28 Cdo 273/2014
Datum rozhodnutí: 16.07.2014
Dotčené předpisy: § 135 o. s. ř., § 159a odst. 4 o. s. ř., § 33 odst. 2 obč. zák.




28 Cdo 273/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) V. G. , a b) L. G. , zastoupených Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 55, proti žalovaným 1. J. M. , a 2. M. M. , zastoupeným JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova 371/19, o zaplacení částky 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 226/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2013, č. j. 11 Co 265/2013-355, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2013, č. j. 11 Co 265/2013-355, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 12 C 226/2007-276, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 12 C 226/2007-338, uložil žalovaným zaplatit žalobcům požadovanou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení i o soudním poplatku (výroky II., III., IV. a V.). Okresní soud vzal za prokázané, že žalobci poskytli realitní kanceláři D. H. a M. H. nejprve částku 50.000,- Kč, a posléze částku 650.000,- Kč, v obou případech coby zálohu na kupní cenu nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. Žalobci však ustoupili od úmyslu uzavřít smlouvu o koupi těchto nemovitostí poté, co zjistili, že žalovaní jsou toliko jejich spoluvlastníky, na nemovitostech vázne soudcovské zástavní právo a jejich převod omezuje nařízená exekuce. Realitní kancelář ani žalovaní ovšem žalovanou částku žalobcům k jejich výzvě nevrátili. Soud měl rovněž za zjištěné, že druhá žalovaná zmocnila k převzetí zálohy na kupní cenu od žalobců M. H., který tak jednal v mezích uděleného zmocnění, a práva z tohoto jednání proto vznikla přímo na straně žalovaných, a ti byli tudíž podle soudu pasivně věcně legitimováni z titulu bezdůvodného obohacení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 8. 2013, č. j. 11 Co 265/2013-355, k odvolání obou žalovaných změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, avšak konstatoval, že soud prvního stupně pochybil, nepřihlédl-li k výroku pravomocného rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2009, č. j. 27 T 116/2007-209, kterým bylo M. H. uloženo ze stejného skutkového děje zaplatit žalobcům na náhradě škody částku 650.000,- Kč. Odvolací soud se v souladu s § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), považoval za vázáný skutkovou větou tohoto rozsudku o spáchání trestného činu, podle níž M. H. od žalobců vylákal částku 650.000,- Kč pod záminkou zprostředkování koupě nemovitostí, přestože věděl, že nemovitosti jsou postiženy v rámci výkonu rozhodnutí a k převodu nebyl dán souhlas spoluvlastnice těchto nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že žalovaní by sice mohli být žalobcům zavázáni k náhradě škody společně a nerozdílně s M. H., jestliže však žalobci proti žalovaným uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebylo jim možno vyhovět, neboť by jim takto k vymáhání téže pohledávky ve výši 650.000,- Kč vznikly dva právní tituly. Pokud jde o zbývající částku 50.000,- Kč, uvedl odvolací soud, že žalovaní nejsou v daném rozsahu pasivně věcně legitimováni, neboť tato částka byla realitní kanceláři předána dříve, než druhá žalovaná M. H. udělila plnou moc k převzetí zálohy. Nadto odvolací soud uvedl, že tato plná moc byla vystavena na základě absolutně neplatné dohody o plné moci, jelikož M. H., jednaje v podvodném úmyslu, neučinil tento právní úkon vážně a nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s ním občanské právo spojuje.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. mají za danou tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, jakož i procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, případně má být dovolacím soudem posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu dle dovolatelů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na prvním místě uvádějí, že výrok trestního soudu, jímž se odvolací soud cítil vázán, je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními učiněnými v předmětném řízení, neboť bylo prokázáno, že M. H. alespoň část sumy, již obdržel od žalobců jako zálohu, předal žalovaným nebo na základě jejich pokynu třetím osobám. Pak však neobstojí závěr, že M. H. jednal v úmyslu finanční prostředky na žalobcích vylákat a poté si je ponechat. Dovolatelé zdůrazňují, že v předmětném řízení občanskoprávním ani v řízení trestním nevyšlo najevo, že by žalovaní porušili nějakou právní povinnost, s výjimkou povinnosti vrátit přijaté plnění; nemohli tak být žalobcům zavázáni z titulu náhrady škody. Dovolatelé spatřují pochybení odvolacího soudu v tom, že přejal obsah výroku trestního rozsudku bez zřetele k závěrům plynoucím z provedeného dokazování, přestože vázanost soudu rozhodnutím o spáchání trestného činu nezbavuje soud povinnosti sám posoudit i otázky zasahující do oblasti trestního práva.
Nadto dovolatelé uvedli, že soudy v předmětném řízení nebyly trestním rozsudkem vydaným v řízení s M. H. vázány, neboť tento rozsudek řešil právní vztah mezi jinými subjekty než v řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Dovolatelé rovněž namítali, že coby poškození byli v trestním řízení bez vlivu na vymezení skutkové věty rozsudku. V případě, že soudy v občanskoprávním řízení s odkazem na § 135 o. s. ř. bez dalšího převzaly obsah rozsudku trestního soudu, bylo tím dovolatelům upřeno právo na spravedlivý proces, neboť pak nemohli účinně bránit svá práva, a je tudíž namístě zabývat se možnou neústavností ustanovení § 135 o. s. ř.
Konečně dovolatelé namítali nesprávné právní posouzení odvolacího soudu stran pasivní věcné legitimace žalovaných ve vztahu k částce 50.000,- Kč přijaté realitní kanceláří jako záloha, poněvadž ze samého označení této platby bylo zřejmé, že byla určena pro žalované. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že realitní kancelář jednala již při přijímání první zálohy na základě požadavku druhé žalované o realizaci prodeje nemovitostí. Písemné zmocnění k takovému úkonu nebylo třeba, pročež je skutečnost, že k udělení písemné plné moci došlo později, irelevantní. Z těchto důvodů dovolatelé Nejvyššímu soudu navrhli, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že v civilním řízení nelze přezkoumávat důkazy, o něž se opírá rozhodnutí v trestní věci, ani učinit odlišný závěr o povinnosti k náhradě škody od toho, který učinil soud v trestním řízení. Bylo-li v trestním řízení prokázáno, že se pravomocně odsouzený M. H. dopustil trestné činnosti v souvislosti s přijetím částky 650.000,- Kč od žalobců, nemůže být v civilním řízení z důkazů vyvozen závěr, že se odsouzený trestné činnosti nedopustil nebo že se skutek popsaný ve výroku trestního rozsudku stal jinak. Navíc zdůraznili, že tvrzení žalobců, podle nějž si žalovaní část sumy převzaté M. H. coby zálohu na koupi nemovitostí ponechali, nemá v provedeném dokazování oporu. Žalovaní proto navrhli Nejvyššímu soudu, aby dovolání v plném rozsahu zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na rozdíl od dovolatelů Nejvyšší soud ve vázanosti soudu v občanskoprávním řízení rozsudkem o spáchání trestného činu nespatřuje otázku, jež dosud nebyla v jeho rozhodovací činnosti vyřešena či by měla být vyřešena odlišně. Judikatura je dlouhodobě ustálena v názoru, že soudy jsou v občanském soudním řízení vázány výrokem o vině pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu v rozsahu daném tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Závěry o konkrétním jednání pachatele, jímž byla naplněna skutková podstata trestného činu, obsažené ve výroku o vině trestního rozsudku pak představují v občanském soudním řízení závazně vyřešenou předběžnou otázku. Bylo by tudíž ve zjevném rozporu s § 135 odst. 1 o. s. ř., jestliže by soud učinil zjištění o tom, jaký skutek se stal a kdo jej spáchal, neslučitelná s obsahem výroku pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006).
Nejvyšší soud nemá za to, že je třeba, aby na těchto závěrech něčeho měnil, zejména není přesvědčen, že by zde vyvstávala nejistota o ústavnosti takto vyloženého ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. Lze vyzdvihnout, že Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, odst. 21 a 22, závěry judikatury Nejvyššího soudu o věcném rozsahu vázanosti civilního soudu výrokem rozsudku o spáchání trestného činu akceptoval, aniž by vyslovil jakékoli pochybnosti stran jejich ústavní konformity. V citovaném nálezu Ústavní soud vymezil subjektivní hranice vázanosti soudu v civilním řízení trestním rozsudkem tak, že se tato vázanost uplatní toliko vůči osobám, které mohly skutkově a právně argumentovat a činit procesní návrhy v trestním řízení, nikoli však vůči těm, kteří takového postavení v trestním řízení nepožívali. Dovolatelé nicméně byli stranou trestního řízení s obžalovaným M. H. a svá práva v tomto řízení úspěšně uplatnili; nelze tedy hovořit, že by byli vázaností soudu obsahem výroku o vině trestního rozsudku zkráceni ve svém právu na spravedlivý proces.
Přesto lze dovolání považovat za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož se odvolací soud v napadeném rozhodnutí od výše shrnuté judikatury Nejvyššího soudu zabývající se otázkou vázanosti soudu rozhodnutím o spáchání trestného činu odchýlil.
Dovolací soud na základě obsahu spisu neshledal, že by řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. napadený rozsudek přezkoumal jen z důvodů uplatněných dovolateli.
Dovolatelům lze dát za pravdu v tom, že výrok trestního soudu o náhradě škody řeší právní vztah mezi jinými subjekty, poněvadž se netýká osob, které v předmětném řízení vystupují v pozici žalovaných. Vzhledem k tomu nemůže pro dané řízení založit překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 i 5 o. s. ř., neboť ta nastupuje jen tehdy, jedná-li se o tentýž nárok či stav opírající se o tentýž právní důvod a týkající se týchž osob, resp. též jiných osob, pro které je výrok rozhodnutí závazný (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 511/2012). Výrok rozsudku trestního soudu o povinnosti odsouzeného k náhradě škody poškozenému ovšem podle ustálené judikatury nezavazuje soud v občanském soudním řízení ani na základě § 135 odst. 1 o. s. ř. (srov. již zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 22, sešit 9 10/1979). Za nepřípadné je proto nutno považovat, vytkl-li odvolací soud soudu prvního stupně, že nepřihlédl k výroku, jímž byl M. H. žalobcům pravomocně zavázán k úhradě škody způsobené svým trestným jednáním.
Odvolací soud se v otázce vázanosti trestním rozsudkem odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu, podle nějž za daných okolností (především rozdílní účastníci řízení) adhezní výrok v trestním rozsudku nepředstavuje právně relevantní okolnost, kterou by bylo nutno zohlednit způsobem odvolacím soudem naznačeným při rozhodování o nároku uplatněném v civilní věci, přičemž nereflektoval skutečnost, že Nejvyšší i Ústavní soud připustily možnost vzniku povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení na straně zastoupeného souběžně s povinností k náhradě škody na straně nepoctivého zástupce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2503/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 2029/11). Odkázal-li odvolací soud namísto zohlednění těchto tezí na výrok trestního soudu vydaný v adhezním řízení, není na jeho právní posouzení věci možné nahlížet jako na správné.
Dovolání je rovněž důvodné, pokud jde o námitku nesprávného posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalovaných ve vztahu k částce 50.000,- Kč převzaté realitní kanceláří jako záloha na kupní cenu před udělením písemné plné moci žalovanými. Nejvyšší soud sice nemůže přisvědčit dovolatelům v tom, že by nebylo třeba k přijetí zálohy písemné plné moci, jelikož vztah mezi žalovanými a realitní kanceláří měl právní povahu zprostředkování (dle rezervační smlouvy), pro něž § 777 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), stanoví požadavek písemné plné moci při zmocnění zprostředkovatele k přijímání plnění za zájemce. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je nicméně přesto možné, aby z právního jednání realitní kanceláře vznikla práva a povinnosti žalovaným ještě před udělením písemné plné moci v případě, že by jednání realitní kanceláře coby nezmocněného jednatele žalovaní dodatečně bez zbytečného odkladu schválili ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. Takové schválení nemusí být učiněno výslovně, pokud bez pochybností vyplývá z konání, nikoli pouhého opomenutí zmocnitele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 411/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3004/2009, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 759/11). Shora citované závěry se přitom uplatní i v případě shledání dohody o plné moci absolutně neplatnou, jak dovodil odvolací soud, pro částku 650.000,- Kč. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní nejsou ve vztahu k částce 50.000,- Kč pasivně věcně legitimováni s poukazem na nedostatek zmocnění k inkasu tohoto plnění coby zálohy realitní kanceláří, aniž by se zabýval otázkou, zda převzetí dané zálohy žalovaní dodatečně neschválili, je jeho právní posouzení neúplné, a proto i nesprávné.
Jelikož vytčené nedostatky právního posouzení nelze zhojit změnou rozhodnutí podle § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a k vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu