28 Cdo 2699/2010
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 1 odst. 1 předpisu č. 82/98Sb.




28 Cdo 2699/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. M. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 11.000.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 30/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č. j. 35 Co 502/2009-115, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jako soud prvního stupně ) ze dne 27. dubna 2009, č.j. 10 C 30/2006-93, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 11.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce byl ve dnech 27. 12. 1999 a 13. 6. 2000 přepaden jinými osobami a oloupen o peníze a cenné předměty v hodnotě 11.000.000,- Kč . Spolu s dalšími osobami přepadení organizovali (a posléze mařili i jeho vyšetřování) i dva policisté Police České republiky por. P. K. a mjr. J. O., jež byli účastni na zločinném spolčení označovaném jako tzv. Berdychův gang ; pro popsanou trestnou činnost při níž nesledovali plnění služebních povinností, nýbrž vlastní zájem bylo proti oběma policistům vedeno trestní stíhání.
Při právním posouzení věci odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost státu za škodu, která byla způsobenou žalobci popsanou trestnou činností policistů, zde dána není, jelikož majetková újma nebyla žalobci způsobena výkonem státní moci nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb. ). Nesprávným úředním postupem v uvedeném smyslu pokračoval odvolací soud se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci rozhodovací činnosti. Z žalobcových tvrzení však vyplývá, že bývalí policisté P. K. a J. O. při páchání trestné činnosti (z níž žalobce dovozuje odpovědnost státu za vzniklou škodu) neplnili povinnosti a úkoly plynoucí jim ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, jednali ve vlastním zájmu a svým jednáním zcela vybočili z rámce plnění služebních (úředních) povinností, tj. šlo o tzv. exces. Jejich jednání proto nelze považovat za jednání státního orgánu a za škodu způsobenou žalovanému odpovídají poškozenému přímo sami škůdci. Bylo proto na žalobci, aby právo na náhradu škody uplatnil vůči pachatelům trestné činnosti v trestním (adhezním) řízení (což také učinil, byl-li rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 2 To 54/2007, podle § 229 odst. 3 trestního řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za otázku, jež má dle jeho názoru po právní stránce zásadní význam, označil posouzení, zda je nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. i takové jednání nositelů státní moci, které není vadným úkonem v rámci činnosti rozhodovací, přesto je charakterizováno porušením zákonných pravidel počínání takového nositele státní moci. Tvrdil, že výklad pojmu nesprávný úřední postup odvolacím soudem je nepřiměřeně restriktivní. Dovozoval, že pokud stát zřizuje policii za účelem ochrany života, zdraví a majetku občanů, musí odpovídat i za to, že nedokáže včas odhalit trestnou činnost policistů. Setrval v předsvědčení, že jak P. K. tak i J. O. svým jednáním porušili pravidla předepsaná právními předpisy, čímž se dopustili nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Soudům vytýkal i neprovedení dalších důkazů, které označil k prokázání těchto svých tvrzení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Proti výroku I odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ve výroku I) potvrzen (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.; při úvaze po tom, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. ) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že stát za škodu způsobenou protiprávním jednáním označených policistů neodpovídá (není ve věci pasivně legitimován), neboť kriminální jednání obou policistů bylo tzv. excesem z plnění služebních povinností; za škodu způsobenou poškozenému (žalobci) proto odpovídají přímo tyto jednající osoby, nikoliv stát.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
Podle § 3 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a/ státní orgány, b/ právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena, (dále jen úřední osoby ), c/ územní samosprávné celky, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem, (dále jen územní celky v přenesené působnosti ).
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Odvolacím soudem řešenou otázkou vybočení z rámce plnění služebních (úředních) povinností se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudku ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005 (uveřejněným pod č. 49/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V něm připustil, že kriteriem pro rozlišení, zda určitá činnost zaměstnance spadá do rámce činnosti jeho zaměstnavatele (právnické, popř. fyzické osoby), není samotná okolnost, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být vždy excesem (odkazuje v této souvislosti též na R 55/1971). Zdůraznil ovšem , že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím přímo související ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Totéž platí o plnění služebních povinností osobou ve služebním poměru. Byla-li škoda způsobena při činnosti, kterou škůdce, byť v pracovním či služebním poměru, sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces, a v takovém případě škůdce odpovídá za škodu přímo sám .
Již vylíčení rozhodující skutečností žalobcem vedlo odvolací soud ke správnému závěru, že oba označení policisté při páchání trestné činnosti neplnili služební povinnosti (resp. úkoly a povinnosti) plynoucí jim jako (tehdejším) příslušníkům Policie České republiky ze zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Jejich jednání není možné považovat za plnění úkolů státu, jestliže jím sledovali výlučně uspokojování svých vlastních zájmů a potřeb. Jednalo se tedy o tzv. exces z plnění služebních povinností, kdy za vniklou majetkovou újmu odpovídá škůdce sám, nikoliv o škodu způsobenou při výkonu státní moci (§ 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2011


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu