí (srovnej mimo jiné usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1853/2003, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3610/2015, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2214/2016) a jím přijaté závěry byly potvrzeny i judikaturou Ústavního soudu (viz například usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, či ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 1597/12).
K odkazům dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 238/99, ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 377/2000, a ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000, sluší se dále upozornit, že ve zmiňovaných případech Ústavní soud sice řešil zdánlivě obdobnou otázku, avšak za podstatně jiných okolností, neboť se zabýval problematikou týkající se řízení podle části páté o. s. ř. Vycházel v nich ze skutečnosti, že dřívější úprava správního soudnictví neumožňovala podat proti rozhodnutí o zastavení řízení, jakožto důsledku nezaplacení soudního poplatku, žádný opravný prostředek, pročež dospěl k názoru, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo v takových situacích nutné doručit nejen právnímu zástupci účastníka, nýbrž i účastníku samotnému. Jeho závěry se ovšem týkaly právě správního soudnictví, jež se v daném aspektu lišilo od soudnictví civilního (jak ostatně Ústavní soud uvádí mj. ve svém nálezu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 292/01), a jejich aplikovatelnost je proto v nyní projednávaném sporu vyloučena (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5450/2015).
V souvislosti se shora uvedeným je tedy zřejmé, že dovolatelkou nastíněná otázka byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, přičemž posouzení důvodnosti žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání (především pak ve vztahu k dovolatelkou akcentovanému dílčímu důvodu spočívajícím v doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku toliko zástupkyni žalobkyně a nikoliv žalobkyni samotné) odvolacím soudem se závěrům judikatury soudu dovolacího nikterak nepříčí. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., žalobkyně nepředložila, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Směřuje-li žalobkyně své dovolání též proti usnesení obvodního soudu o zastavení řízení, jeví se nutným upozornit, že opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Absence funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pročež Nejvyšší soud řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 8. 2014, č. j. 51 C 317/2010-226, které popsanou vadou trpí, zastavil (viz § 104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 2 a 3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 12. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu