28 Cdo 2714/2011
Datum rozhodnutí: 14.03.2012
Dotčené předpisy: § 11a odst. 11 předpisu č. 229/1991Sb., § 80 písm. c) o. s. ř., § 7 předpisu č. 95/1999Sb., § 213 odst. 2 o. s. ř., § 157 o. s. ř., § 120 odst. 1 o. s. ř.




28 Cdo 2714/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ing. S. P. , zastoupeného Mgr. Robertem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 8, proti žalovaným 1. AGROWALD s. r. o. , IČ 48201553, se sídlem v Rožmberku nad Vltavou, Přízeř 31, zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, a 2. Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 82/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2011, č. j. 22 Co 12/2011-195, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2011, č. j. 22 Co 12/2011-195, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 7 C 82/2010-123, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal učení, že vlastníkem pozemků p. č. 823, 306/16, 349, 357, 443/11 a 484/3 v k. ú. V., obec Vyšší Brod, vedených na LV 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Český Krumlov (dále též jen pozemky), je Česká republika (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobce svůj návrh na požadované určení zdůvodňoval tím, že 1. žalovaná sice měla uvedené pozemky nabýt na základě smlouvy uzavřené s 2. žalovaným dne 17. 12. 2009 bez veřejné nabídky, jelikož však tuto smlouvu nelze mít za platnou, je třeba za jejich vlastníka považovat stát. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení dovozoval ze skutečnosti, že by mu v případě vyhovění žalobě vzniklo právo účastnit se dle ustanovení § 7 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, veřejné soutěže na koupi těchto pozemků, jelikož již v době převodu byl jejich nájemcem a tyto pozemky rovněž sousedí s pozemky v jeho vlastnictví. Okresní soud vyšel ze zjištění, že k převodu pozemků došlo na základě žádosti 1. žalované, jež tyto pozemky označila za součást tzv. ochranného pásma střelnice, přičemž 1. žalovaná je vlastníkem budovy klubovny střelnice sloužící jako zázemí při provozu střelnice. Okresní soud nepřitakal námitkám žalobce, dle nichž při převodu pozemků nebyla respektována ustanovení § 11a odst. 11 a § 11a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Zdůraznil, že 1. žalovaná je právním nástupcem oprávněné osoby ve smyslu zákona o půdě, a převáděné pozemky tak nemusí splňovat podmínku § 11a odst. 2 tohoto zákona. Znalecké posudky pak dokládají funkční souvislost mezi objektem střelnice a převáděnými pozemky vyžadovanou ustanovením § 11a odst. 1 zákona o půdě. Druhý žalovaný tedy zcela správně a v souladu s účelem zákona vyhodnotil proporcionalitu zájmů při převodu pozemků, přičemž zájem 1. žalované odpovídá zájmu veřejnému, spočívajícímu v prevenci vzniku škody, k níž by mohlo dojít v důsledku provozu střelnice. Není-li pochybností o funkční souvislosti převedených pozemků a jednotlivých staveb střelnice, není ani důvodu smlouvu o jejich převodu považovat za neplatnou pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení. Své posouzení okresní soud doplnil o úvahu, dle níž žalobce lze mít za aktivně věcně legitimovaného k podání projednávané žaloby, neboť na požadovaném určení může mít naléhavý právní zájem daný tím, že by v případě úspěchu v řízení mohly být pozemky nabídnuty k převodu dle zákona č. 95/1999 Sb., a žalobce by se tak mohl stát jejich vlastníkem. Výše předestřené úvahy však vedly soud k zamítnutí žaloby.

K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 22 Co 12/2011-195, změnil tak, že za vlastníka pozemků určil Českou republiku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně především v závěrech týkajících se naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a aktivní věcné legitimace žalobce k podání projednávané žaloby. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud shledal smlouvu o převodu pozemků absolutně neplatnou dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť nebyla splněna podmínka funkční souvislosti vyžadovaná ustanovením § 11a odst. 11 zákona o půdě. V řízení předložené znalecké posudky M. P. jsou pro posouzení věci irelevantní, neboť nikterak necharakterizují předmětné pozemky jako součást ochranného pásma a neobsahují ani žádnou výslovnou zmínku o ochranném pásmu střelnice. Dále nelze odhlédnout od toho, že střelnice není provozována 1. žalovanou, ale občanským sdružením střeleckým klubem Eustach, jehož členy jsou zejména majitelé společnosti - 1. žalované, členové jejich orgánů a další osoby především z řad mysliveckých sdružení. Trvá-li zákon na podmínce funkční souvislosti stavby a převáděného pozemku, pak v tomto případě nelze takovouto souvislost dovodit, přičemž drobné stavby a technická zařízení nelze označit za součást budovy klubovny střelnice ve smyslu § 120 obč. zák. Navíc i v případě, že by byla shledána funkční souvislost klubovny a střelnice, nebylo by možné přehlédnout, že převedené pozemky k samotnému provozování střelnice neslouží a jsou jen zasaženy tvrzeným ochranným pásmem. Převod lze považovat za účelový i proto, že byly převedeny jen některé pozemky dotčené ochranným pásmem - u brokové střelnice tvrzené ochranné pásmo prochází nejprve přes dva pozemky třetích osob a teprve pak končí na pozemku převedeného 1. žalované. Odvolací soud rovněž odmítl závěr soudu prvního stupně, dle nějž převodem pozemků byl naplněn účel zákona o půdě, neboť tím je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a hospodářském rozvoji venkova, jenž předčí zájem úzké skupiny osob neohrožovat životy, zdraví a majetek svou zájmovou činností, je-li zřejmé, že splnění prevenční povinnosti si musí občanské sdružení zajistit jinými prostředky. Jelikož nedodržení zákonného postupu při převodu náhradních pozemků má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jsou předmětné pozemky stále ve vlastnictví České republiky a spravované Pozemkovým fondem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala 1. žalovaná dovolání, jež označila za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o. s. ř. a důvodné dle § 241a odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a následně předestřela obsáhlou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu. Stran právního závěru odvolacího soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobce v projednávaném sporu uvedla, že odvolací soud opomenul její námitku, doplněnou odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, dle níž se měl žalobce domáhat převodu předmětných pozemků, neboť výrok rozhodnutí v daném sporu nestanoví nic o subjektivním právu žalobce, ani neodstraní stav právní nejistoty. Nevypořádání se s touto námitkou představuje procesní pochybení odvolacího soudu. Odvolací soud se taktéž nikterak nevypořádal s tvrzením žalobce, že právo na převod předmětných pozemků již měl (v rozsudku je přitom zmíněno, že byl nájemcem těchto pozemků). Svou další výtkou dovolatelka upozornila na skutečnost, že ač odvolací soud shledal, že z doložených znaleckých posudků nelze dovodit existenci ochranného pásma a nezjistil ani žádnou jinou okolnost ke sporné otázce funkční souvislosti, přesto učinil závěr o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy. Tento závěr je tudíž nesprávný a odůvodnění napadeného rozhodnutí odporuje ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud měl v případě pochybností o posudcích přikročit k poučení účastníků a následně postupovat dle § 127 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka spatřuje v postupu odvolacího soudu rovněž porušení ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., odvolací soud totiž dospěl k odlišnému skutkovému zjištění aniž by uvedené důkazy znalecké posudky v řízení zopakoval. Nezjistil-li soud skutečnost podstatnou pro změnu rozhodnutí odvolacím soudem, vznikla v řízení nepochybně potřeba dalšího dokazování ke zjištění skutkového stavu, jíž odvolací soud ignoroval. Dle dovolatelky se sporné otázky funkční souvislosti nikterak nedotýká, že ona sama střelnici neprovozuje, ale činí tak prostřednictvím fyzických osob sdružených do občanského sdružení Eustach, tato skutečnost je pak zcela bez vlivu na platnost smlouvy o převodu pozemků. Pochybení odvolacího soudu spatřuje naopak v tom, že nezkoumal funkční souvislost mezi jednotlivými stavbami a předmětnými pozemky, nezabýval se funkcí těchto staveb a dopadem jejich provozu na předmětné pozemky, ani otázkou existence ochranného pásma.

Dovolatelka dále uvedla, že v dané věci pokládá za zásadně právně významné vymezení pojmů funkční souvislosti stavby, která je nemovitostí, a převedeného pozemku dle § 11a odst. 11 zákona o půdě, přičemž úvahy odvolacího soudu, podložené odkazem na dodatek ke kupní smlouvě ze dne 30. 4. 2008, odmítající funkční souvislost staveb s převedenými pozemky s tím, že drobné stavby a technická zařízení nelze považovat za součást budovy střelnice ve smyslu § 120 obč. zák., se dle ní ubírají nesprávným směrem. Zákon hovoří o souvislosti staveb s převáděnými pozemky, nikoliv o vzájemné souvislosti staveb. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu nedostatky v úvahách týkajících se posouzení funkční souvislosti a zcela pomíjejících základní okolnosti spjaté s provozem střelnice, jež měly být zohledněny a k nimž se bez odpovídajících skutkových zjištění odvolací soud nemohl vyjádřit. Pokládá tedy v této souvislosti za zásadně právně významné vymezení pojmu funkční souvislosti nemovité stavby a pozemku s tím, že judikaturou doposud nebyla jasně definována kritéria, podle nichž by bylo možné jednoznačně určit, zda je míněna souvislost stavebně technická či daná funkčním určením stavby. Za správnou přitom považuje druhou z uváděných variant, neboť rozhodujícím kritériem by měla být právě funkce stavby z hlediska plnění společenských potřeb touto stavbou zajišťovaných, a to v prostoru odpovídajícím funkcí stavby.

Dovolatelka odmítla i úvahy vyslovené odvolacím soudem stran veřejného zájmu na rozvoji venkova a zdůraznila, že odvolací soud povýšil do této kategorie zájem žalobce na podání žádosti dle § 7 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. Zájem žalobce na získání pozemku je přitom ryze soukromý směřující k získání pozemku ve veřejné nabídce. Dovolával-li se žalobce v podstatě zkrácení na svém právu podnikat, pak dovolatelka byla rozsudkem odvolacího soudu zkrácena na již existujícím právu stejného významu a spolu s ní i řada dalších uživatelů střelnice. Veřejný zájem na rozvoji venkova přitom lze spatřovat i v udržení tradice myslivosti a související zájmové činnosti v daném regionu přispívající k péči o přírodu a krajinu, což dokládá i třicetiletá tradice provozu střelnice. Omezenou je rovněž využitelnost zemědělské půdy k zemědělské výrobě dané celkovou plochou nezbytnou pro bezpečnou střelbu v dosahu jednotlivých střelišť. Dovolatelka se domnívá, že pojem péče o zemědělskou půdu a hospodářský rozvoj venkova nelze výkladem zužovat pouze na zemědělskou výrobu. Své podání uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též 2. žalovaný. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodnosti na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu předně nedostatečnost skutkových zjištění. Zdůraznil, že zájem 2. žalovaného na převodu pozemků odpovídal zájmu veřejnému spočívajícímu v prevenci vzniku škody potenciálně plynoucí z legální činnosti provozu střelnice 1. žalované. Připomněl dále, že provoz střelnice odpovídá historickému využití uvedeného místa, jež bylo začleněno do zvoleného konceptu komplexní péče o krajinu zahrnující hospodářskou a zájmovou činnost člověka na území o rozloze 1.700 ha zemědělské půdy , a nelze jej proto považovat za zájem úzké skupiny obyvatel. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu, že znalecké posudky hodnotil pouze jako listinné důkazy, neučinil z nich žádná skutková zjištění, místo postupu podle § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř. označil existenci ochranného pásma za neprokázanou a rozhodl bez dalších nezbytných skutkových zjištění o otázce funkční souvislosti sám. Okolnost, že zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ochranné pásmo výslovně nevyžaduje, neznamená, že by ochranné pásmo nebylo v daném případě účelné či z preventivních důvodu nezbytné. Dle § 52 tohoto zákona se za střelnici z dané kategorie zbraní považuje komplex zařízení a prostorů učených pro bezpečnou střelbu. Problematika dopadu střel na sousední pozemky přitom byla rozebrána ve znaleckých posudcích, i přes svou závažnost odvolacím soudem hodnocených pouze jako listinné důkazy. Dovolatel také vytkl odvolacímu soudu názor zaujatý k otázce aktivní věcné legitimace žalobce. Odvolací soud se v tomto směru dopustil pochybení, rozhodl-li o aktivní věcné legitimaci, aniž by se vypořádal s žalobním tvrzením, že na žalobou dotčených pozemcích hospodaří a v případě, že by byla žalovaným - dovolatelem vyhlášena soutěž, mohl by se jí také zúčastnit. Tuto svou výtku dovolatel doplnil výčtem jednotlivých pozemkových parcel, jež jsou předmětem sporu, a rozborem toho, zda by u nich vůbec přicházelo v úvahu přednostní právo žalobce z titulu nájmu v případě, že by tyto pozemky byly zařazeny do veřejné nabídky. S ohledem na předestřené argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovoláním odmítl argumentaci žalovaných a navrhl zamítnutí obou dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, která jsou přípustná dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jejich důvodností.

Nejvyšší soud přitom považuje za vhodné zabývat se nejprve námitkami směřujícími ke zpochybnění správnosti rozhodnutí co do posouzení naléhavého právního zájmu, jenž je prvořadým předpokladem úspěšnosti určovací žaloby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4033/2010, a judikatura v něm odkazovaná). V tomto směru je na místě uvést, že ač dovolatelé ve svých námitkách hovoří o aktivní věcné legitimaci žalobce, z obsahu jejich námitek vyplývá, že zpochybňují především existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení (k odlišení těchto pojmů srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). Lze tak pokládat za případný odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, v němž byl formulován a odůvodněn závěr o existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k pozemkům v případě, kdy vyhovění žalobě mohlo žalobkyni umožnit pouze účast v nabídkovém řízení, ve kterém by se mohla ucházet o převod předmětných pozemků bez jakéhokoliv privilegovaného postavení oproti ostatním zájemcům. I v projednávaném sporu, kdy by vyhovění žalobě umožnilo žalobci ucházet se o to, aby na něj předmětné pozemky byly Pozemkovým fondem převedeny postupem podle zákona č. 95/1999 Sb. v rámci veřejné nabídky (tento závěr nikterak dovolatelé nezpochybňují), je tedy možné přiměřeně aplikovat úvahy vyslovené v uvedeném rozhodnutí, a považovat tak předpoklad naléhavého právního zájmu za naplněný. Zdůraznil-li dovolatel ve své argumentaci, že žalobci by v případě většiny předmětných pozemků nesvědčilo přednostní právo na jejich převod z titulu nájmu, pak je třeba uvést, že dovolací soud již ve výše citovaném rozhodnutí dovodil, že naléhavý právní zájem nelze spojovat pouze s přednostním právem domáhat se převodu pozemků, ale i s možností ucházet se o převod, neboť již tato možnost může ovlivnit právní postavení žalobce. Krom toho námitky dovolatele - rozebírající užívací vztahy k jednotlivým pozemkovým parcelám, jimiž dovolatel upozorňoval, že k řadě pozemků by nepřipadalo v úvahu přednostní právo na převod z titulu nájmu, představují v dovolacím řízení nepřípustné novoty, k nimž je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). V projednávané věci pak není případný ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, neboť v tomto rozhodnutí byl řešen spor značně odlišného rázu. Rovněž výtku dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal se zmínkou žalobce, že právo na převod pozemků již měl, nelze považovat za způsobilou zvrátit výše uvedené závěry, předně již proto, že v kontextu projevu právní zástupkyně žalobce, tak jak je zachycen v protokolu o jednání před odvolacím soudem, kde byla tato zmínka učiněna, se jeví spíše jako vyjádření názoru žalobce, že právo ucházet se o převod předmětných pozemků již v obecné rovině v souladu se zákonnou úpravou měl, než byly převedeny na dovolatelku. Ostatně i kdyby se tato poměrně nejasná formulace vztahovala k již dříve nastalé konkrétní možnosti žalobce získat předmětné pozemky, nepopíralo by to úvahy výše vyslovené o dopadu převodu pozemků na právní postavení žalobce. Výše zmíněné dovolací námitky tedy nelze považovat za uplatněné důvodně.

Opodstatněnost je však třeba přiznat dovolacím námitkám upozorňujícím na procesní pochybení odvolacího soudu, v nichž lze spatřovat vady ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (k nimž ostatně v případě přípustného dovolání v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 o. s. ř. má dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání uplatněny). Nelze přehlédnout, že zatímco soud prvního stupně neshledal argumenty žalobce o tom, že smlouva o převodu pozemků uzavřená mezi žalovanými je stižena absolutní neplatností, důvodné, a to především proto, že považoval za splněnou podmínku funkční souvislosti mezi stavbou 1. žalované a převáděnými pozemky vyžadovanou ustanovením § 11a odst. 11 zákona o půdě, odvolací soud dospěl k závěru opačnému, neboť neshledal důkaz znaleckým posudkem, jímž se žalovaní bránili tvrzením o absenci funkční souvislosti, přesvědčivým. Odvolací soud se pak ve svém posouzení zabýval především nezpůsobilostí znaleckého posudku doložit funkční souvislost mezi stavbou 1. žalované a převedenými pozemky. Nezohlednil však, že je především na žalobci, aby doložil svá tvrzení o neplatnosti smlouvy (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), tedy to, že mezi převáděnými pozemky a stavbou ve vlastnictví 1. žalované není funkční souvislost ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o půdě. Jak rovněž již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 919/2002). S ohledem na právní jistotu účastníků, jakož i třetích osob, je přitom na místě uchylovat se k hodnocení smlouvy jako právního úkonu neplatného pro rozpor se zákonem pouze tehdy, budou-li doloženy skutečnosti jeho neplatnost zakládající. Odvolací soud však přisvědčil tvrzení žalobce, že převedené pozemky funkčně nesouvisejí se stavbami 1. žalované, aniž by tento svůj závěr podpořil odpovídajícím způsobem důkazně doloženými skutkovými zjištěními. Nedostál tak povinnosti uložené soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., dle nějž je povinností soudu ve svém rozsudku stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Nedostatek řádného odůvodnění v tomto směru přitom činí rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným, a tudíž stiženým vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2396/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009). Tato vada je v daném případě umocněna tím, že odvolací soud pominul skutková zjištění soudu prvního stupně a odchýlil se od jeho skutkových závěrů, aniž by sám prováděl jakékoliv dokazování, zejména pak okolností, že důkaz znaleckým posudkem stěžejním pro posouzení věci soudem prvního stupně nezopakoval, přesto však závěry v něm vyslovené shledal nepřínosnými pro posuzovanou věc. Ústavní soud, jehož závěry byly reflektovány i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009), přitom opakovaně zdůraznil, že hodnotí-li odvolací soud odlišně důkazy provedené soudem prvního stupně bez toho, aby je sám zopakoval, dostává se do rozporu s dikcí ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., dle nějž je povinností odvolacího soudu zopakovat provedené důkazy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, čímž současně porušuje právo účastníků na spravedlivý proces. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je možno považovat za stižené vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí ve věci, dovolání bylo proto podáno důvodně.

Nejvyšší soud dále podotýká, že rozhodnutí odvolacího soudu nemůže za těchto okolností obstát ani s ohledem na další podpůrné závěry v něm vyslovené. Okolnost, že 1. žalovaná sama střelnici neprovozuje, není v rozporu s dikcí ustanovení § 11a odst. 11 zákona o půdě, vyžadujícího vlastnictví či spoluvlastnictví stavby, aniž by současně musela být stavba přímo vlastníkem či spoluvlastníkem užívána. Taktéž úvahy stran účelu zákona o půdě samy o sobě nepostačují k udržení závěru o neplatnosti smluv, neboť naplnění účelu zákona o půdě není zákonnou podmínkou převodu pozemků podle naposled uvedeného ustanovení. Za dané procesní situace pak není na místě, aby se dovolací soud vyjadřoval k dalším dovolacím námitkám týkajícím se správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť vyslovovat jakékoliv závěry v tomto směru před odstraněním výše uvedených vad by bylo předčasné.

Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání byla podána důvodně, pročež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. března 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu