28 Cdo 2782/2000
Datum rozhodnutí: 20.02.2002
Dotčené předpisy: § 20 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2782/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. Č., proti žalovaným 1) S. p. z. t. v likvidaci, a 2) Ministerstvu zemědělství České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o zaplacení 67.870 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 10 C 240/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, čj. 14 Co 315/2000-29, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 2.3.2000, čj. 10 C 240/99-20, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili náhradu za odňatý mrtvý inventář ve výši 67.870 Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.1.1994 do 14.7.1994 a se 17% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení.

Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudkem shora uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného a o promlčení uplatněného nároku. Současně odmítl názor žalobkyně, že zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), ohledně náhrady živého a mrtvého inventáře podle § 20 nepočítá s během žádných promlčecích lhůt. Dovodil, že ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě je nutno aplikovat občanský zákoník, konkrétně jeho ustanovení § 100 a následující, a zejména § 102 tohoto zákoníku. Vyslovil názor, že ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o půdě promlčecí lhůta začíná běžet oprávněnému uplynutím 60 dnů od uplatnění nároku u povinné osoby. Je lhůtou tříletou podle ustanovení § 101 ve spojení s ustanovením § 102 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že v dané věci uplatnil prvý žalovaný námitku promlčení, nebylo možno promlčený nárok žalobkyni přiznat; žaloba byla totiž podána až dne 3.8.1999, tedy zcela zjevně po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání, neboť se nedomnívá, že se jedná o otázku zásadního významu, pokud jde o otázku výkladu promlčecích lhůt podle zákona o půdě a analogického použití občanského zákona pro běh promlčecích lhůt u náhrady za živý a mrtvý inventář.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska posuzování lhůt a aplikace občanského zákoníku na institut promlčení jejího restitučního nároku založeného zákonem o půdě, je rozhodnutím zásadního významu. Podle jejího názoru není možné, aby došlo k promlčení jejího řádně uplatněného nároku, jestliže probíhalo intenzivní jednání o formě a způsobu jeho vypořádání, byť byla sepsána dohoda, jež je od samého počátku neplatná proto, že ji za osobu povinnou sepsal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn. Dovolatelka má zato, že zákonodárce přijetím zákona o půdě chtěl napravit některé v zákoně vyjmenované křivdy, a přitom dosti pevně stanovil podmínky, za jakých bylo možno nároky uplatnit. Domnívá se však, že pokud oprávněná osoba tyto zákonem požadované kroky učinila, musela povinná osoba nutně očekávat, že tento nárok bude muset vypořádat a nikoliv vést jednání směřující k uspokojení již přiznaného, a tedy oprávněného nároku a současně očekávat, že dojde k jeho promlčení, a tím k vyhnutí se své zákonné povinnosti. Dle jejího názoru by analogicky bylo možno aplikovat i ustanovení o uznání závazku, neboť pokud jako oprávněná osoba nárok řádně uplatnila a byl jí přiznán, nejde o nic jiného než o uznání nároku, který je závazkem, respektive pohledávkou, ohledně níž by promlčecí lhůta činila deset let. Navrhla dovolacímu soudu, aby zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (OSŘ), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a důvody v něm uvedené jsou podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních § 237 odst. 1 až § 239 odst. 2 OSŘ. Protože v dané věci napadá dovolatelka rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, nepřichází v úvahu použití ustanovení § 238 odst. 1 a 2 OSŘ. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 OSŘ nebyly dovolacím soudem zjištěny a dovolatelka je ani neuplatňovala. Odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku (§ 239 odst. 1 OSŘ). V úvahu proto přichází jen přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ, když žalobkyně v průběhu odvolacího řízení navrhla, aby dovolání bylo připuštěno. Podle tohoto ustanovení může dovolací soud posoudit dovolání jako přípustné, jestliže dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu v případě, kdy rozhodnutím je řešena právní otázka dosud v praxi dovolacího soudu neřešená, nebo řešení odvolacího soudu neodpovídá judikatuře dovolacího soudu, nebo je řešena soudy rozdílně.Takový závěr dovolací soud neučinil.

Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na jeho právním závěru, že došlo k promlčení práva žalobkyně uplynutím 3 let ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. uplynutím 60ti denní lhůty k plnění, stanovené § 20 odst. 2 zákona o půdě, a odvíjející se ode dne uplatnění nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře u povinné osoby. Tento závěr odpovídá běžné judikatuře dovolacího soudu a opírá se o jasné ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě. Pokud totiž tento zvláštní předpis nestanoví jinak (např. že jde o právo nepromlčitelné), platí pro práva jím založená (která jsou právy z oblasti občanského práva) občanský zákoník, včetně ustanovení o promlčení. Ustanovení § 20 zákona o půdě pak nesporně takovým právem je.

Dalšími okolnostmi, uvedenými v dovolání, které se týkají nových argumentů žalobkyně, dříve v řízení neuplatněných ( tj. že se strany prvého žalovaného došlo k uznání práva žalobkyně v jí požadované výši, resp. to vyplývalo z intenzivních jednání účastníků), se dovolací soud nemohl zabývat. Dovolací řízení je totiž řízením přezkumným, v němž lze přezkoumávat jen skutečnosti, které byly uplatněny v předcházejícím řízení (nejde-li o vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti); z obsahu spisu není patrné, že by žalobkyně tato tvrzení v řízení uplatnila.

Protože tedy dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, dovolání jako nepřípustné odmítl ( § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm.c) OSŘ.

Žalovaným, kteří by měli s ohledem na výsledek dovolacího řízení nárok na náhradu nákladů v něm vynaložených (§ 243b odst. 4, § 142 odst. 1 OSŘ), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly. Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla proto uložena žádnému z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20.února 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu