28 Cdo 2691/99
Datum rozhodnutí: 29.08.2000
Dotčené předpisy:




28 Cdo 2691/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Julie Muránské a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr.Milana Pokorného,CSc., o dovolání J. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp.zn. 26 Co 376/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 70/92 ( žalobkyně R. M., zastoupené advokátem, proti žalované J. K., o uzavření dohody o vydání nemovitosti ), takto :

I. Dovolání žalované se zamítá.



II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 16.1.1992, aby žalované bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitosti (v navrženém znění) domu čp.126, s pozemky parc.č.178 a parc.č.461/5 v katastrálním území T., zapsaných na listě vlastnictví č. 668 u Katastrálního úřadu P. Uvedla, že žalovanou výzvami ze dne 3.4.1991 a 18.9.1991 požádala o uzavření dohody a vydání nemovitosti, což odmítla. Svůj nárok opřela o ustanovení § 1, odst. 2 a § 6 odst 1 písm.c / zákona č.87/1991 Sb. Poukázala také na skutečnost, že se na ni vztahovala amnestie prezidenta republiky z 23.2.1973 ( na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.3.1973 sp.zn.1 T 273/71 pro trestný čin opuštění republiky); v důsledku toho, byla provedena obnova trestního řízení a byla zproštěna obžaloby pro trestný čin opuštění republiky a byl zrušen trest propadnutí majetku; na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 11.6.1990 sp.zn.Rt 295/90, bylo rozhodnuto i soudem podle zákona č.119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a byla zrušena všechna další rozhodnutí proti ní.

Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Je přesvědčena, že se na žalobkyně nevztahuje zákon o soudní rehabilitací. Tvrdila proto, že rozhodnutí o soudní rehabilitaci v roce 1990 bylo vydáno v rozporu se zákonem o soudní rehabilitaci, který se na žalobkyni nevztahuje. Dále také namítala, že se svým manželem nebyli při koupi domu zvýhodnění; dům jí byl prodán za odpovídající cenu; a v době koupě byl v dezolátním stavu a proto pak domek zcela přestavěli, a zvelebili takže v současné době má vyšší hodnotu.

O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6.dubna 1998, č.j.3 C 70/92-262. Žalobě bylo vyhověno a žalované bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp.126 se stavební parcelou č.178 a zahradou parc.č. 461/5 v katastrálním území T., zapsaných na listě vlastnictví č.668 u Katastrálního úřadu P.; náhrada nákladů řízení nebyla účastníkům přiznána.

Soud prvního stupně doplnil dokazování v intencích předchozího zrušujícího usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26.října 1993, sp.zn.14 Co 424/93, který zrušil rozsudek o zamítnutí žaloby Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.10.1992,č.j 3 C 70/92-23, a další rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. ledna 1996, č.j. 3C 70/92-205, jímž bylo žalobě vyhověno, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14.května 1997, sp.zn. 26 Co 287/96. Soud prvního stupně provedl výslech účastníků řízení, a výslech svědků, konstatoval obsah listinných důkazů, a provedl důkaz znaleckým posudkem. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou, proto je původní vlastnice nemovitosti, která přešla do vlastnictví státu podle ustanovení § 6 odst. zákona č.87/1991 Sb. Měl dále za to, že žalovaná je osobou povinnou podle ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona. Spisem Okresního soudu Praha-západ sp.zn. 4C 907/86 bylo totiž prokázáno, že po rozvodu manželství žalované a jejího manžela M. K. byl schválen smír účastníků o vypořádání jejího bezpodílového spoluvlastnictví tak, že nemovitost připadla do výlučného vlastnictví žalované a v současné době je jejím jediným vlastníkem. Žalobkyně splnila svou povinnost podle ustanovení § 5 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. a doručila žalované včas výzvu k vydání nemovitosti dne 3.dubna 1991. Soud prvního stupně pokládal za prokázané, že žalovaná s manželem byli protiprávně zvýhodněni při koupi domu čp. 126 v T. (protože otec manžela žalované v době, kdy nemovitost žalovaná s ním získala, pracoval jako řidič bývalého ONV P., o nemovitosti se dozvěděl od předsedy tohoto ONV, který v podstatě přikázal bývalému MNV v T., aby nemovitost byla jím prodána, mimo pořadník a na základě přímluvy předsedy ONV P., který tak využil svého vlivu v jejich prospěch. Soud prvního stupně také zjistil, z provedených znaleckých posudků znalce Ing.M. a zejména znalce Ing.B., že cena předmětné nemovitosti v době kdy žalovaná s manželem nemovitost kupovali od státu, činila 37.649,-Kč. Oni nemovitost kupovali od státu za 26.260,-Kč, tedy za cenu o 11.000,-Kč nižší. Cenové zvýhodnění činí zhruba 27%, tuto odchylku považoval soud prvního stupně za rozpor s předpisy o cenách nemovitostí, když šlo téměř o třetinu kupní ceny. Proto vyvodil závěr, že žalovaná je osobou povinnou, která získala nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a za protiprávního zvýhodnění. Žalobě žalobkyně bylo v plném rozsahu vyhověno.

K odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17.února 1999 sp.zn.26 Co 376/98, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.150,-Kč.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že souhlasí se závěry soudu prvního stupně a odkázal na jeho podrobná skutková zjištění i na jeho právní závěry. Měl za to, že tu je dána aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, v němž uplatňuje své nároky podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č.87/1991 Sb. Žalovaná ve svém odvolání namítala, že žalobkyně není oprávněnou osobou, když ustanovení § 19 zákona č.87/1991 Sb. výslovně uvádí, že oprávněnými osobami jsou osoby rehabilitované podle zákona č.119/1990 Sb. nebo podle zákona č.82/1968 Sb., ale žalobkyně takovou osobou není, protože za trestný čin opuštění republiky byla sice odsouzena, ale později byla obžaloby zproštěna a za nemovitosti, které propadly ve prospěch státu, jí byla poskytnuta náhrada, takže tu ustanovení § 6 tohoto zákona č. 87/1991 Sb. na situaci žalobkyně nedopadá. Odvolací soud však poukázal na ustanovení § 34 zákona č.119/1990 Sb.( ve znění zákonů č.47/1991 a č.633/1992 Sb.) s tím, že ustanovení oddílu šestého se přiměřeně použije také v případech, kdy ve věcech, na které se vztahuje oddíl druhý, třetí a pátý citovaného zákona, byl rozsudek zcela nebo zčásti zrušen do dne účinnosti tohoto zákona ( 1. března 1991 ) na základě mimořádného opravného prostředku podaného podle trestního řádu nebo podle zákona č.82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č.70/1970 Sb.); nárok na odškodnění tu bylo třeba uplatnit do 1. března 1993, jinak zaniká. Bylo zjištěno, že k návrhu žalobkyně na obnovu řízení, který podala v květnu 1976 bylo Okresním soudem Praha-západ vydáno dne 18.června 1976 usnesení č.j. Nt 53/76-23, kterým bylo podle ustanovení § 278 trestního řádu vyhověno návrhu na obnovu řízení v trestní věci R. M. a byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-západ, č.j. 1 T 273/71-35, ze dne 27.9.1971, týkající se žalobkyně, a současně byl zrušen i výrok o trestu propadnutí majetku proti ní. Posléze byl dne 11.března 1977 vydán Okresním soudem Praha-západ, rozsudek č.j. 1 T 287/76-47, kterým byla žalobkyně podle § 226 písm.a/ tr. řádu zproštěna obžaloby, která ji vinila, že jako československý státní občan bez povolení čs. úřadů se zdržovala od 20.9.1989 v cizině, přičemž se usadila v SRN kam 14.9.1969 vycestovala, čímž měla spáchat trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst.2 tr.zákona. Žalobkyně je oprávněnou osobou i ve smyslu ustanovení § 3 odst.1,2 zákona č.87/1991 Sb., neboť je osobou fyzickou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu za okolnosti uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm..c/ zákona č.87/1991 Sb. (případ, kdy občan zdržující se v cizině věc zanechal na území republiky), ale i za okolností uvedených v ustanovení § 6 odst.2 zákona ( případ, kdy stát převzal věc bez právního důvodu). Žalobkyně je státním občanem České republiky, má trvalý pobyt na jejím území, přičemž tento trvalý pobyt měla i v době uplatnění výzvy k vydání nemovitostí; byla proto dána její aktivní legitimace k uplatnění nároku. Odvolací soud dále poukázal na to, že žalovaná je pasívně legitimována k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Bylo totiž prokázáno, že žalovaná žalobkyni uvedené nemovitosti nabyla spolu se svým manželem od státu ( kupní smlouvou i dohodu o osobním užívání pozemku dne 7.1.1974 s MNV v T., registrovanou bývalým Státním notářstvím Praha-západ dne 11.1.1974), který k nim získal oprávnění rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 27.září 1971, č.j. 1 T 273/71-35. Žalovaná je fyzickou osobou, která nabyla věc od státu, když získal oprávnění s ní nakládat, v rozporu s tehdy platnými předpisy. Bylo prokázáno znaleckými posudky znalců O. M. a zejména znalce J. B., (který cenu nemovitosti stanovil k datu prodeje částkou 37.649,-Kč). Žalovaná s manželem nemovitost koupila za částku 28.520,-Kč, (včetně úhrady za právo osobního užívání pozemku; došlo tu tedy k podhodnocení o 9.129,-Kč, tj. 32 % ze zaplacené kupní ceny. Tato skutečnost představuje rozpor s právními předpisy, neboť podle ustanovení § 15 odst. 7 vyhlášky 104/1966 Sb., o správě národního majetku, se převod vlastnictví mohl provádět výlučně úplatně a za cenu podle platných předpisů. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s právními předpisy, nebylo třeba se dále zabývat tím, zda došlo i k protiprávnímu zvýhodnění nabývatelů. Po prokázaní toho, že žalobkyně byla od 22.června 1950 původní vlastnicí nemovitosti, které neztratily v důsledku přestavby svůj stavebně-technický charakter ( podle znaleckého posudku znalce J. B.), odvolací soud dospěl k závěru, že se na tyto nemovitosti nevztahuje ustanovení § 8 odst.1 zákona č.87/1991. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Neuznal námitky žalované, že nároky žalobkyně vůči státu již byly vypořádány, když ji byla poskytnuta náhrada, s poukazem na ustanovení § 11 odst.4 věta první zákona č.87/1991 Sb., podle něhož vyplatí-li stát za převzatou věc kupní cenu nebo náhradu, je osoba, které byla věc vydána, povinna vyplacenou částku vrátit příslušnému orgánu státní správy; a v dalším poukázal i na povinnost žalobkyně nahradit žalované částku představující zhodnocení nemovitosti, která bude určena podle ustanovení § 7 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. a podle ustanovení § 11 téhož zákona. Odvolací soud také uvedl, že žalovaná má nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci, tento nárok však musí uplatnit u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky a nárok jej vzniká až po skutečném vydání nemovitosti.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 27.4.1999. Dovolání žalované bylo podáno na poště 24.5.1999 a Okresnímu soudu Praha-západ došlo 25.5.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.1 o. s. ř.

Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala, rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání vyvodila z ustanovení § 238 odst.1 písm.b/ o. s. ř. a uplatňovala důvody uvedené v ustanovení § 241 odst.3 písm.c/ a d / o.s. ř.

Setrvala na svém již uvedeném názoru o tom, že žalobkyně nemůže být oprávněnou osobou, a to ani podle § 19 ani podle ustanovení § 6 odst.2 zákona č.87/1991 Sb. Pokud jde o soudní rehabilitaci žalobkyně uvedla, že je zřejmě, že pokud byla zproštěna obžaloby, je třeba na ní hledět jako by nikdy nebyla odsouzena. Trvala na tom, že nikdy nemohlo u žalobkyně dojít k soudní rehabilitaci, a měla za to, že ustanovení § 34 zákona č.87/1991 Sb., se na ní nevztahuje. Měla proto za to, že nemůže obstát názor soudů obou stupňů, podle něhož může žalobkyně být oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 6 odst.2 zákona č.87/199l Sb.; vyslovovala své přesvědčení, že toto ustanovení má na zřeteli, kdy právní důvod přechodu nemovitosti neexistoval ani v době tohoto přechodu a nelze souhlasit s tím, že by toto ustanovení pokrývalo i případy, kdy v době přechodu vlastnictví byl tento právní důvod dán, ale později odpadl.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Při posuzování dovolání vycházel dovolací soud v daném případě z ustanovení článku II. odst.1 zákona č.238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl zrušen a doplněn občanský soudní řád ( zákon č.99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před účinnosti zákona č.238/1995 Sb. (tj. před 1.1.1996; srov.článek V.zákona č.238/1995 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst.1 písm.b/ o. s. ř., protože byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolatelka uplatňovala proti rozsudku odvolacího soudu dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst.3 písm.c/ a d/ o. s. ř.

V rozhodnutí uveřejněném pod č.8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo, že vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst.3 ( dříve 2) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst.3 písm.a/ až c/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst.3 písm.b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů ( § 132 o. s. ř.) Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o skutečnost, jejíž zjištění je právně významné.

V daném případě neshledal dovolací soud, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. I dovolání dovolatelky obsahuje jen tvrzení o neúplnosti dokazování a o vadném hodnocení důkazů; výtky tohoto druhu, týkající se skutkového zjišťování a jeho hodnocení ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř., nelze chápat jako dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 o. s.ř. ( jak již shora vyloženo na závěrech z rozhodnutí uveřejněného pod č.8/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto dovolací soud nepokládal v daném případě za doložený dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.c/ o. s. ř.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst.3 písm.d/ o. s. ř., na něž dovolatelka rovněž poukazovala, může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží ( viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str.13/45/ ).

V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 5 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením zákona č.119/1990 Sb. Žalobkyně byla původní vlastnicí uvedených nemovitosti. Tyto nemovitosti byly sice později zhodnoceny, neztratily však v důsledku přestavby svůj stavebně-technický charakter; proto se na nemovitosti nevztahuje ustanovení § 8 odst.1 zákona č.87/1991 Sb., proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Z citovaných právních závěrů k němuž dospěl odvolací soud vychází i dovolací soud. Nemohl tedy přisvědčit názoru dovozovanému dovolatelkou, že si odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 34 zákona č.119/1990 Sb. a § 5 odst.4 zákona č.87/1991 Sb. Neshledal proto dovolací soud v daném případě dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.3 písm.c/ a d/ o. s. ř. Přikročil tedy dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst.1 a 5 o. s.ř.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobkyni náklady v odvolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku odvolání není přípustné.

V Brně dne 29.srpna 2000

JUDr.Julie M u r á n s k á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová