28 Cdo 2718/2008
Datum rozhodnutí: 01.09.2010
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) o. s. ř., § 132 o. s. ř.




28 Cdo 2718/2008

ROZSUDEK



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Wachtlem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Masarykovo náměstí 628/A, proti žalovanému PREFA Pardubice a. s. , IČ 46504818, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, zastoupenému JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 204/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, takto:

I. Dovolání žalobce do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, se zamítá.
II. Dovolání žalobce do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2008, č. j. 21 Co 382/2007-285, změnil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23.3.2007, č. j. 17 C 204/2001-236 tak, že zamítl žalobu žalobce na určení, že je vlastníkem pozemku blíže specifikovaného ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že u parcely č. 314/3 je duplicitní zápis vlastnictví, a to pro žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 8. 8. 1997 a u žalovaného na základě velké privatizace - smlouvy o vkladu majetku do společnosti ze dne 30. 3. 1992. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce pozemek nabyl od M. H., která byla vlastnicí pozemku na základě rozhodnutí Státního notářství v Hradci Králové ze dne 14. 3. 1991, č. j. D 578/91-30, ve věci dodatečného projednání dědictví po J. H., zemřelém dne 14. 6. 1979. Též vzal za prokázáno, že M. H. uplatnila restituční nárok na vydání pozemků č. 240/1 a 236/1 v katastrálním území P. n. L. Odvolací soud dále zjistil, že M. H. jako osoba oprávněná podle § 4 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě ) vyzvala povinnou osobu k vydání pozemků a uplatnila nárok u pozemkového úřadu v souladu s § 9 odst. 1 zákona o půdě a o jejím nároku dosud nebylo pozemkovým úřadem rozhodnuto. Vzal za prokázané, že většina nemovitostí patřících J. H. byla zestátněna na základě vyhlášky ministerstva průmyslu ze dne 27. 10. 1948, č. 2756/1948 Ú. 1. I. ve spojení s výměrem č. 529 ze dne 20. 12. 1954, avšak sporné pozemky č. 240/1 a 236/1 ve výměru uvedeny nebyly, přesto se stát uchopil i těchto pozemků v souvislosti se zestátněním ostatních nemovitostí vlastnicky patřících J. H.

Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se nemůže určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat ochrany svého vlastnického práva, neboť ohledně předmětné nemovitosti měl být uplatněn restituční nárok, aby mohlo dojít k obnovení vlastnického práva k uvedenému pozemku původnímu vlastníku, resp. jeho právnímu nástupci. Vyslovil závěr, že je nezbytné vyřešit otázku oprávněnosti určovací žaloby zejména s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Zaujal názor, že pro převzetí předmětných pozemků státem v době jejich převzetí neexistoval žádný právní titul. Uzavřel, že stát se chopil držby těchto pozemků bez právního důvodu. Dospěl k závěru, že v době převzetí se jednalo o zemědělské pozemky, tedy o restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Podle odvolacího soudu k projednání dědictví došlo, aniž byl brán zřetel na práva třetích osob, přičemž v době rozhodování o dodatečném projednání dědictví bylo projednávajícímu státnímu notářství známo, že v evidenci nemovitostí jsou pozemky, které měly být dodatečně v dědictví projednány, zapsány jako vlastnictví Československého státu. Poznamenal, že usnesení o potvrzení nabytí dědictví řeší pouze vztahy mezi účastníky dědického řízení, tedy zařazení určité věci do aktiv dědictví není nezvratným důkazem toho, kdo věc nabyl na základě usnesení o dědictví a ani toho, kdo věc nabyl od osoby, jež jako právní titul nabytí vlastnictví předkládala usnesení o dědictví. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004. Uvedl, že je třeba vycházet z toho, že není důvodná uplatnitelnost obecných institutů vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v restitučních předpisech.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání (do výroku I., II.,III.), jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.b) o. s. ř., a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele jeho právní předchůdkyně M. H. nabyla do vlastnictví předmětný pozemek na základě dědění po J. H., t.j. ke dni jeho smrti dne 14. 6. 1979. Tvrdil, že pokud byly tyto pozemky zapsány dne 20. 7. 1957 v pozemkové knize jako vlastnictví Československého státu, stalo se tak v rozporu s tehdy platnými předpisy, přímo protiprávně nesprávným úředním postupem. Konstatoval, že došlo k jejich krádeži ve smyslu § 247 zákona č. 86/1950 Sb. Podle dovolatele vlastnické právo M. H. k předmětným pozemkům v rámci dodatečného projednání dědictví dne 14.3.1991 bylo potvrzeno rozhodnutím státního notářství v Hradci Králové sp. zn. D 578/91-30, čímž byla i úředně odstraněna neoprávněnost postupu Československého státu a posléze dovolatel nabyl v dobré víře vlastnické právo k předmětnému pozemku od M. H. jako řádného vlastníka na základě řádně uzavřené kupní smlouvy. Namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil danou věc, když na ni aplikoval zákon o půdě a jeho ustanovení. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že státní notářství nebralo zřetel na práva třetích osob, neboť žádná práva třetích osob k předmětným pozemkům neexistovala, nýbrž existovalo pouze jejich protiprávní faktické užívání žalovaným. Namítal, že v projednávaném případě nelze vycházet z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 s tím, že takový výklad práva je nepřiměřeně formalistický a představuje formalistické zneužití zákonného ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a to i ve světle nálezu Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 575/03. Podle dovolatele takový výklad práva je ústavně nekonformní a ohrožující podstatu demokratické společnosti tím, že je oprávněnému vlastníku odmítnuta ochrana jeho vlastnictví. V dovolání poukazoval na opodstatněnost podat návrh dovolacím soudem na zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě Ústavním soudem České republiky a přerušit v důsledku této skutečnosti řízení ve smyslu § 109 odst. 1 písm.c) o. s. ř. a § 243c o. s. ř. Konstatoval, že zákon o půdě se na něj a jím žalobou uplatněný nárok vůbec nevztahuje, proto jeho žalobou uplatněný nárok nemůže být podle daného zákona posuzován. Tvrdil, že tento zákon se nevztahuje v dané věci ani na M. H., neboť nebyla nikdy zbavena vlastnického práva k předmětným pozemkům státem. V dovolání zdůrazňoval, že soud mohl zamítnout žalobu na určení vlastnického práva jen v případě prokázání, že dovolatel nabyl vlastnické právo k spornému pozemku od nevlastníka, avšak v dané věci byla prokázána skutečnost řádného nabytí vlastnického práva M. H. a následně od ní dovolatelem. Konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu ve svém důsledku znamená popření nezadatelného, nezcizitelného, nepromlčitelného a nezrušitelného vlastnického práva dovolatele garantovaného Listinou základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

O žádný z těchto případů v této věci nejde.

Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o. s. ř., tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o.s. ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o. s. ř.). Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil, srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovému závěru právně významnému v této věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak není v této věci dán.

S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuti i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř.) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu s obecným předpisem o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (případně jej i bezúspěšně podle restitučního předpisu uplatnila).

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání .

Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.

Pro úplnost je vhodné uvést, že odkaz dovolatele na ustanovení § 247 zákona č. 86/1950 Sb. je v dané věci nepřiléhavý právnímu vztahu uváděných norem, ježto jde vztah obecného a speciálního předpisu.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.

Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. září 2010

JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu