28 Cdo 2776/2015
Datum rozhodnutí: 01.12.2015
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 457 obč. zák., § 642 odst. 1 obč. zák., § 642 odst. 2 obč. zák., § 16 odst. 3 předpisu č. 137/1998Sb., § 9 odst. 3 předpisu č. 268/2009Sb.



28 Cdo 2776/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. T. , B., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalované TESAŘSTVÍ ŽAKO s.r.o. , IČ 254 55 877, se sídlem v Jablonci nad Nisou Rýnovicích, Josefa Suka 4917/11, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci V Kristiánově, 8. března 21/13, o zaplacení 404.206 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 176/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 3. září 2014, č. j. 35 Co 13/2014-303, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.390,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Novotného, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 12 C 176/2009
-257, uložil žalované zaplatit žalobci částku 404.406 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ohledně části požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Žalovaná pro žalobce prováděla na základě smlouvy o dílo stavbu dřevěného domu, dne 23. 7. 2009 však došlo vlivem silného větru k úplnému zborcení do té doby zhotovené části díla. S pomocí znaleckého posudku soud zjistil, že příčinou zhroucení stavby bylo nedostatečné ztužení konstrukce a zanedbání technických předpisů ze strany zhotovitelky. Vzhledem k tomu, že žalovaná při provádění díla nepostupovala v souladu s technickými normami a že si ani po zřícení dosavadních výsledků její stavební činnosti nepočínala adekvátně, neb odmítla vzít v potaz objednatelův požadavek na revizi použitelnosti dřevěného materiálu ze zborcené konstrukce pro další stavbu, obával se žalobce důvodně, že dílo nebude dokončeno řádně a včas, pročež od výše zmíněné smlouvy s účinky ke dni 12. 8. 2009 platně odstoupil. Jelikož byla smlouva o dílo zrušena s oporou v § 642 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), je na vypořádání stran nutno aplikovat obecnou úpravu bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák. a násl.). Zatímco žalované se ovšem podle smlouvy o dílo dostalo záloh na cenu díla, žalobce žádné plnění neobdržel, poněvadž od smlouvy odstoupil v okamžiku, kdy bylo dílo zcela zničeno a zbylo z něj jen určité množství dřeva, jež zůstalo ve vlastnictví zhotovitelky. Žalobce má z titulu bezdůvodného obohacení právo na vydání též další částky, neboť žalovaná po odstoupení objednatele od smlouvy z jeho pozemku neodstranila (přestože jím k tomu byla vyzvána) stavební materiál ze zříceného objektu, a dopustila se tak užívání cizí věci bez právního důvodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č. j. 35 Co 13/2014-303, rozsudek okresního soudu ve výroku I. k odvolání žalované potvrdil ohledně částky 404.206 Kč s upřesněným příslušenstvím a částečně změnil tak, že žalobu zamítl co do sumy 200 Kč (výrok I.), vyslovil, že ve výroku II. zůstává prvoinstanční rozhodnutí nedotčeno (výrok II.), a současně rozhodl o nákladech účastníků i státu vzniklých v řízeních před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná nedostála své povinnosti [stanovené vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen vyhláška č. 268/2009 Sb. )] provést dílo tak, aby odolávalo nepříznivým vlivům životního prostředí. Na nové provedení stavby navíc nebylo možno bez dalšího použít materiál ze zborcené konstrukce, pokud tedy žalovaná odmítla respektovat požadavek žalobce, aby použitelnost původního stavebního materiálu posoudil statik, a nevyhověla ani jeho výzvě k umožnění odborného zhodnocení jejího montážního postupu, byla podloženou žalobcova obava, že dílo nebude prováděno řádně, smluvní závazek tudíž zanikl dle § 642 odst. 2 obč. zák. účinným odstoupením objednatele. Po zrušení smlouvy si byli účastníci povinni navzájem vrátit vše, co podle ní dostali, žalobce však vskutku v tomto smyslu ničeho neobdržel, neb bylo dohodnuto, že až do zaplacení kupní ceny bude celé dílo ve vlastnictví žalované, což platí i pro použitý stavební materiál. Korektní byl též úsudek okresního soudu vztahující se k obohacení žalované užíváním pozemku žalobce bez právního důvodu, změna vyhovujícího výroku I. odvoláním napadeného rozsudku byla vyvolána pouze tím, že soud prvního stupně nesprávně vypočetl délku tohoto užívání.
Rozsudek krajského soudu napadla žalovaná ve výroku I. (podle obsahu podání toliko v jeho potvrzující části), jakož i ve výrocích III. a IV. dovoláním, v němž na prvním místě zpochybňuje závěr, že žalobce od smlouvy o dílo odstoupil v souladu s § 642 odst. 2 obč. zák. V tomto směru bylo zejména pominuto, že žalovaná prováděla předmětnou stavbu před 26. 8. 2009, tj. dnem nabytí účinnosti odvolacím soudem citované vyhlášky č. 268/2009 Sb., skutkový stav byl pak hodnocen jednostranně ve prospěch žalobce, byla-li opomenuta extrémní intenzita vichřice, která zapříčinila zborcení rozestavěné budovy. Ani stavební předpisy neukládají zhotoviteli provádět stavby tak, aby odolaly jakémukoli myslitelnému působení přírodních sil, přičemž úvahy znalce, z nichž soudy dovodily, že žalovaná stavbu proti větru nezabezpečila dostatečně, jsou zcela subjektivní a hypotetické. Je rovněž sporné, zda byl žalobce oprávněn požadovat posouzení stavebního materiálu statikem, pakliže takové právo pro něj ze žádného předpisu ani smlouvy o dílo nevyplývalo. Jelikož žalobce nemohl od smlouvy o dílo odstoupit na základě § 642 odst. 2 obč. zák., bylo namístě posoudit jeho odstoupení jako úkon provedený podle § 642 odst. 1 obč. zák., eventuálně dovodit, že smlouva o dílo zanikla až ke dni 15. 8. 2009, kdy nabylo účinnosti odstoupení od smlouvy provedené žalovanou.
Dovolatelka dále namítá, že i kdyby bylo případné konstatovat zánik smlouvy o dílo odstoupením ze strany žalobce dle § 642 odst. 2 obč. zák., nezohlednily soudy dostatečně synallagmatickou povahu povinnosti stran vrátit si vše, co podle smlouvy obdržely. Domnívá se předně, že se v žalobním petitu, potažmo výroku rozsudku měla odrazit povinnost žalobce vrátit žalované dřevěný materiál umístěný na jeho pozemku bez ohledu na skutečnost, že tyto předměty zůstaly ve vlastnictví zhotovitelky. Ustanovení § 457 obč. zák. totiž akcentuje faktický stav, vyplývá z něj tedy povinnost strany zaniknuvší smlouvy vydat plnění, jež v souladu s daným právním úkonem převzala, i když se nestala jeho vlastníkem. Navíc je třeba zohlednit, že žalobci byly dle smlouvy se žalovanou poskytovány především služby a práce spočívající v realizaci stavebního díla. Žalobce by tudíž měla tížit povinnost vydat peněžitou náhradu za toto plnění, jež nelze vrátit in natura , žalobě pak bylo lze vyhovět jen v částce, v jaké výše složených záloh převyšovala hodnotu provedených výkonů.
Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu projednání.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání reagoval na uplatněnou dovolací argumentaci a Nejvyššímu soudu navrhl je zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované nicméně za přípustné pokládat nelze.
Argumentace dovolatelky, podle níž nebylo možno odstoupení žalobce od sporné smlouvy o dílo posoudit dle § 642 odst. 2 obč. zák., není z hlediska dovolacího přezkumu přesvědčivou již z toho důvodu, že se vymezuje převážně proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, zejména znalecký posudek, z něhož vyplynulo, že zhroucení stavby bylo důsledkem nedostatečného ztužení stavební konstrukce žalovanou. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že námitka neobjektivity a nevěrohodnosti znaleckého posudku nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3187/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2633/2013), pročež nemůže ani založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Jelikož soudy nižších stupňů měly ve skutkové rovině za zjištěné, že by předmětné dílo povětrnostním vlivům, jimž bylo vystaveno, odolalo, kdyby zhotovitelka přijala odpovídající (realizovatelná) technická opatření, nespočívají jejich rozhodnutí na názoru, že by si žalovaná měla počínat tak, aby výsledek její činnosti nemohl být poškozen žádným představitelným působením přírodních sil. Jde-li o námitku, že bylo provádění díla nesprávně poměřováno pravidly obsaženými ve vyhlášce č. 268/2009 Sb., lze dát dovolatelce za pravdu potud, že se odkaz na posledně citovaný předpis jeví nepřesným s ohledem na fakt, že ke zhroucení díla došlo 23. 7. 2009, zatímco vyhláška č. 268/2009 Sb. nabyla účinnosti až dne 26. 8. 2009. Avšak vzhledem k tomu, že vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů, jež byla vyhláškou č. 268/2009 Sb. bezprostředně nahrazena, obsahovala ve svém § 16 odst. 3 povinnost obdobnou (jde-li o aspekty relevantní pro předmětnou kauzu) té, jež byla posléze vtělena do § 9 odst. 3 vyhlášky č. 268/2009 Sb., nemohlo toto pochybení mít žádný dopad na správnost dovoláním napadeného rozsudku.
Ustanovení § 642 odst. 2 obč. zák. zakotvuje preventivní právo objednatele odstoupit od smlouvy, jehož předpokladem je vadnost budoucího díla nebo opožděnost jeho provedení, jež musí být v době odstoupení zřejmou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 1528/2006). Není tudíž podstatné, zda byl žalobce zákonem či smlouvou výslovně nadán konkrétním právem požadovat v případě zhroucení stavby posouzení opětovné použitelnosti stavebního materiálu statikem, nýbrž zdali se v důsledku toho, že žalovaná odmítla takové zhodnocení umožnit, stalo zjevným, že další provádění díla nebude probíhat řádně. Úvaha soudů, podle níž řádný postup zhotovitelky zahrnoval i náležitou revizi použitého stavebního materiálu ze zborcené konstrukce, stojí primárně na odborných závěrech znalce z oboru stavebnictví, jež dovolacímu přezkumu podrobit nelze. Navazující právní úsudek, že pominutím tohoto opodstatněného požadavku objednatele byla dána důvodná obava, že dílo nebude dokončeno řádně, tj. za použití odpovídajícího materiálu a kvalifikovaným postupem při jeho provádění (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1157/2010), ani z něj odvozený závěr, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky byla zrušena platným odstoupením žalobce ve smyslu § 642 odst. 2 obč. zák. (nikoli tedy dle § 642 odst. 1 obč. zák., upravujícího rovněž případ odstoupení objednatele od smlouvy za situace, kdy zhotovitel plní řádně a včas, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5374/2014), se pak nejeví nikterak nepřiměřenými. Zanikl-li závazek mezi objednatelem a zhotovitelkou odstoupením od smlouvy ze strany žalobce, postrádá následně učiněný projev vůle žalované směřující k odstoupení od téže smlouvy právní relevanci.
Dovolatelce nelze přitakat ani v tom, že by odvolací soud nesprávně právně posoudil problematiku vzájemného vypořádání stran smlouvy o dílo zaniknuvší odstoupením podle § 642 odst. 2 obč. zák. Právní vztah těchto osob se spravuje obecnými ustanoveními o bezdůvodném obohacení a mezi nimi též zpravidla § 457 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008), jenž konstruuje práva účastníků někdejší smlouvy jako synallagmatická. V režimu § 457 obč. zák. se vydání toho, co podle smlouvy druhá strana dostala, může domáhat jen ten, kdo sám svůj závazek již dříve splnil anebo je připraven jej splnit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2364/2012). Zároveň ovšem judikatura zastává stanovisko, že je § 457 obč. zák. aplikovatelný jen v případě, kdy si obě smluvní strany v souladu se smlouvou skutečně plnily, tj. pokud každá ze stran plnila straně druhé a sama od ní přijala protiplnění (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2865/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4740/2010). Pakliže tedy odvolací soud dovodil, že objednatel podle předmětné smlouvy o dílo nepřijal žádné plnění, jež by měl nyní žalované vracet, jeví se naprosto korektním, že právo žalobce na vydání zaplacených záloh nepodmiňoval připraveností splnit restituční povinnost z jeho strany (viz obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3086/2012).
Namítá-li dovolatelka, že žalobce na základě smlouvy o dílo obdržel určité množství stavebního materiálu, je nutno konstatovat, že tyto předměty byly na pozemku objednatele při provádění stavby toliko ponechány žalovanou, již žalobce marně vyzýval, aby si je opět odvezla. Samotná skutečnost, že byl zmíněný materiál, s jehož pomocí měla žalovaná splnit svou povinnost realizace sjednaného díla, dopraven na pozemek žalobce, na něj neumožňuje nahlížet jako na plnění, které objednatel dle smlouvy o dílo (byť jen fakticky) dostal. Tvrdí-li dále dovolatelka, že žalobci podle řečené smlouvy poskytla stavební práce, za něž jí náleží peněžitá náhrada, pročež se žalobce může domáhat vrácení uhrazených záloh jen v tom rozsahu, v jakém plnění, jež sám poskytl, přesahuje plnění, které přijal od druhé smluvní strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011), opomíjí, že tyto výkony byly vloženy do konstrukce domu, jež představovala dílo prováděné na nebezpečí žalované a jež se zcela zbortila. Ani v uskutečnění dovolatelkou uváděných prací, z nichž objednateli vzešel nulový ekonomický přínos, proto Nejvyšší soud nenachází žádný majetkový prospěch, jejž by žalobce v souladu se smlouvou o dílo obdržel.
Jelikož tedy dovolatelka nepředložila Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku splňující kritéria dle § 237 o. s. ř., bylo její dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.940 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.390,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu