28 Cdo 2692/2007
Datum rozhodnutí: 23.08.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 2692/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované M. Š., o 10.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 12 C 6/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2006, č. j. 11 Co 473/2006-240, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. července 2006, č. j. 11 Co 473/2006- 40 a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 28. dubna 2006, č. j. 12 C 6/2002-218, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně, pobočce ve Valašském Meziříčí k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo odmítnuto podání žalobce, jímž se domáhal vůči žalované zaplacení částky 10.000,- Kč s příslušenstvím. Podstatou odvolacího řízení se stalo posouzení otázky, zda je tato část žaloby schopna projednání či nikoliv. V souzené věci požaduje žalobce částku 10.000,- Kč s příslušenstvím za užívání zařízení restaurace. Toto zařízení však nespecifikoval dostatečně určitě tak, aby bylo možno vyčíslit hodnotu rovnající se částce, o kterou se měla žalovaná obohatit. Žalobce ničím neodůvodnil výši žalované částky, neuvedl k tomu ani žádné skutečnosti a neoznačil období, za které částku 10.000,- Kč požaduje. V žalobě tak nejsou vylíčeny rozhodující skutečnosti tak, aby bylo možno pokračovat v řízení a o této části žaloby rozhodnout. Přestože byl žalobce náležitě poučen, uvedené vady žaloby neodstranil.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, které bylo následně doplněno podáním sepsaným advokátem. V něm se uvádí, že žalobce nesouhlasí s postupem soudu obou stupňů zejména v tom, že mu soudy neustanovily právního zástupce, ačkoliv o něj několikráte žádal a ačkoliv mu tím byla odepřena možnost dostatečně hájit svá práva a oprávněné zájmy. Taktéž výzvy a poučení adresované žalobci v předmětném řízení nejsou formulovány dostatečně srozumitelně a jednoduše tak, aby byl žalobce schopen na ně adekvátním způsobem reagovat. Pokud i přesto nebyl žalobci ustanoven advokát, jedná se o odepření spravedlnosti. Ze strany soudu byla nedostatečně plněna jeho poučovací povinnost. V řízení před soudem prvního stupně taktéž byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, k čemuž ale soud prvního stupně nepřikročil. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces a taktéž nebyla dostatečně splněna poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř. okresním soudem. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Jak zjistil Nejvyšší soud jako soud dovolací, dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem. Dále se proto zabýval otázkou přípustnosti dovolání.


Podle ust. § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V souzeném sporu je tedy dovolání přípustné dle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).


Je-li tedy dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).


V tomto ohledu dovolatel podává námitky, jež naplňují zcela zřejmě jediný dovolací důvod, a to že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Dovolatel pak konkrétně namítá, že v průběhu řízení mu nebyl ustanoven právní zástupce, ačkoliv o to žádal a ačkoliv soud sám měl dovodit, že dovolatel není sám schopen v rámci řízení hájit svá práva a oprávněné zájmy. Namítá též nedostatečnost v poučovací povinnosti soudů obou stupňů, když poučení i výzvy označuje za formulačně nesrozumitelné a komplikované, přičemž nebylo přihlédnuto k tomu, že dovolatel nebyl v řízení právně zastoupen.


Tyto námitky dle dovolacího soudu nejsou důvodné, avšak dovolací soud přesto sdílí pochybnosti dovolatele o správnosti postupu jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, i když z poněkud jiných důvodů, něž z těch, které jsou v dovolání uplatněny. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu i z těchto jiných důvodů umožňuje dovolacímu soudu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. Pochybení v postupu odvolacího soudu spatřuje soud dovolací zejména ve výkladu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., konkrétně pak v tom, co je třeba rozumět pod pojmem rozhodující skutečnosti , které má žalobce ve svém návrhu uvést, aby žaloba byla projednatelná a v řízení mohlo být pokračováno. Odvolací soud sice správně uvádí, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje zcela nutné k tomu, aby bylo zřetelné, o čem a na jakém podkladě se má rozhodnout, avšak dále se již odchyluje od ustáleného výkladu tohoto pojmu rozvedeného zejména v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Zákon v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. totiž nepožaduje po žalobci, aby v žalobě uvedl všechny pro případ rozhodující skutečnosti, ale aby pouze vylíčil takové subjektové, časové a místní okolnosti, které umožní určitou jejich identifikaci a podřazení skutkovým podstatám základních (hmotně právních) právních institutů a pojmů (viz. podobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 209, ročník 2002). V žalobě tedy nemusí být uvedeny všechny skutečnosti tak, aby soud měl dostatek informací o tom, jak má daný spor věcně posoudit, nýbrž postačuje, aby si z těchto informací mohl učinit představu, o čem bude v daném sporu rozhodovat (podobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 154, ročník 1998). Není tedy správný postup soudu uplatněný i v právě souzeném sporu dle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. i tam, kde žalobce z hlediska možného věcného posouzení uplatněného žalobního návrhu nevylíčí všechny pro potřeby právního posouzení významné skutkové okolnosti. V takovém případě přichází do úvahy spíše otázka unesení břemene tvrzení na straně žalobce a v tomto smyslu náležité poučení soudem, nikoliv však vyzývání žalující strany k doplnění žalobního návrhu. V souzeném sporu splňuje dle názoru dovolacího soudu žaloba (ve znění svých doplnění) všechny zákonem vyžadované náležitosti k tomu, aby mohla být soudem jako řádná přijata a v řízení mohlo být v dané věci pokračováno. Soud odvolací nemá pravdu ani v tom, že žalobce ničím neodůvodnil výši žalované částky a že neoznačil období, za kterou částku 10.000,- Kč požaduje. Tyto skutečnosti žalobce uvádí ve své žalobě a v jejím doplnění na č. l. 10, 13, atd. Dle názoru dovolacího soudu tak nebyly dány zákonné podmínky pro odmítnutí žaloby soudem prvního stupně a následně pro potvrzení tohoto rozhodnutí soudem odvolacím.


Soud dovolací tedy považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné a podle ustanovení § 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soud prvního stupně je pak ve smyslu § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 23. srpna 2007


JUDr. František I š t v á n e k


předseda senátu