28 Cdo 2731/2012
Datum rozhodnutí: 04.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2731/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovoláních dovolatelů: I. LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, 789 61 Bludov, Lázeňská ulice č. 572, zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem, 602 00 Brno, Bratislavská č. 12, II. F. P., Š., a K. P., Š., zastoupených Mgr. Tomášem Pospíšilem, zastoupených JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, Šumperk, Blahoslavova 4, a III. MUDr. Z. P., P., Mgr. M. P., P., a Mgr. M. K., O. - H., zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, 787 01, Šumperk, Starobranská č. 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci z 27. 1. 2011, sp. zn. 69Co 371/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16C 179/2004 (žalobců: a) MUDr. Z. P., P., b) Mgr. M. P., P., L., a c) M. K., O. H., zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem, 787 01 Šumperk, Starobranská č. 4, a dalších účastníků řízení: 1. F. P., Š., a K. P., Šumperk, Banskobystrická 40, zastoupených JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem, 787 00 Šumperk, Blahoslavova č. 4, 3. Státních léčebných lázní Bludov, s. p., zastoupených Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem, 787 01 Šumperk, Hlavní třída č. 283/2, 4. Státnímu pozemkovému úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, a 5. LLB, s. r. o., Léčebné lázně Bludov, 789 01 Bludov, zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem, 602 00 Brno, Bratislavská č. 12, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu ohledně vlastnictví k nemovitostem, takto:

I. Dovolání dovolatelů, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítají .
II. Dovolání dovolatelů, směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, se odmítají .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16C 179/2004, domáhajících se, aby bylo rozhodnutím soudu nahrazeno rozhodnutí Pozemkového úřadu v Šumperku ze 16. 4. 2004, č. j. 299, 306/1811/2004/14, ohledně určení vlastnictví k pozemkům v katastrálním území B., bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze 4. 10. 2010, č. j. 16C 179/2004-259. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K., týkající se určení vlastnictví pozemků v katastrálním území B., jakož i ohledně nevydání těchto pozemků. Zamítnut byl také žalobní návrh účastníků řízení Léčebné lázně Bludov, s. r. o., domáhajícího se nevydání pozemků v katastrálním území B., MUDr. Z. P., Mgr. M. P., K. P. a F. P. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. jsou povinni zaplatit vlastníkům řízení F. P. a K. P. na náhradu těchto nákladů 5.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále že účastníku řízení Lázeňské lázně Bludov se ukládá zaplatit žalobcům MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. na náhradu nákladů řízení 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a také účastníkům řízení F. P. a K. P. na náhradu nákladů řízení 5.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; také účastníku řízení Státní léčebně Bludov, s. p., bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobcům MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a účastníkům řízení Františku Pospíšilovi a Květoslavě Pospíšilové 5.850,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; rovněž bylo rozhodnuto, že účastník řízení Pozemkový fond ČR nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.
O dovolání žalobců MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K., účastníků řízení F. P. a K. P. a účastníka řízení LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze 4. 6. 2010, č. j. 16C 179/2004-259, byl potvrzen ve výroku označeném I. a ve výroku označeném II. o zamítnutí žaloby žalobců a účastníka řízení Léčebné lázně Bludov, s. r. o., tedy žalobních návrhů týkajících se pozemků (trvalého trávního porostu), parc. (vodní plochy), (orné půdy), parc. (orné půdy), parc. (vodní plochy) a parc. (orné půdy) v katastrálním území B.: změněn byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném II., a to tak, že bylo určeno, že účastníci řízení K. P. a F. P. a žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. nejsou oprávněnými osobami (podle zákona č. 229/1991 Sb.) a nejsou vlastníky pozemků, podle pozemkové knihy pro katastrální území B., a pozemků, podle katastru nemovitostí pro katastrální území B., a tím, že v rozsahu tohoto výroku se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu v Šumperku ze 6. 4. 2004, č. j. 299, 306/1811/2004/14 . O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. a účastník řízení Státní léčebné lázně Bludov, s. p., jsou povinni zaplatit účastníkům řízení F. P. a K. P. 31.396,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo rovněž rozhodnuto, že účastníci řízení Státní léčebné lázně Bludov, s. p., Pozemkový fond ČR a LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. nejsou povinni zaplatit účastníkům řízení F. P. a K. P. částku 9.230,- Kč na tyto náklady, částku 6.720,- Kč Státním léčebným lázním Bludov, s. p., do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; rovněž bylo rozhodnuto, že účastníci řízení Pozemkový fond ČR a LLB, s. r. o. léčebné lázně Bludov, nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení vydání tohoto rozsudku předcházejícího, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné, zatím co odvolání účastníka řízení LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, bylo shledáno částečně důvodným, stejně jako odvolání účastníků řízení F. P. a K. P., jež směřovala proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto soudním řízení šlo o soudní přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Šumperk ze 6. 4. 2004, č. j. 229, 306/1811/2004/14), jímž bylo rozhodnuto o restitučním nároku žalobců a účastníků řízení F. P. a K. P. tak, že žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. a účastníci řízení F. P. a K. P. jsou oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) a odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a jsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území B. (pozemků), ale že nejsou vlastníky pozemků v katastrálním území B. uvedených v katastru nemovitostí pod parc., neboť tyto pozemky byly zastavěny po přechodu na stát (§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.) a nejsou součástí lázeňského areálu B.; uvedeným správním orgánem bylo rozhodnuto, že za tyto pozemky budou poskytnuty jiné pozemky ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě bude za ně poskytnuta náhrada podle ustanovení § 14 a násl. zákona č. 229/1991 Sb. Správní orgán odůvodnil své rozhodnutí tím, že pozemky uvedené v první skupině citovaných pozemků ke dni odnětí pozemků tvořily zemědělský půdní fond (orná půda, louky, vodní příkopy). Naproti tomu pozemky uvedené shora ve druhé skupině byly po přechodu na stát zastavěny místní komunikací a byl na nich zřízen potok. Nesloužily a neslouží ani nesouvisí s lázeňským areálem, a proto je pozemkový úřad podřadil pod ustanovení § 30 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. a účastníci řízení F. P. a K. P. byli pozemkovým úřadem posouzeni jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., a to vzhledem k jejich právnímu nástupnictví po původním vlastníku, který zemřel v roce 1979. Za povinnou osobu pokládal pozemkový úřad (s poukazem na ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb.) Státní léčebnu lázně Bludov, s. p., protože tento subjekt předmětné nemovitosti ke dni 24. 6. 1991 (ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.) držel. Pozemkový úřad byl však toho názoru, že nelze pokládat za platný (vzhledem k ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. převod pozemků uvedených shora v první skupině na Zdenu Bartošovou, k němuž došlo mezi ní a Státní léčebnou Bludov dohodou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nároky na pozemky uplatněné ze strany žalobců a účastníků řízení F. P. a K. P. pokládal pozemkový úřad za řádně uplatněné. Pokud šlo o nárok na pozemky, uplatněný ze strany LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, s poukazem na kupní smlouvu z 2. 11. 1999, bylo Pozemkovým úřadem Šumperk jeho rozhodnutím ze 7. 11. 2001, č. j. 1321/1811/02/11, rozhodnuto (ve smyslu ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.), že LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, nejsou účastníky tohoto řízení před pozemkovým úřadem, což bylo potvrzeno i rozhodnutím Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu Praha z 5. 1. 2004, č. j. 47815-03-7170/Mu.
Žaloby proti rozhodnutí Pozemkového úřadu Šumperk ze 6. 4. 2001, č. j. 299, 306/1811/2004/14, byly podle ustanovení § 244 a násl. občanského soudního řádu podány žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. a LLB, s. r. o., léčebné lázně, u Okresního soudu v Šumperku. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že procesní legitimace uvedených subjektů, které žaloby u soudu podali podle páté části občanského soudního řádu, byla dána, protože jejich práva byla rozhodnutím pozemkového úřadu dotčena.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb. tu byl uplatněn ze strany potomků původního vlastníka těchto nemovitostí Z. P.; tento nárok uplatnila dne 30. 12. 1992 u pozemkového úřadu jejich zástupkyně JUDr. Ivana Jordová, přičemž jednala z titulu udělení právní moci za všechny osoby, které ve své výzvě k vydání věcí vyjmenovala. Teprve v soudním řízení žalobci MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. poprvé uplatňovali námitku, že z těchto uplatněných nároků mají být vyloučeni účastníci řízení F. P. a K. P. Vzhledem k obsahu spisu o průběhu řízení před pozemkovým úřadem nebylo možné námitku pokládat za důvodnou a soud prvního stupně správně (podle názoru odvolacího soudu) ve svém rozhodnutí ji nebral v úvahu, s čímž se odvolací soud ztotožnil a jeho rozhodnutí podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil.
Odvolací soud však změnil podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně pozemků v katastrálním území B., jelikož v tomto rozsahu dospěl k závěru, že o této věci mělo být rozhodnuto jinak, než rozhodl pozemkový úřad (srov. § 250j odst. 1 občanského soudního řádu). Odvolací soud vycházel z toho, že uvedené pozemky přináležely vždy k majetku, se kterým podle evidenčních údajů hospodařily organizace spravující lázeňský majetek, který byl vydán Z. B., jako oprávněné osobě (závětní dědičce po původním vlastníku nemovitostí), dohodou o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., takže tu již nemůže dojít k duplicitnímu vypořádání restitučního nároku , neboť tu byl splněn tímto vydáním podle zákona č. 87/1991 Sb. i cíl sledovaný zákonem o půdě (zákonem č. 229/1991 Sb.) a oprávněné osobě byl vydán majetek, na který měla nárok). Odvolací soud také svým výrokem rozsudku vyslovil, že v uvedeném smyslu zčásti tímto svým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí Pozemkového úřadu v Šumperku ze 6. 4. 2004, č. j. 299.306/1811/2004/14 (srov. § 250j odst. 2 občanského soudního řádu).
Protože odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl částečně změněn, rozhodl odvolací soud i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu) s přihlížením zejména i k ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (viz článek II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl dovolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 6. 4. 2011 advokátu, který účastníka LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov v řízení zastupoval, a dovolání tohoto účastníka řízení bylo dne 20. 5. 2011 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 1. 2011 v části napadené jejím dovoláním (t. j. ve výroku, označeném I., jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, ohledně pozemků, v katastrálním území B., dále ve výroku, označeném III., o tom, že LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve výroku, označeném IV., o tom, že LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolávající se LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jakož i to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Uvedená dovolatelka uváděla v úvodu svého dovolání zejména to, že nesouhlasí s názory odvolacího soudu, že pozemky uvedené nyní v jejím dovolání doplnila do žalobního návrhu až v samém závěru řízení před soudem prvního stupně při jednání dne 27. 4. 2010 a že pokud byly jí uváděné skutečnosti doplněny až ve stadiu odvolacího řízení, jde o doplnění nepřípustné. Tyto údaje a názory odvolacího soudu však nejsou, dle názoru dovolatelky, správné. LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, sice svou žalobu rozšířila až při jednání dne 27. 4. 2010, ale již před tím uvedla svá skutková tvrzení odůvodňující rozšíření žaloby i na předmětné pozemky ve svém odvolání proti usnesení Okresního soudu v Šumperku z 3. 6. 2009, č. j. 16C 179/2004-187, kterým soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení ve vztahu ke Státním léčebným lázním Bludov, s. p., a to právě na základě zpětvzetí žaloby ohledně těchto pozemků ze strany Státních léčebných lázní Bludov, s. p. Šlo o to, že pozemkový úřad vydal nemovitosti (pozemky) dosud náležející do vlastnictví státu, ale jednak i do vlastnictví LLB, s. r. o., které nabyla kupní smlouvu z 2. 11. 1999 (poté, co byly vydány restituentovi podle zákona č. 87/1991 Sb.); lze tu uvést, že podnik Státní léčebné lázně Bludov se u Okresního soudu v Šumperku (pod sp. zn. 9C 241/2009) domáhá neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (a pokud by tato dohoda byla neplatná, byla by LLB, s. r. o., stranou vstoupivší do tohoto vztahu na místo Státních léčebných lázní Bludov). K uvedeným skutečnostem LLB, s. r. o., navrhla soudu prvního stupně i provedení konkrétních důkazů. Při jednání před odvolacím soudem dne 18. 1. 2011 bylo ze strany LLB, s. r. o., na uvedené skutečnosti poukázáno, a to i s doplněním důkazních návrhů v písemném podání ze dne 2. 11. 1999. Dovolávající se LLB, s. r. o., pak ve svém dovolání poukazovala i na to, že dne 6. 4. 2001 byla mezi LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov a mezi Státními léčebnými lázněmi Bludov, s. p., uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, podle níž LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov nabyla do výlučného vlastnictví pozemky v katastrálním území B. Dovolávající se LLB, s. r. o., také poukazovala na to, že v této právní věci nebyla vzata v úvahu skutečnost, že dne 23. 4. 2009 byla podána u soudu prvního stupně žaloba ze strany žalující České republiky Ministerstva zemědělství, Státního podniku Léčebné lázně Bludov, a dědiců zemřelé Z. B. o určení vlastnického práva a práva hospodaření ohledně veškerých nemovitostí, jež byly předmětem vydání podle zákona č. 87/1991 Sb. restituentce Z. B. Nebyla vzata v úvahu ani ta okolnost, že kupní smlouva, kterou pak restituentka Z. B. prodala své v restituci nabyté nemovitosti, měla četné vady (zejména co do stanovení kupní ceny). V řízení u soudu prvního stupně i u soudu druhého stupně v této právní věci (sp. zn. 16C 179/2004 Okresního soudu v Šumperku) nebylo vůbec přihlíženo k vydědění žalobců MUDr. Zdeňka Pospíšila, Mgr. M. P. a Mgr. M. K. i účastníků řízení F. P. a K. P., jak tato okolnost vyplynula i z rozsudku dovolacího soudu (28Cdo 2762/2000 Nejvyššího soudu). V dovolání LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, byla posléze obsažena i výtka vůči postupu odvolacího soudu, že tato dovolatelka nebyla nikdy vyzvána k doplnění skutkových stvrzení, které podle právního názoru odvolacího soudu ve věci nebyly před soudem prvního stupně uvedeny ; tento postup odvolacího soudu nedopovídá, podle názoru dovolatelky, ustanovení § 118a občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu z 27. 1. 2011 (sp. zn. 69Co 371/2010 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) byl dne 6. 4. 2011 doručen také advokátu, který v tomto řízení zastupoval účastníky řízení F. P. a K. P., a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo předáno dne 2. 6. 2011 na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé F. P. a K. P. navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 27. 1. 2011 i rozsudek soudu prvního stupně ze 4. 10. 2004 (č. j. 16C 179/2004-259 Okresního soudu v Šumperku) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně se závažným právním pokynem, aby žaloba účastníka řízení LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, byla odmítnuta, a aby žaloba žalobců MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. byla zamítnuta . Uvedení dovolatelé napadali svým dovoláním zejména výrok, označený II., rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že nejsou oprávněnými osobami a nejsou vlastníky v tomto výroku uvedených pozemků v katastrálním území B. , jakož i ve výrocích, označených III. a IV., o nákladech řízení. Podle názoru uvedených dovolatelů se tyto výroky rozsudku odvolacího soudu opírají o právní závěry, které jsou chybné a nepostihují všechny okolnosti reflektované tímto rozhodnutím .
Dovolatelé F. P. a K. P. mají za to, že především žaloba podaná v tomto řízení účastníkem řízení LLB, s. r. o., lázeňské lázně Bludov, měla být soudem odmítnuta, neboť tento uvedený účastník řízení, jenž žalobu podal, neměl aktivní legitimaci k podání žaloby, jíž se domáhal revize rozhodnutí správního orgánu. Z ustanovení § 246 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že k uplatnění žaloby ve smyslu tohoto ustanovení nestačí pouhé tvrzení žalující osoby spočívající v tom, že rozhodnutím správního orgánu byla dotčena její práva, nýbrž že tímto rozhodnutím správního orgánu musela být práva (povinnosti) této osoby přímo založena, změněna, určena nebo zamítnuta, k čemuž v daném případě u LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov nedošlo , dovozovali dovolatelé. Tvrdil-li tento účastník řízení existenci duplicitního zápisu vlastnického práva k týmž nemovitostem, měl možnost řešit tento problém buď souhlasným prohlášením duplicitně zapsaných vlastníků (podle § 45 odst. 3 a § 40 odst. 3 vyhlášky č. 26/2007 Sb.) nebo žalobou na určení, zda tu právo či právní vztah je či není ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud pak přes tento nedostatek aktivní legitimace byla žaloba soudem věcně projednána, nebylo vůbec vzato v úvahu, že v daném případě dědička původního vlastníka pozemku jako oprávněná osoba podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. o vydání pozemků podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb. vůbec nepožádala; neuplatnila-li závětní dědička svůj nárok podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., a to ve lhůtách uvedených v § 13 zákona č. 229/1991 Sb., pak její právo zaniklo a nelze toto právo zhojit vydáním nemovitosti podle jiného zákona, dovozovali dovolatelé. Nebylo také, dodávali dovolatelé F. P. a K. P., vzato v úvahu při rozhodování soudů, že v tomto případě Státní léčebné lázně Bludov, s. p., převedly pozemky na Z. B., třebaže z přípisu pozemkového úřadu z 15. 4. 1998 vyplývalo, že uvedený převádějící podnik věděl, že k pozemkům uplatnili své právo žalobci (MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K.) a účastníci řízení F. P. a K. P.; šlo tedy o převod v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu z 27. 1. 2011 byl dne 6. 4. 2011 doručen také advokátu, který v řízení zastupoval žalobce MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K., a dovolání ze strany žalobců bylo dne 6. 6. 2011 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku, označeném I., pokud jím bylo rozhodnuto, že se potvrzuje výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců, a v celém měnícím výroku, označeném II., a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné jednak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu) a jednak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobců). Jako dovolací důvody tito dovolatelé uplatňovali jednak to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu), a jednak že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolávající se žalobci především vytýkali, že odvolací soud v daném soudním řízení nesprávně posoudil otázku přípustnosti toho, aby osoba, které byla udělena plná moc (v tomto případě JUDr. Jordová, advokátka, s plnou mocí od MUDr. Z. P., který byl i zmocněncem Mgr. J. P. a Mgr. M. K.) k zastoupení účastníku správního řízení, zvolila zastoupení další osobě, což odporovalo, podle názoru uvedených dovolatelů, ustanovení § 16 a § 17 zákona č. 71/1967 Sb. (správního řádu); advokátka JUDr. Jordová tedy nemohla jednat s právními účinky i za F. P. a J. P. (a později za K. P.); nesprávně také odvolací soud učinil zjištění, že ze strany MUDr. Z. P., J. P. a F. P. byla podána ještě i další výzva u Pozemkového úřadu v Šumperku k vydání nemovitostí, a to nemovitostí, o něž šlo v tomto řízení.
Dovolávající se žalobci dále vytýkali odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení kupní smlouvy, uzavřené 2. 2. 1999 mezi prodávající Ž. B. a kupující LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, a Českou republikou Státními léčebnými lázněmi Bludov, s. p. Podle názoru dovolatelů nemůže být pochybností o neplatnosti uvedených právních úkonů, když státnímu podniku Státní léčebné lázně Bludov, s. p., bránilo v jakékoli dispozici s tímto majetkem ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.: ale i tak podle kupní smlouvy z 2. 11. 1999 byl převeden do vlastnictví LLB, s. r. o., léčebné lázně Bludov, pouze podíl 13/100 předmětných pozemků.
Podle názoru dovolávajících se MUDr. Z. P., Mgr. M. P. a Mgr. M. K. nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, pokud šlo o posouzení vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), ale podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (zákona č. 87/1991 Sb.) se závěrem, že důležité je tu především splnění účelu, jímž je obnovení vlastnických práv k vydaným pozemkům. Šlo tu totiž, podle názoru dovolatelů, o situaci, kdy prodávající Z. B. neměla v době, kdy jí byly zemědělské pozemky povinnou osobou vydány (2. 11. 1999) nárok na jejich vydání, neboť v zákonné propadné lhůtě podle § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. neuplatnila svůj nárok u pozemkového úřadu, takže tímto neuplatněním práva její právo (podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.) zaniklo; od 1. 2. 1993 již Z. B. neměla postavení oprávněné osoby a povinná osoba neměla právo (ani povinnost) jí předmětné zemědělské pozemky vydat. Tento zánik práva na vydání zemědělských nemovitostí je konečný a nezvratný a nelze ho obcházet postupem podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud přehlédl, podle názoru dovolatelů, i to, že zákon č. 229/1991 Sb. spojuje nabytí vlastnictví k vydávané zemědělské nemovitosti s rozhodnutím státního orgánu pozemkového úřadu; předmětné zemědělské pozemky (které s lázeňským areálem jen územně souvisely, ale s lázněmi funkčně neměly a nemají nic společného) byly v době trvání vlastnictví původního vlastníka i po celé další období až do účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. součástí zemědělského půdního fondu a tudíž obnovení vlastnických práv k nim bylo možné pouze v režimu zákona č. 229/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, pokud tato dovolání směřovala proti výroku rozsudku odvolacího soudu z 27. 1. 2011 (sp. zn. 69 Co 371/2010 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci), označeném II., jímž došlo ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, neboť tu šlo o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dále bylo třeba posoudit přípustnost dovolání dovolatelů podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, pokud směřovala proti výroku uvedeného rozsudku odvolacího soudu z 27. 1. 2011, označenému I., jímž došlo k potvrzení výroků rozhodnutí soudu prvního stupně, a dovolacímu soudu byla dána možnost dojít případně k závěru, že dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Státní pozemkový úřad).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
V dovoláních dovolatelů byly uplatněny dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu lze dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Podle závěrů rozhodnutí uveřejněného pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jde o vadu řízení tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil již v průběhu řízení (nikoliv až při rozhodování) a zejména jestliže v důsledku tohoto nesprávného postupu soudu v řízení došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu lze dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat také z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také tehdy, jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc (jak vyplývalo z jeho rozsudku z 27. 1. 2011, sp. zn. 69 Co 371/2010 Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci) zejména podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. a), b), c), § 5 odst. 1, 2 a 3, § 9 odst. 4 a 8, § 11 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti s ustanoveními § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích), s ustanoveními § 16 a § 17 zákona č. 71/1967 (správního řádu) i s ustanoveními § 246, § 247 a § 250a občanského soudního řádu.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v § 13 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v pořadí: dědic ze závěti, děti a manžel zemřelé oprávněné osoby, její rodiče a sourozenci.
Podle ustanovení § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona zpravidla stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (t. j. k 24. 6. 1991) nemovitou věc drží (právnická osoba, která měla k nemovitosti ve vlastnictví ČR právo hospodaření nebo právo trvalého užívání) a u ostatních nemovitostí jejich vlastníci.
Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného; také právní úkony jsou neplatné.
Podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou k dohodě o vydání nemovitosti, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad; účastníky řízení před pozemkovým úřadem jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový úřad.
Podle ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. (správního řádu) se mohli účastníci řízení (jejich zákonní zástupci a opatrovníci) dát zastupovat advokátem nebo jiným zástupcem, kterého si zvolili. Podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. bylo třeba zmocnění k zastupování prokázat plnou mocí prohlášenou do protokolu nebo písemnou plnou mocí.
Podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech, kdy pozemky nebo jejich části nelze vydat (t. j. v případech uvedených v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), převede pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu podle předpisů o pozemkových úpravách, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba (podle tohoto zákona) souhlasí.
Podle ustanovení § 14 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě (podle tohoto zákona) náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat, nebo které zanikly nebo byly převedeny na osoby, které nejsou povinny je vydat. Obdobně náleží náhrada oprávněné osobě za pozemek, který se podle zákona č. 229/1991 Sb. nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (o mimosoudních rehabilitacích) se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, vzniklých občanskoprávními úkony a pracovně právními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů. Tohoto zákona se nepoužije na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy podle zvláštního zákona (§ 1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.)
Rozhodující při posouzení nároku na zmírnění následků majetkových a jiných křivd, vzniklých v období 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, je především plnění podmínek k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. nebo podle zákona č. 87/1991 Sb. (k tomuto závěru dospěl dovolací soud např. v rozhodnutí 3 Cdon 1404/96 Nejvyššího soudu). Na zmírnění uvedených křivd se nepoužije ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (§ 1 odst. 4 tohoto zákona), šlo-li o zemědělskou půdu využívanou k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 116/250). Nelze však označit za neplatné vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo postupem podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, pokud byl oprávněné osobě vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok; důležité je splnění účelu, jímž je obnovení vlastnického práva oprávněných osob k předmětu vydání (k tomuto závěru dospěl odvolací soud v rozhodnutí 28 Cdo 147/2009 Nejvyššího soudu).
Podle ustanovení § 246 občanského soudního řádu k návrhu (k žalobě) ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jinými orgány (srov. § 244 a násl. občanského soudního řádu), je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správních orgánů, kterým bylo jeho právo nebo povinnost založena, změněna, zrušena nebo zamítnuta.
Podle ustanovení § 247 odst. 1 musí být žaloba (podle páté části občanského soudního řádu) podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení správního orgánu.
Podle ustanovení § 250j občanského soudního řádu dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem; rozsudek tu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno; tento následek se uvede ve výroku rozsudku (§ 250j odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení § 213b odst. 1 občanského soudního řádu se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a o. s. ř. (co do případného doplnění tvrzení účastníka řízení); tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo § 211a občanského soudního řádu nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrů z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovolateli uplatněná dovolání byla důvodná (pokud šlo o přípustná dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé). Výrok rozsudku odvolacího soudu o změně výroku rozsudku prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu tu nelze v daném případě přesvědčivě označit jako učiněný podle nesprávného právního předpisu nebo jako výrok učiněný na základě nesprávně vyloženého aplikovaného právního předpisu. Nešlo rovněž o vycházení odvolacího soudu ze skutkového zjištění nemajícího v podstatné části oporu v provedeném dokazování, chápaného tak, že by tu soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by tu soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která by bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala (srov. k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž nebyla dovolacím soudem shledána v této právní věci vada řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Proto dovolací soud přikročil svým rozsudkem podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 k zamítnutí dovolání dovolatelů, pokud směřovala proti výroku rozsudku odvolacího soudu (označenému II.), jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, a to jako dovolání sice přípustná, ale nikoliv důvodná.
Ani ohledně dovolání dovolatelů směřujících proti výroku rozsudku odvolacího soudu, označenému I., jímž byly podle § 219 občanského soudního řádu potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tímto svým výrokem řešil odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani v rozporu s procesním právem) nebo právní otázku, který by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacímu soudy nebo dovolacím soudem. Nebyly tedy u těchto dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudníhio řádu. Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání, pokud směřovala proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustných jak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale i podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatelé nebyli se svými dovoláními v řízení o dovolání úspěšní a ohledně dalších účastníků řízení (vedle dovolatelů) nebylo shledáno, že by jim v tomto řízení o dovolání vznikly náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu