28 Cdo 2762/2000
Datum rozhodnutí: 19.12.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2762/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) Mgr. M. P., B) Z. P., C) M. P., D) K. P., E) J. P. a F) F. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému S. l. l. B. s.p., zastoupeným advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 359/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci ze dne 27. dubna 2000, č.j. 40 Co 87/99-223, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobou podanou u Okresního soudu v Šumperku dne 28. 12. 1995 domáhali se tehdejší žalobci MUDr. Z. P., J. P. a F. P. vydání spoluvlastnických podílů k nemovitostem blíže popsaným v petitu. Tvrdili, že jsou dětmi Z. P., někdejšího vlastníka předmětných nemovitostí, jež byly zestátněny vyhláškou ministerstva zdravotnictví z 10. 3. 1949 podle zákona č. 125/1948 Sb., aniž původnímu vlastníkovi byla poskytnuta příslušná náhrada. Svůj nárok tak odůvodňovali ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Otec žalobců zemřel dne 5. 8. 1979, žalobci proto dovozovali své postavení oprávněných osob podle § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Jejich výzvě ze dne 24. 4. 1991 však žalovaný nevyhověl a stejně tak nebylo vyhověno jejich výzvě ze dne 15. 7. 1991 adresované ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci.

Žalovaný namítal, že právo na vydání věci uplatnila závětní dědička Z. B., která je tak oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.

Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. června 1998, č.j. 8 C 359/95-64 žalobě vyhověl v plném rozsahu. Vzal za prokázaná tvrzení žaloby týkající se předmětu a rozsahu vlastnictví původního vlastníka, způsobu odnětí jeho vlastnického práva státem, právního nástupnictví žalobců jako dětí původního vlastníka, jakož i náležitostí včasné a účinné výzvy žalobců k vydání věci. Pokud šlo o okolnost, že právo na vydání věci uplatnila rovněž Z. B. dovozující své nároky z titulu závětní dědičky, uzavřel soud prvního stupně, že z obsahu závěti zůstavitele (původního vlastníka) nevyplývá, že by Z. B. splňovala náležitosti závětní dědičky ustanovené k celému majetku zůstavitele.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 6. 1998, č.j. 8 C 359/95-64 tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobcům nemovitosti blíže uvedené v žalobě, ve výši spoluvlastnických podílů tamtéž specifikovaných a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud takto rozhodl při odlišném okruhu účastníků na straně žalobců poté, co původní první a druhý žalobce v průběhu sporu zemřeli a do jejich práv a povinností nastoupili jejich zákonní dědicové, kteří dědictví neodmítli.

Po skutkové stránce vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně pokud šlo o skutečnost, že původnímu vlastníku nemovitostí (otci žalobců) svědčilo k nim výlučné vlastnické právo, jež mu bylo odňato způsobem tvrzeným v žalobě. Jinak vycházel z doplnění řízení, zejména listinných důkazů, z nich pak zejména z obsahu závěti původního vlastníka Z. P. datované dne 10. 7. 1977, obsahu příslušných dědických spisů a na ně navazujícího spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 12 C 258/91, v němž žalobci neuspěli s žalobou směřující na určení neplatnosti zmíněné závěti ani v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu ČR. Vzal rovněž za prokázaná tvrzení o okolnosti a době uplatnění výzev žalobců žalovanému jako povinné osobě a stejné skutečnosti vztahující se k výzvě učiněné Z. B. Z doplnění dokazování zjistil dále, že při podání původní výzvy žalobců učiněné MUDr. Z. P. jednal tento podle plné moci ze dne 1. 4. 1991 rovněž jménem J. P. a F. P. Doplnil řízení o zjištění z obsahu dohody o vydání věci uzavřené mezi žalovaným jako povinnou osobou a Z. B. podle zákona č. 87/1991 Sb. dne 2. 11.1999, podle nichž žalovaný vydal a Z. B. přijala nemovitosti označené shodně s těmi,které žalobci učinili předmětem tohoto soudního řízení, když šlo o nemovitosti původně náležející Z. P. narozenému dne 20. 7. 1903, zemřelému dne 5. 8. 1979, které přešly na stát znárodněním podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. 3. 1949 vydané na základě zmocnění zákona č. 125/1948 Sb. Podle obsahu dohody vystupovala Z. B. jako oprávněná osoba, neboť byla univerzální dědičkou původního vlastníka podle jím pořízené holografické závěti ze dne 10. 7. 1977 a splňovala podmínku českého státního občanství. Z kupní smlouvy uzavřené rovněž dne 2. 11. 1999 mezi prodávající Z. B. a kupujícím LLB s.r.o. l. l. B. dále zjistil, že nemovitosti vydané prodávající jako oprávněné osobě byly touto kupní smlouvou v rozsahu 87/100 převedeny na výše uvedeného kupujícího, přičemž právní účinky vkladu vznikly dnem 8. 11. 1999.

Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, podle něhož v případě, žeč k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (zákona č.92/1991 Sb.). Poukázal dále na důsledky vyplývající ze č. 92/1991 Sb., v platném znění. Podle § 47 tohoto zákona došlo-li k odnětí vlastnického práva k privatizovanému majetku nebo jeho části způsobem uvedeným v § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vzniká osobám oprávněným podle uvedeného zákona nárok, jehož způsob vypořádání stanoví rozhodnutí o privatizaci týkající se tohoto majetku. O schváleném způsobu a rozsahu vypořádání je orgán příslušný k rozhodování o privatizaci povinen bez zbytečného odkladu po vydání rozhodnutí o privatizaci písemně vyrozumět oprávněnou osobu, která uplatnila svůj nárok podle odstavce 2. Svůj nárok je oprávněná osoba povinna uplatnit u orgánu příslušného podle § 10 odst. 1 ke schválení privatizačního projektu do 6-ti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, jinak nárok zaniká. Tomuto orgánu oprávněná osoba zároveň sdělí, který podnik věc drží. Fond je povinen nárok podle odstavce 1 vypořádat nejpozději do 1 roku od vydání rozhodnutí o privatizaci, přičemž po dobu soudního řízení týkajícího se nároku podle odstavce 1 tato lhůta neběží.

Na stanovení rozsahu, způsobu uplatnění a vypořádání nároku podle odstavce 1 a 2 se jinak použijí přiměřeně ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud nelze nárok oprávněných osob vypořádat postupem uvedeným v odstavcích 1 až 3, protože příslušné rozhodnutí o privatizaci majetku uvedeného v odstavci 1 nebylo vydáno do 31. 12. 1994, použijí se na vypořádání tohoto nároku ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tyto nároky lze uplatnit ve lhůtě do 30. 6. 1995, nevyhoví-li povinná osoba výzvě k vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit svůj nárok u soudu ve lhůtě do 31. 12. 1995. Konečně odvolací soud vyšel ze znění ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 nebo osoba, která na věc uvedenou v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2 před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v pořadí, v němž je na prvním místě uveden dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví.

S přihlédnutím k důsledkům vyplývajícím z uvedených zákonných ustanovení považoval odvolací soud pro posouzení oprávněnosti nároků žalobců za rozhodující, zda je lze pokládat za oprávněné osoby podle zásad zákona č. 87/1991 Sb., na jehož použití výslovně odkazuje ustanovení § 47 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 92/1991 Sb. V tomto směru dospěl k závěru, že pro výklad okruhu těchto osob je třeba použít ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jako ustanovení speciálního, zakládajícího odlišné pořadí právních nástupců původního vlastníka, odlišné od dědické zákonné posloupnosti, podle ustanovení občanského zákoníku. Nelze proto posuzovat důsledky plynoucí z uvedeného ustanovení, jako v dědickém řízení po původním vlastníkovi, nýbrž odchylně na základě zásad vymezujících zákonem č. 87/1991 Sb. okruh osob a jejich přesné pořadí, jímž může být věc vydána. Podle odvolacího soudu to má svůj důsledek (na rozdíl od občanského zákoníku, podle něhož se dědictví nabývá přímo ze zákona smrtí zůstavitele podle § 460 o.z. ve znění účinném do 31. 12. 1982) i pro nabytí vlastnictví k vydávané věci, který nastává teprve jejím vydáním, resp. uzavřením dohody o jejím vydání. Ze znění zmíněného zákona rovněž vyplývá, že zákonodárce dal přednost dědicům ze závěti před dítětem (jinak neopomenutelným dědicem původního vlastníka), neboť děti původního vlastníka zařadil až do třetí skupiny oprávněných osob. Proto dospěl odvolací soud k závěru, že ve vztahu k závěti původního vlastníka nelze použít argumentaci žalobců tvrdící rozpor závěti s ustanovením § 479 o.z.

Z hlediska formálních náležitostí závěti převzal zjištění a právní hodnocení, k němuž dospěly soudy ve sporu o neplatnost předmětné závěti vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 258/91, včetně právních závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 1999, č.j. 21 C 2202/98-274, kterým bylo dovolání neúspěšných žalobců (dědiců zůstavitele) zamítnuto.

Odvolací soud vyšel dále z požadavku vyplývajícího z ustanovení § 35 odst. 2 o.z., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Takový rozpor v posuzované věci neshledal. V tomto směru zdůraznil pasáže předmětné závěti, v nichž pořizovatel závěti použil formulací "zříkám se celé mé rodiny" a dále "....to vše naplňuje skutkovou podstatu dle zákona a na základě tohoto hrubého porušení soužití se zříkám provždy jak manželky J., tak synů Z., J. a F. a vyděďuji je". I když právní úprava platná v době pořízení závěti (dne 10. 7. 1977) neznala institut vydědění, v důsledku čehož nemohla použitá formulace v závěti vyvolat sledované právní účinky vůči manželce a dětem zůstavitele, jde o pasáž potvrzující úmysl zůstavitele pořídit ohledně svého majetku pro případ své smrti tak, aby z tohoto majetku po něm manželka a děti ničeho nenabyli. Konečně odvolací soud provedl rozbor části závěti, podle níž zůstavitel ponechává "ten nepatrný majetek" Z. B. Dospěl k závěru, že použitý obrat nelze vykládat tak, že by tím zůstavitel učinil odkaz ve prospěch Z. B. jen části svého majetku (nepatrného), nýbrž že jeho vůle v souladu s tím, co plyne z jazykového vyjádření v závěti směřovala pouze k tomu, aby všemi možnými prostředky vyjádřil, že svůj majetek, který byl podle provedených důkazů v době sepsání závěti skutečně nepatrný, dědictvím nabyla závětní dědička a z důvodů v závěti přesně uvedených, aby naopak tento majetek nenabyli dědicové, kteří podle zákonné posloupnosti přicházeli na prvním místě v úvahu. K tomuto závěru podle odvolacího soudu vede i okolnost, že závěť neobsahuje žádnou tzv. zbytkovou klauzuli a že zde nejsou uvedeny žádné věci či práva, které by měly připadnout někomu jinému než jediné závětní dědičce. Přitom všechen majetek náležející tehdy zůstaviteli bylo možno obsáhnout pojmem nepatrný, čemuž ostatně odpovídá i výsledek dědického řízení, které bylo pro nedostatek majetku zastaveno. Už vůbec nebylo možno dospět k odlišnému závěru srovnáním tohoto "nepatrného majetku" s hodnotou nemovitostí, o kterou se v nyní probíhajícím řízení jedná, neboť v době pořízení závěti nebyly majetkem zůstavitele. Ten proto logicky nemohl při pořízení závěti o nich vůbec uvažovat. Ani odkaz na pojem používaný v procesním předpise, totiž speciální termín odůvodňující zastavení dědického řízení pro "nepatrný majetek" nepřichází do úvahy, neboť objasněné okolnosti nenasvědčují ani náznakem tomu, že by zůstavitel použitím takového obratu mířil do sféry speciálních právních pojmů.

Uvedená závěť byla předložena při dědickém řízení dříve, než bylo dědické řízení ukončeno. Protože uplatněním nároků oprávněné osoby (Z. B.) byli žalobci vyloučeni z možnosti úspěšně uplatnit své restituční nároky u soudu, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jejich žalobu na vydání věci zamítl.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Podle dovolatelů prvně uvedený dovolací důvod je dán tím, že odvolací soud vůbec nezkoumal otázku, jaký majetek vlastnil Z. P. v době sepisování závěti dne 10. 7. 1977 a zda skutečně šlo o majetek nepatrný. Z této neúplnosti skutkových zjištění se odvíjí vadnost právního posouzení odvolacího soudu, pokud tento dovozoval, že zůstavitel měl v úmyslu vyloučit z dědění svou manželku a děti a že všechen majetek, který vlastnil, bylo možno obsáhnout pojmem "nepatrný". Nesouhlasili s naplněním pojmu "závěti předložené před skončením dědického řízení", jestliže z dědického spisu týkajícího se projednání dědictví po zůstaviteli vyplývá, že řízení bylo zastaveno podle ustanovení § 32 odst. 1 tehdy platného notářského řádu. Kromě toho pojmově je vyloučeno hovořit o nabytí dědictví za situace, kdy podle výsledků řízení zůstavitel vlastně žádný majetek nezanechal. Z. P. tak vůbec neměl postavení zůstavitele, neboť podle názorů komentářové literatury musí jít o někoho, kdo něco, co může být předmět dědění, zanechal (zůstavil). Namítali, že pokud řízení o projednání dědictví po Z. P. bylo zastaveno pro neexistenci majetku, bylo tak závazně určeno, že dědictví po něm nikdo nenabyl. Je pak nepřijatelné, aby v rozporu s tím odvolací soud dovozoval, že přesto dědictví někdo nabyl. S odkazem na rozhodnutí č. 23/1995 Sb. pak namítali, že za právně relevantní je třeba považovat předložení závěti v souvislosti s projednáním dědictví ohledně určité věci či věcí patřících vlastnicky zůstaviteli, nikoliv však předložení závěti v řízení, ve kterém šlo o majetek nenáležející do dědictví. Pokud by dědické řízení nebylo zastaveno, ale v případě dědictví řádně proběhlo, musel by státní notář předvolat děti a manželku (o jejich existenci věděl ze závěti) a provést dědické řízení podle zákona. Pak by musel přihlédnout k jejich postavení neopomenutelných dědiců a dovodit, že v části odporující ustanovení § 479 o.z. je tato absolutně neplatnou. Argumentaci odvolacího soudu o poměru zákona č. 87/1991 Sb. jako speciálního považují za nepřípadnou, neboť opačný názor nikdy neprosazovali. Rozhodující však v této věci bylo, že závěť Z. P. byla ze 3/4 neplatná, v důsledku toho jde o zákonnou překážku omezující uplatnění závěti při uplatnění nároků podle zák. č. 87/1991 Sb. Účinky neplatnosti závěti podle § 479 o.z. totiž nastupují ex lege stejně tak, jako účinky § 460 o.z. a rozdíly, které v daných souvislostech odvolací soud dovozoval, jsou neopodstatněné. Namítali konečně, že v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, zda ohledně Z. B. byly splněny požadavky § 47 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb., a to z hlediska zachování prekluzívní lhůty k uplatnění jejich nároků v příslušném soudním řízení. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je zde přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. při měnícím meritorním rozsudku odvolacího soudu, přičemž obsahuje tvrzení nesoucí se k uplatnění přípustných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.

Podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ jde, jestliže skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, nebyla provedena postupem podle § 122 a násl. o.s.ř., nebo jestliže výsledky zjištění z nich učiněné soudem neodpovídají požadavkům § 132 o.s.ř. Musí jít o zjištění, které bylo rozhodující pro právní posouzení věci (pro aplikaci práva na zjištěný skutkový stav). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení je pak dán v případě, kdy soud na zjištěný skutkový stav použil nesprávný právní předpis nebo sice použil správný právní předpis, avšak jej nesprávně vyložil. S přihlédnutím k požadavku kladeného na správnost skutkových zjištění ohledně skutečností rozhodujících pro jejich správné právní posouzení v konkrétní věci lze proto dospět k závěru, že zkoumání opodstatněnosti těchto dvou dovolacích důvodů, jak byly uplatněny v této věci, v naznačeném rozsahu splývá.

Vzhledem k dříve vymezenému předmětu řízení v této věci záviselo správné právní posouzení věci odvolacím soudem na zjištění, zda na straně žalobců jsou splněny podmínky prvořadě se vážící k jejich postavení osob oprávněných ve smyslu § 3 odst. 4 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, nebo zda je tento závěr vyloučen proto, že postavení osoby oprávněné splňovala osoba jiná (Z. B.), ohledně níž uplatnil žalovaný své tvrzení, že šlo o osobu uvedenou v § 3 odst. 4 písm. a) téhož zákona. Podle uvedeného zákonného ustanovení v případě úmrtí osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty, je oprávněnou osobou, pokud je státním občanem republiky, fyzická osoba, a to dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví. Důvodně proto odvolací soud soustředil pozornost na zjištění nesoucích se k posouzení námitky žalovaného, podle něhož Z. B. měla splňovat předpoklady plynoucí ze shora uvedeného zákonného ustanovení.

Jak plyne vcelku přehledně a srozumitelně z velmi podrobného odůvodnění odvolacího soudu, vycházel tento předně ze všech důkazů, které byly do doby jeho rozhodnutí v řízení před soudy obou stupňů provedeny. Výsledky dokazování přesvědčivým způsobem shrnul ve výše uvedené závěry, které dílem nejsou ani v dovolání zpochybňovány, dílem obstojí i ve světle argumentace dovolatelů. To platí ohledně všech zjištění plynoucích z listinných důkazů o okolnosti nabytí nemovitostí původním vlastníkem, způsobu a době jeho odnětí v rozhodném období, doby úmrtí původního před nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., jakož i ve vztahu k existenci a obsahu závěti pořízené původním vlastníkem, jejího předložení v řízení o projednání dědictví po jmenovaném, otázce státního občanství Z. B., úkonů, které tato ve vztahu k uplatnění nároku na vydání věci učinila i postavení žalovaného jako osoby povinné z hlediska požadavků zákona. Důkazy hodnocené odvolacím soudem, včetně důkazů, jimiž dokazování doplnil, byly shromážděny za náležitého šetření požadavků vyplývajících z ustanovení § 122 a násl. o.s.ř, jejich hodnocení odpovídá požadavkům srozumitelnosti a přesvědčivosti. Závěry odvolacího soudu byly pak v odůvodnění rozsudku vyloženy v souladu s ustanovením § 1157 odst. 2 o.s.ř. Pro stručnost možno v tomto směru odkázat na samotné odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ohledně žádného z těchto zjištění odvolacího soudu nelze proto spolehlivě dospět k závěru, že by odvolací soud vzal za prokázáno něco, co nebylo ve spisech, nebo co by bylo se shromážděnými zjištěními v rozporu. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. tak není dán.

Než odvolacímu soudu nelze ani vytknout nesprávnost použití v úvahu přicházejících právních předpisů nebo jejich vadnou (mylnou) aplikaci v této věci. Odvolací soud vyvodil správné závěry ze skutkových zjištění, nabízejících se již zčásti z výsledků dokazování učiněných soudem prvního stupně v tom, že vzhledem ke způsobu odnětí věci (předmětných nemovitostí) původnímu vlastníkovi a marnému uplynutí lhůty k schválení privatizačního projektu do data 31. 12. 1994, bylo namístě použití příslušných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. ve vztahu k ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Správně tak soustředil pozornost na splnění výše uvedených podmínek vztahujících se k postavení oprávněných osob podle § 3 odst. 4 písm. a) posledně uvedeného zákona. Stejně tak právu odpovídajícím způsobem vyložil poměr ustanovení týkajících se vymezení a pořadí oprávněných osob uvedených v § 3 odst. 4 zákona jako ustanovení speciálního ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku, jako předpisu obecné povahy. Důvodně proto použil ustanovení vztahující se k výkladu projevu vůle zůstavitele z hlediska jazykové a z použití všech těchto ustanovení vyvodil správné právní závěry. Rovněž v uvedeném rozsahu lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Těmto závěrům lze přisvědčit zejména v tom, že ze smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a gramatického výkladu jeho ustanovení § 3 odst. 4 vyplývá bez dalšího závěr, podle něhož pořadí oprávněných osob zde uvedených není totožné s pořadím dědiců ze zákona podle ustanovení občanského zákoníku. Pokud zákonodárce zvýhodnil v rámci klasifikace oprávněných osob v ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona dědice ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, nelze závěr z tohoto ustanovení zpochybňovat odkazem na obecná pravidla platná pro oblast dědického práva, jak to činí dovolatelé v této věci. Rozhodujícím je posouzení, zda pořízená závěť odpovídá obecným požadavkům platnosti právního úkonu, nikoliv zda a nakolik se odchyluje od ustanovení zákona vylučujících opomenutí jinak neopomenutelných dědiců. Posouzení věci odvolacím soudem opírající se o jazykový výklad pořízené závěti tak nadevší pochybnost dovoluje závěr, že vůle pořizovatele skutečně směřovala k tomu, aby závětní dědičkou veškerého svého majetku ustanovil jinou osobu (v této věci Z. B.). Z hlediska formálních náležitostí pořízené závěti lze pak přisvědčit odvolacímu soudu i v tom, že tato závěť netrpí neplatnosti, jak to ostatně bylo konstatováno v jiném souvisejícím řízení, jehož výsledek odvolací soud respektoval.

Stejně tak nelze přisvědčit názoru dovolatelů nesoucímu se k výkladu pojmu použitého v závěti ohledně majetku zůstavitele hodnoceného jako "nepatrný". Kvantitativní hledisko rozsahu ze závěti nabytého majetku zůstavitele je totiž ve sledovaných souvislostech právně bezvýznamné, nastupuje do úvahy pouze v případech, kdy do obsahu dědictví nelze zařadit žádnou z věcí (ať movitých či nemovitých), takže by pak scházel vůbec pojmový znak dědictví ve smyslu obecných ustanovení dědického práva. O takový případ v posuzované věci však nešlo, když existence určitého majetku, byť i nepatrné hodnoty, ve vlastnictví zůstavitele, vyplynula už z výsledků předběžného šetření prováděného tehdy příslušným státním notářstvím.

Ve vztahu k splnění požadavku zákona vyjádřeného povinností, aby předmětná závěť byla ve smyslu § 3 odst. 4 zákona předložena v řízení o dědictví, poukazuje dovolací soud na závěry dnes už konstatní soudní výkladové praxe, podle níž jde-li o dědice ze závěti (§ 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.), který závěť předložil v řízení o dědictví, postačí, že tehdy řízení skončilo vydáním nepatrného majetku tomuto dědici jako vypraviteli pohřbu. Uvedený závěr tak respektuje důsledky z dřívější právní úpravy (zákon č. 95/1963 Sb., notářský řád), podle níž řízení o projednání dědictví tvoří jediný celek, bez ohledu na fázi zahrnující předběžné šetření, případně samotné projednání dědictví, respektive zastavení takového řízení pro nepatrný majetek zůstavitele. Z hlediska požadavku vyplývajícího z ustanovení § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. kladoucího důraz na předložení závěti v dědickém řízení proto lze dospět k závěru, že rozhodující byla skutečnost, že závěť zůstavitele byla vůbec v průběhu takového dědického řízení předložena, jako je tomu v projednávané věci. Nejde zde proto o případ posuzovaný v rozhodnutí č. R 23/1995, na které dovolatelé poukazují. Závěry v tomto rozhodnutí vyslovené proto nemají v této věci místa.

Konečně nelze přihlédnout k dovolacím námitkám spočívajícím v úvaze, podle níž, pokud by došlo k řádnému meritornímu projednání dědického řízení po Z. P., byl by rozsah nároků Z. B. jako závětní dědičky modifikován částečně zákonnými nároky neopomenutelných dědiců, jejichž vydědění podle práva platného v době pořízení závěti nepřicházelo do úvahy. Nehledě k tomu, že uvedená argumentace představuje obsahově tvrzení o hypotetickém důkazu, který je právně nepřípustný, je z hlediska posuzování postavení žalobců jako oprávněných osob nepřípadná. V době pořízení závěti zůstavitelem nebyl tento vlastníkem věcí, jež mu byly výše uvedeným způsobem odňaty. Důvod k meritornímu projednání dědictví tak v té době nepozůstával. Účinky závěti Z. P., jimiž ustanovil závětní dědičkou Z. B. k veškerému majetku, jsou právně významné teprve v souvislosti s novou zákonnou úpravou, která této obmyšlené osobě zakládala práva oprávněné osoby podle § 3 odst. 4 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb. Závěr o jejím státu oprávněné osoby tak vylučuje možnost, aby namísto ní nebo vedle ní vystupovaly jako oprávněné osoby žalobci coby osoby uvedené v § 3 odst. 4 písm. c) tohoto zákona.

Schází-li tato základní podmínka pro vyhovění žaloby podané žalobci v této věci, nelze dospět k závěru o důvodnosti jejich nároků s odkazem na jejich další tvrzení nesoucích se k okolnostem skutečného vydání věci povinnou osobou dalšímu subjektu. Řízení v této věci bylo totiž z hlediska předmětu řízení a okruhu účastníků řízením o vydání věci zahájeným osobami, které tvrdily své postavení oprávněných osob, proti osobě povinné. Nešlo o spor mezi oprávněnými opomenutými osobami a osobou, jíž byla věc zcela nebo zčásti vydána neoprávněna. Od toho se odvíjel rozsah dokazování i právního posouzení, do jehož rámce další námitky žalobců opakované v dovolání, již nespadají. Posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu v této věci tak nezahrnuje okolnosti, které ze shora vymezeného předmětu vybočují, zejména tedy nikoliv posouzením toho, zda a nakolik způsob vydání věci povinnou osobou jinému byl v souladu se zákonem či nikoliv, nýbrž posouzením základní shora uvedené otázky aktivní legitimace žalobců jako osob oprávněných podle zákona č. 87/1991 Sb. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobci neprokázali své tvrzení, že jsou oprávněnými osobami podle § 3 odst. 4 písm. c) o.s.ř. zmíněného zákona, je tak vzhledem k shora uvedenému třeba považovat za správný. Dovolací soud proto dovolání žalobců zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 odst. 1 o.s.ř. Žalobci v dovolacím řízení neměli úspěch, žalovaný sice podal k dovolání své vyjádření, dovolací soud však bral do úvahy obsah a rozsah tohoto vyjádření i okolnost, že v souvislosti s tímto úkonem právního zástupce zastupujícího žalovaného nevznikla nutnost nového převzetí zastupování v této věci, takže dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro přiznání nákladů dovolacího řízení takto žalovanému vzniklých.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2000

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová