28 Cdo 2750/2011
Datum rozhodnutí: 28.06.2012
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991Sb., čl. VI předpisu č. 253/2003Sb., čl. VI předpisu č. 178/2006Sb., § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2750/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. J. S. , bytem B., proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení práva na převod náhradního pozemku, event. zaplacení peněžité náhrady , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 2/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 35 Co 534/2010-186, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. 35 Co 534/2010-186, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. dubna 2010, č. j. 6 C 2/2006-153, jímž tento soud zamítl žalobu o určení, že žalobce má právo na převod náhradních pozemků od státu v hodnotě 3.324.736,50 Kč v souladu a za podmínek ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., eventuelně že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradní plnění ve výši 3.324.736,50 Kč .
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako postupník uzavřel dne 1. 8. 1997 s postupiteli JUDr. E. K., M. S. a E. R. smlouvu, jíž získal pohledávky na poskytnutí náhrady za pozemky, které podle rozhodnutí pozemkového úřadu nelze oprávněným osobám pro zákonem stanovené překážky vydat (rozhodnutí Okresního úřadu v Rokycanech, pozemkového úřadu ze dne 24. 11. 1997, sp. zn. PÚ 1188/92, a rozhodnutí ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. PÚ 1188/92). Z pohledávek, jež činí celkem 5.850.120,50 Kč, byl žalobce do 31. 12. 2005 uspokojen toliko co do částky 2.525.384,- Kč.
Na rozdíl od soudu prvního stupně jenž označil postupní smlouvu za neplatnou
odvolací soud uzavřel, že žalobce se stal věřitelem pohledávek na poskytnutí náhradních pozemků (§ 33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ), dospěl však k závěru, že na požadovaném určení práva nemá naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), mohl-li v případě liknavého postupu Pozemkového fondu ČR požadovat vydání konkrétních pozemků. Vedle toho odvolací soud uzavřel, že neuspokojené právo žalobce na převod náhradních pozemků tak či onak zaniklo k 31. 12. 2005 podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb. (podle ustanovení o tzv. restituční tečce), jelikož žalobci který právo nabyl jeho postoupením neprospívá ani plenární nález Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/2005, jímž bylo ustanovení o restituční tečce zrušeno toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům, ba ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, 28 Cdo 921/2007 a 28 Cdo 1236/2008, jež jsou rozhodnutí pouze tříčlenného senátu, zatímco závěr Ústavního soudu je závěrem jeho pléna . Žalobci tudíž podle odvolacího soudu vznikl nárok na peněžitou náhradu za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, dle něhož výzva musí být doručena pozemkovému fondu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne. Tato lhůta podle odvolacího soudu žalobci uplynula dne 31. 12. 2005, nárok tudíž mohl uplatnit nejpozději do 30. 6. 2006, a pokud tak učinil až dopisem ze dne 3. 11. 2006, stalo se tak v době, kdy byl jeho nárok na peněžitou náhradu již prekludován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vůči závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na žádaném určení práva namítá, že určovací žalobu podával za situace, kdy po zdlouhavém jednání Pozemkový fond ČR odmítl uznat jeho nároky na převod náhradních pozemků a zpochybňoval i jejich výši; bez žádaného určení je proto jeho právní postavení vůči žalovanému nejisté. K věci samé uvedl, restituční pohledávku nabyl nikoliv z důvodu spekulačních či komerčních, ale za účelem rozšíření své zemědělské činnosti. K této skutečnosti však odvolací soud nepřihlédl a učinil kategorický závěr, že jeho právo na převod náhradních pozemků i v takovém případě k 31. 12. 2005 zaniklo, nerespektuje přitom judikaturu Nejvyššího soudu, jež z této zásady připouští četné výjimky. Stran eventuálně uplatněného nároku na poskytnutí peněžité náhrady poukazoval na přechodné ustanovení zákona č. 178/2006 Sb., článek VI, který pro uplatnění nároků na peněžitou náhradu, zaniklo-li právo na převod náhradních pozemku před účinností tohoto zákona (tj. před 5. 5. 2006), stanoví šestiměsíční lhůtu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Pokud tedy vyzval žalovaného k poskytnutí náhrady do 5. 11. 2006, má za to, že tak učinil včas a jeho právo nezaniklo. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně shledá-li je přípustným zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou (fyzickou) osobou (účastníkem řízení), jenž má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem ze dne 22. září 2008, č.j. 6 C 2/2006-52, jenž byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně žalobu zamítl), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předmětem posouzení Nejvyššího soudu jsou žalobcem označené právní otázky, zda má na žádaném určení práva na poskytnutí náhradních pozemků v konkrétní hodnotě naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), zda jím uplatněné právo na převod náhradního pozemku (které získal postoupením od jiných osob) k 31. 12. 2005 zaniklo, event. zda v takovém případě včas uplatnil právo poskytnutí peněžité náhrady.
Podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat přímo o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1997).
Závěr odvolacího soudu, že v případě liknavého či snad dokonce svévolného postupu žalovaného Pozemkového fondu ČR má oprávněná osoba k dispozici i žalobu o uložením povinnosti žalovanému uzavřít smlouvu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nebo nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, popřípadě rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2010), je bezpochyby správný. Tím však žaloba o určení práva samého apriori vyloučena není, neztrácí-li oprávněná osoba právo uspokojit své nároky dosavadním způsobem, tedy prostřednictvím veřejných nabídek žalovaného (srov. § 11a zákona o půdě, § 7 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V situaci, kdy žalovaný žalobcovo právo zpochybňuje a odmítá je uspokojit, může tudíž i určovací žaloba posloužit k odstranění stavu právní nejistoty v právních vztazích účastníků a být tak účinným prostředkem k prosazení práv žalobce ve vztahu k Pozemkovému fondu ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, nebo rozsudek ze dne 22. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011).
K otázce zániku práva na převod náhradního pozemku Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. např. rozsudek ze dne 30. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007), jež připouští, že za výjimečných okolností lze i na osobu, jíž byla pohledávka postoupena oprávněnou osobou podle § 33a odst. 1 zákona o půdě, vztáhnout úvahy Ústavního soudu obsažené v jeho plenárním nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaném pod č. 531/2005 Sb.), které jej vedly k tomu, že pouze ve vztahu k oprávněným osobám (a jejich dědicům) zrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek (ustanovení § 13 odst. 6 a 7, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.). Kategorický závěr odvolacího soudu, že žalobce (postupník pohledávky) je vyjmut z okruhu oprávněných osob, na něž se nevztahují účinky zákona č. 253/2003 Sb., vychází z doslovného výkladu zákona a derogačního nálezu Ústavního soudu, nepřihlíží k jejich smyslu a účelu, a pomíjí principiální odlišnost mezi skupinou postupníků, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a skupinou osob, která sledovala cíle hospodářské, naplňujíc tím účel zákona o půdě (jímž je též veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova) a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku (z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící uvedenou problematiku srov. např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 921/2007, 28 Cdo 1236/2008, 28 Cdo 1608/2008, 28 Cdo 2278/2008, 28 Cdo 1283/2008, 28 Cdo 1071/2007, 28 Cdo 302/2007, nebo 28 Cdo 101/2009). Zmíněný závěr dovolacího soudu je toliko ústavně konformní interpretací závěrů obsažených již ve zmíněném plenárním nálezu Ústavního soudu a je aprobován i Ústavním soudem samým (srov. např. jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2693/08, III. ÚS 493/10, III. ÚS 2813/11, II. ÚS 1291/11). Úvahy odvolacího soudu o kolizi judikatury Nejvyššího soudu s rozhodnutím Ústavního soudu jsou tudíž bezpředmětné.
Ovšem ani závěr odvolacího soudu o prekluzi žalobcem (eventuelně uplatněného) práva na poskytnutí peněžité náhrady za nevydané pozemky neobstojí. Otázku poskytování peněžitých náhrad za pozemky, které se nevydávají a za něž nelze poskytnou jiný pozemek, řeší ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě v novelizovaném znění (po novele provedené zákonem č. 178/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 5. 5. 2006), dle něhož náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy a) oprávněné osobě nebo jejím dědici nebo b) osobě, na kterou se vztahuje lhůta pro převod jiného pozemku podle § 13 odst. 6 tohoto zákona nebo lhůta podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.; výzva této osoby musí být doručena pozemkovému fondu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne .
Odvolací soud ovšem přehlédl, že zákon č. 178/2006 Sb. (jímž bylo cit. ustanovení zákona o půdě novelizováno) současně přináší přechodné ustanovení (viz čl. VI tohoto zákona), jenž stanoví, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada, jestliže právo na jiný pozemek před účinností tohoto zákona zaniklo podle § 13 odst. 6 nebo před nabytím účinnosti tohoto zákona uplynula lhůta pro převod jiného pozemku podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Písemná výzva k poskytnutí peněžité náhrady musí být doručena pozemkovému fondu nejpozději do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak právo na náhradu zanikne. Náhradu poskytne pozemkový fond nejpozději do tří let od převzetí písemné výzvy .
Zaniklo-li tudíž žalobcovo právo na poskytnutí náhradních pozemků podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. již 31. 12. 2005 (jak uzavírá odvolací soud), stalo se tak před účinností zákona č. 178/2006 Sb. a v takovém případě podle čl. VI zákona č. 178/2006 Sb. mohl žalobce právo na peněžitou náhradu uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona, to jest do 5. 11. 2006. Od data podání výzvy pak počala žalovaného plynout tříletá lhůta k vyplacení náhrady (z judikatury Nejvyššího soudu dotýkající se uvedené problematiky srov. např. rozhodnutí ze dne 24. března 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jenž se v označených právních otázkách odchyluje od ustálené judikatury dovolacího soudu je nejenom přípustné (dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), ale současně i důvodné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu