28 Cdo 271/2009
Datum rozhodnutí: 27.07.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 271/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobkyně Č. p. Ř. b. d. P. M. v J., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) České republice Ministerstvu financí, jednající Ú. pro z. s. ve v. m., 2) N. p. ú., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 65/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 7. 12. 2007, č. j. 12 Co 961/2006-551, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2006, č. j. 20 C 65/98-372, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 6. 2007, č. j. 65/98-520, jímž tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem blíže identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně


a výroku I. rozsudku jej doplňujícího. Odvolací soud rozhodl též náhradě nákladů odvolacího řízení.


Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací postavily svá rozhodnutí na závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně řešil v podstatě správně z hlediska skutkového i právního otázku naplnění zákonných předpokladů hypotézy právní normy § 80 písm. c) zákona


č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) jako prioritní a podstatnou v řízení zahájeném k žalobě, kterou k ochraně svých práv před soudem uplatnila žalobkyně. Okresní soud dovodil zcela správný právní závěr, že není dán naléhavý právní zájem na žádaném určení vlastnického práva žalobkyně ve vztahu ke sporným nemovitostem, když uzavřel, že jen z faktu, že žalobkyně není zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí, nelze dovozovat existenci naléhavého právního zájmu, neboť věc musí být posuzována i v širších souvislostech. Ke změně zápisu vlastnických práv ke sporným nemovitostem došlo již před rokem 1950, přičemž daná určovací žaloba má nahradit právní prostředky ve své době nevyužité nebo neúspěšné. Po více jak padesáti letech je vyloučeno dovodit existenci naléhavého právního zájmu, neboť se zřetelem k uplynulému času již o naléhavosti na straně žalobkyně nelze hovořit. Vyhověním žalobě podle obecných ustanovení občanského zákoníku by došlo k narušení právní jistoty a stability na straně nynějšího vlastníka. Odvolací soud nepřiznal odůvodněnost ani námitce žalobkyně, že soud prvního stupně měl přerušit řízení, neboť dosud probíhá o stejné věci řízení před Nejvyšším správním soudem, vedeným pod sp. zn. 690/46. I když se odvolací soud zcela neztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k otázce, zda žalobkyně je či není právní nástupkyní původního vlastníka sporných nemovitostí, nemohla tato okolnost sama o sobě zvrátit závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.


Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva byla dosud odvolacími soudy, ale též soudem dovolacím a soudem Ústavním rozhodována nejednotně. Řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Výrazným pochybením soudů obou stupňů bylo, že zcela přehlížely dosud probíhající řízení zahájené v roce 1946 před Nejvyšším správním soudem, které má pro výsledek sporu zcela zásadní význam. V rámci tohoto řízení byla vydána dvě rozhodnutí, kterými bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 8. 1946, č. j. 433973/46-IX-2 a opatření téhož ministerstva ze dne 30. 8. 1946 o převzetí zemědělského majetku. Nejvyšší správní soud tímto zrušil nabývací tituly České republiky. Kdyby k této skutečnosti oba soudy přihlédly, musely by též přehodnotit otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení jeho vlastnického práva, neboť v takovém případě by se nejednalo o porušení vlastnického práva, ke kterému došlo před dlouhou dobou, nýbrž by bylo zapotřebí posoudit celou věc jako permanentní porušování a nerespektování vlastnického práva žalobkyně, které stále trvá. Preventivní charakter určovací žaloby by tak byl jednoznačně dán. Není podstatné, zda-li tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla či nebyla doručena účastníkům, neboť institut doručení se nepromlčuje a právní řád minulý i současný neznal možnost nedokončit neskončená řízení před soudy a jinými orgány. Nedoručení těchto rozhodnutí je však v rozporu s čl. 7, 8, a 17 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, kterou československá republika podepsala 7 dní před jejich vydáním. Dále se dovolatelka obsáhle zabývá dopadem teorie právní kontinuity a hodnotové diskontinuity s právním řádem platným před rokem 1989 na daný případ, přičemž dovozuje, že rozhodnutí obou soudů v dané věci zcela ignorují požadavek vyslovený Ústavním soudem, spočívající v tom, aby minulé legální kroky byly posuzovány z pohledu nových hodnot, ke kterým se Česká republika jako demokratický stát po roce 1989 přihlásila. Oba soudy rozhodující v předmětném sporu nevzaly v úvahu onu hodnotovou diskontinuitu a v podstatě svými rozsudky plně legitimizují tehdejší komunistickou moc, její zvůli při rozhodování a nerespektování nezadatelných práv a svobod. Kdyby byl naléhavý právní zájem žalobkyně posuzován z hlediska hodnotové diskontinuity, nebylo by možné dospět k závěru, že tento zájem není dán. Je totiž zcela evidentní, že žalobkyně se nemohla, v době kdy panoval totalitní systém, žalobou obrátit na příslušný obecný soud a domáhat se odstranění zásahů do svého vlastnického práva. Žalobkyně má intenzivní pocit, že v jejím konkrétním případě z politických důvodů chybí vůle rovnováhu mezi starou legalitou a novou hodnotovou legitimitou nalézat. Poukazuje též na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 462/98, v němž se podle žalobkyně jednalo o nepravou restituci . Závěry v tomto nálezu dovozené by měly být aplikovány ve všech dalších případech. Žalobkyně dále upozorňuje na rozpor napadeného rozhodnutí s Listinou základních práv a svobod, konkrétně pak s jejím čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ad 2) ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalobkyně považuje za v prvé řadě nepřípustné a dále též za zcela nedůvodné. Souhlasí zcela se závěry soudu odvolacího, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Poukazuje přitom na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, a dále na některá rozhodnutí soudu Nejvyššího. Z nich dovozuje, že otázka existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v obdobných případech, jako je ten souzený, nebyla po dobu trvání řízení odvolacími soudy, ani dovolacím soudem či Ústavním soudem rozhodována nejednotně.


Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení


§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání není přípustné.


Důvodem, pro nějž byla žaloba dovolatelky zamítnuta a rozhodnutí soudu prvního stupně soudem odvolacím potvrzeno, byla v prvé řadě absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Jedná se totiž o jeden z procesních předpokladů úspěšnosti žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., přičemž pakliže naléhavý právní zájem není dán, žaloba musí být zamítnuta, aniž by se soud zabýval věcí samou.


Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud již v obdobné věci o dovolání žalobkyně rozhodoval, a to usnesením ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2141/2008, (rozhodnutí je veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz)


a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž odvolací soud žalobu zamítl jakož i důvody obsažené v současném dovolání jsou totožné, přistoupil dovolací soud k tomu, že důvody, jež ho vedly k odmítnutí předchozího dovolání žalobkyně, reprodukoval


i v tomto rozhodnutí.


Problematiky splnění podmínky naléhavého právního zájmu, a tudíž důvodné uplatnitelnosti obecných institutů ochrany vlastnického práva v souvislostech se snahou o obnovu vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak obvykle za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech, se Nejvyšší soud již mnohokráte dotkl a opakovaně ji podroboval právnímu rozboru (zejména v rozsudku velkého senátu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).


Ve svém rozsudku ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), se Nejvyšší soud např. přihlásil i v těchto souvislostech ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže.


Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR, jenž ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 (veřejnosti dostupném i na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) ve věci žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. března 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: ...to, co přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát, toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem. K ochraně práva, pro niž existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby, jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což řečeno jinými slovy znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. (nález Ústavního soudu ze dne


20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo


k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/04).


Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č. 13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. Pl. ÚS st. 22/05 (veřejnosti též dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), v němž se ve věci posouzení povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2.února 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.


Vzhledem k tvrzením uplatněným v předmětném dovolání lze poukázat též na závěry Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 158/08 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.


V souzeném sporu dovolatelka také namítá, že vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na stát nikdy nepřešlo, neboť Nejvyšším správním soudem byla v roce 1948 zrušena rozhodnutí ministerstva zemědělství o převzetí zemědělského majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Dané rozhodnutí však nebylo právnímu předchůdci žalobkyně nikdy doručeno, přičemž stát měl předmětné nemovitosti od té doby (od roku 1948) ve své faktické moci. Dovolatelka se tedy domnívá, že je nadále vlastnicí předmětných nemovitostí a že Česká republika soustavně porušuje její vlastnické právo. Vzhledem k výše uvedeným obecným právním závěrům dovozeným jak v judikatuře soudu Nejvyššího, tak i v judikatuře soudu Ústavního, však nelze uzavřít jinak, než že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. K porušení vlastnického práva žalobkyně, ať už se tak stalo na základě nabývacího titulu uplatněného v rozporu s tehdy platnými právními předpisy či vůbec při absenci jakéhokoliv právního důvodu, došlo před několika desítkami let,


a žalobkyně tudíž nemůže důvodně očekávat, že k její žalobě soud její vlastnické právo nyní preventivně ochrání. Vztahuje-li se výše uvedené na právní vztahy dotčené


v rozhodném období definovaném v tzv. restitučním zákonodárství, tím spíše musí být uplatněny, jedná-li se o právní vztahy či práva porušená před tímto obdobím, jak je tomu zřejmě v daném případě.


Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou předestřené právní otázky, na níž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval, nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.


V dovolacím řízení vznikly žalovanému 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov.


§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.], v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,


č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalovaného 2) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dovolací soud rozhodl, tak že žalovaná 1) nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť jí za tohoto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.


Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. července 2009


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu