28 Cdo 2740/2015
Datum rozhodnutí: 01.12.2015
Dotčené předpisy: § 11a předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2740/2015 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně MUDr. B. R. , P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1 Staré Město, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu k uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 116/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2015, č. j. 72 Co 434/2014-323, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. dubna 2014, č. j. 42 C 116/2012-265, ve výroku bod bodem I, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu /označených/ pozemků v kat. území L., k uspokojení nároku žalobkyně oprávněné osoby na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů dále jen zákon o půdě ). Vedle toliko formulačního upřesnění znění výroku pod bodem I byl pak rozsudek změněn ve výroku pod bodem II, o náhradě nákladů řízení, a současně bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řešení relevantní právní otázky, na němž zde závisí rozhodnutí o věci samé, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný na www.nsoud.cz ), podle níž důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba při liknavém postupu fondu vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného . [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval též na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků.] Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt ).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10, dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
V posuzované věci jak plyne též z odůvodnění napadeného rozhodnutí měl odvolací soud na zřeteli jak dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároku žalobkyně (ročník narození 1930), tak i další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní projednávané kvalifikovat přinejmenším jako liknavý (viz zjištění o aktivním přístupu žalobkyně, jejíž nárok nebyl uspokojen přes její opakovanou účast ve vícero nabídkových řízeních, v kontrastu s jednáním žalované, resp. jejího právního předchůdce, jenž uspokojování nároku ztěžoval i nesprávným oceněním žalobkyni odňatých a nevydaných pozemků). Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, pro něž rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Případný není ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní posuzované o převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, kterou uzavřel Pozemkový fond ČR s jinou osobou postupitelem pohledávky na převod náhradního pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.). Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto žalovanou označené usnesení dovolacího soudu vydáno v situaci, kdy liknavost, svévole či diskriminace žadatele oprávněné osoby o převod náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly).
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá i závěrům, jež soudy dříve učinily i v dalších skutkově a právně podobných věcech těchže účastnic (a jež byly již posuzovány i dovolacím soudem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015).
Protože řešení relevantních právních otázek napadeným rozhodnutím (jde-li o věc samu) koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolání nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a Nejvyšší soud neshledal ani důvody, pro které by tyto právní otázky v jeho rozhodovací praxi již vyřešené měly být posouzeny jinak, nelze než uzavřít, že dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné není.
Uvádí-li pak dovolatelka, že dovolání podávává i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu pod body II a III, tedy i proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto (akcesorickým) výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich ani neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, pro kterou mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, tedy včetně jeho obsahové konkretizace).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., v situaci, kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta zastupujícího žalobkyni v dovolacím řízení, ve výši 9.500,- Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.058,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu