28 Cdo 2691/2013
Datum rozhodnutí: 09.10.2013
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 22 odst. 9 předpisu č. 229/1991Sb., § 120 obč. zák., § 119 obč. zák., § 458 obč. zák.




28 Cdo 2691/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce O. Ž. , zastoupeného Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení částky 958.885,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 138 EC 81/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2013, č. j. 13 Co 40/2013-75, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č. j. 13 Co 40/2013-75, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 7. 2012, č. j. 138 EC 81/2011-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 7. 2012, č. j. 138 EC 81/2011-44, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 958.885,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce své právo na žalovanou částku dovozoval ze skutečnosti, že žalovaný v období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 užíval jeho (v rozhodnutí blíže specifikované) pozemky, neboť se na nich nacházel žalovaným vlastněný zemní val, aniž by za to žalobci bylo poskytováno náležité peněžité protiplnění. Na základě provedeného dokazování, jakož i s přihlédnutím k závěrům učiněným v řízeních týkajících se obdobně vymezeného nároku žalobce za odlišná časová období, soud shledal, že pozemky žalobce jsou z podstatné části zastavěny zemním valem a zbytek pozemků je žalobcem prakticky nevyužitelný. V souladu se závěry vyslovenými v obdobném sporu Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 obvodní soud dovodil, že dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla schválena dohoda o vydání (tj. 23. 12. 1998), došlo ke vzniku nájemního vztahu dle § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, mezi žalobcem, jemuž byly tyto pozemky vydávány, a žalovaným, který doposud pozemky užíval a zastavěl je zemním valem. Nebylo přitom zjištěno, že by tento nájemní vztah již byl ukončen, a nepřetrvával tak ve sledovaném období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010. Žalovaný tudíž byl povinen platit žalobci nájemné, a to v souladu s § 671 obč. zák. ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě věci a způsobu jejího užívání, neboť výše nájemného nebyla sjednána. Soud tedy přiznal žalobci právo na částku odpovídající dle výměru ministerstva financí maximální ceně nájemného z pozemku, aniž by shledal opodstatněným návrh žalovaného na ponížení takto určené částky s ohledem na menší lukrativnost předmětných pozemků nenacházejících se v centru města. Soud přitom přihlédl k závěrům učiněným v předchozích sporech účastníků, jakož i k obvyklému nájemnému stanovenému znaleckým posudkem vycházejícím z výše nájemného za pozemky sousední, jež přesahovalo cenu vyplývající z cenového výměru. Pokládal dále za vhodné poznamenat, že i v případě, že by mezi účastníky neexistoval nájemní vztah založený zákonem č. 229/1991 Sb., byl by nárok žalobce důvodným, neboť užíváním pozemků by na straně žalovaného vznikalo bezdůvodné obohacení, jehož výše by se rovněž odvíjela od týchž kritérií.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 6. 3. 2013, č. j. 13 Co 40/2013-75, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Žalovaný se v souladu s § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. stal právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla schválena dohoda o vydání věci, na základě níž byly předmětné pozemky žalobci vydány, jejich nájemcem, a byl tak povinen žalobci platit nájemné dle § 671 odst. 1 obč. zák. Případným shledal odvolací soud i stanovení výše nájemného a připomněl, že obvodní soud se zabýval otázkou obvyklého nájemného a provedl k této otázce důkaz znaleckým posudkem, v němž bylo obvyklé nájemné stanovené ve výši přesahující požadavky žalobce. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem, dle nějž vybudovaný protihlukový val brání žalobci v užívání pozemků v jejich nezastavěné části. Třebaže k nezastavěným částem pozemků nevzniklo nájemní právo ze zákona, byl by i v této části nárok důvodný z titulu bezdůvodného obohacení a jeho výše by se opět odvíjela od výše obvyklého nájemného v daném místě a čase. I z tohoto pohledu byla přitom věc soudem prvního stupně řešena. Odvolací soud tedy jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť má za to, že v napadeném rozhodnutí jsou řešeny právní otázky, s nimiž zákon spojuje možnost dovolacího přezkumu. Dle dovolatele se odvolací soud předně odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu zdůrazňující nezbytnost rozlišování mezi pojmem stavba v občanskoprávním a veřejnoprávním smyslu, kterážto otázka odvolacím soudem vůbec nebyla posuzována. Za judikaturou doposud uspokojivě nevyřešenou označil otázku, zda lze žádat po předchozím vlastníku pozemků peněžitou náhradu (ať již z titulu nájemného či z titulu bezdůvodného obohacení) za to, že toliko stavebně upravil povrch pozemků, v důsledku čehož je jejich aktuální využití omezenější, s čímž však byl nabyvatel obeznámen. Takto položenou otázku dovolatel doplnil dotazem stran přípustnosti finanční odpovědnosti obce za užívání pozemků vymezených jako veřejné prostranství v situaci, v níž obec není subjektem určujícím, co je veřejné prostranství. Jako podotázku označil vymezení rozhodných kritérií významných pro výši soudem přiznávané finanční kompenzace, totiž zdali je mezi tato kritéria třeba zahrnout rozsah konkrétní plochy, v níž je pozemek stavbou fakticky dotčen, a lokaci žalobou dotčeného pozemku. Domnívá se dále, že otázka vzniku nájemního vztahu ex lege dle § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak, než v odvolacím soudem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3366/2008.

Dovolatel má za neakceptovatelný závěr odvolacího soudu, dle nějž k nezastavěným částem pozemků nevzniklo nájemní právo ze zákona, avšak nárok žalobce by byl i v této části důvodný, neboť by se jednalo o bezdůvodné obohacení, jehož výše by se opět odvíjela od nájemného obvyklého v daném místě a čase. Za nepřípustné pokládá, aby nebylo rozhodné, pod kterou právní normu zjištěný skutkový stav subsumovat, a přiznat tak proti obci nárok bez ohledu na to, zde půjde o bezdůvodné obohacení či nájemné. Je-li jediným sjednocujícím prvkem přisouzení nároku nedůvodné konstantní dovozování finanční odpovědnosti obce za stav, který nemá možnost ovlivnit, vzniká takovýmto rozhodováním nepřípustná dichotomie.

Dovolací důvody v návaznosti na nastíněné otázky pak dovolatel vymezil následovně. Připomněl, že z hlediska skutkového bylo uzavřeno, že žalobce vlastní specifikované pozemky a žalovaný protihlukový val, jež pokrývá převážnou část pozemků, což odvolací soud po právní stránce vyhodnotil tak, že žalovaný v rozhodném období užíval pozemky žalobce, aniž by za toto užívání cokoliv platil. Tímto odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za dřívější (oprávněnou) úpravu plochy daných pozemků formou vytvoření valu a ponechal stranou argumentaci žalovaného, že zemní val není stavbou v občanskoprávním smyslu, ale toliko součástí pozemku. Dovolatel zdůraznil, že pozemky byly z jeho strany upraveny v době, v níž byl jejich výlučným vlastníkem. Ztvárnění či zpracování povrchu pozemku nepředstavuje vytvoření nové stavby z občanskoprávního hlediska, tj. ve smyslu § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 obč. zák. Tuto skutečnost dokládá i to, že není představitelné, aby někdo samostatně disponoval s protihlukovým valem bez současné dispozice s pozemkem, na němž je val umístěn. Dovolatel neopomněl vyzdvihnout odlišnost mezi stavbou ve veřejnoprávním a občanskoprávním smyslu, tak jak byla zdůrazněna i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2002. V daném případě je protihlukový val třeba pokládat za součást předmětných pozemků. Na podporu své argumentace v tomto směru dovolatel odkázal i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se odlišením stavby jako samostatné nemovitosti a jako součásti pozemku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1571/2006, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, či sp. zn. 22 Cdo 1221/2002) a uzavřel, že se na pozemcích žalobce nenachází žádná věc v občanskoprávním smyslu, jež by byla vlastnictvím žalovaného. Nemohlo tak dojít ke vzniku nájemního vztahu, ani ke vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Upravil-li žalovaný pozemky v době, v níž byl jejich výlučným vlastníkem, pak jej nyní nelze zpětně postihovat za výkon jeho vlastnických práv, a to ani v případě, že by výkon jeho vlastnického práva směřoval ke znehodnocení pozemku. Poté, co žalovaný pozbyl vlastnického práva, zdržel se všech jednání, jež by žalobce mohla rušit ve výkonu jeho vlastnického práva, aniž by bylo možno dovozovat užívání pozemků z umístnění samostatné věci protihlukového valu. Dovolatel dále podotkl, že žalobce byl v době nabytí pozemků obeznámen s jejich aktuálním stavem, tedy bylo mu známo, že se na nich nachází protihlukový val, a připomněl svůj názor, že domáhá-li se žalobce nyní peněžité náhrady za zřízení tohoto valu, je jeho požadavek v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zemní val přitom zcela nebrání užívání předmětných pozemků, k čemuž bylo přihlédnuto i při vydání pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., neboť stavba pouze změnila využití půdy. Je-li původně předpokládané zemědělské využití půdy vyloučeno s ohledem na současný územní plán, nelze za to činit odpovědným dovolatele. V úvahu zde přichází i jiné (např. komerční) využití pozemků. Žalobce tedy nemůže být aktivně věcně legitimován k podání žaloby z titulu neuhrazeného nájemného ani z titulu jiného. Otázku, zda lze po původním vlastníku žádat peněžitou náhradu za stavební úpravu povrchu pozemků způsobem omezujícím jejich využití, byl-li nabyvatel obeznámen s jejich stavem, přitom dovolatel pokládá za doposud nevyřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.

Dovolatel dále odmítl názor žalobce pojímajícího protihlukový zemní val jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Dovolatel usuzuje, že odvolací soud se s tímto názorem žalobce ztotožnil, připustil-li subsidiárně možnost povolávat žalovaného k odpovědnosti z titulu bezdůvodného obohacení . Veřejné prostranství může představovat omezení vlastnického práva, aniž by však bylo možno bez dalšího dovodit, že by se tím veřejnost (popřípadě žalovaný) bezdůvodně obohacovala. Dovolatel zdůraznil, že subjektem stanovícím, co je veřejné prostranství, je stát, jenž tímto omezuje vlastníky pozemků spadajících do této kategorie. Má za to, že je nepřípustné, aby z veřejnoprávní roviny dané otázky, byly pro obec dovozovány soukromoprávní důsledky odpovědnost k vydání bezdůvodného obohacení, a obec byla pokládána za povinnou poskytnout vlastníkům pozemků spadajících do dané kategorie finanční kompenzaci za to, že jejich pozemek naplňuje zákonnou definici veřejného prostranství. Tímto by dle dovolatele docházelo k zásahu do práva na samosprávu obce dle čl. 8 Ústavy, a to minimálně v majetkové rovině (čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 101 odst. 3 Ústavy), v podobě nedůvodného soudního příkazu obci k odčerpání finančních prostředků soukromým subjektům. Takovýto přístup by znamenal přenášení soukromoprávní odpovědnosti státu na územní samosprávné celky. Není-li dovolatel subjektem užívajícím veřejné prostranství (protihlukový zemní val) a takto nabývajícím obohacení, současně není ani subjektem omezujícím vlastnického právo jiných určením, co je veřejné prostranství, je dle dovolatele vyloučeno, aby se obec v řešené věci bezdůvodně obohacovala na úkor žalobce.

Dovolatel dále rozporuje úvahy soudů obou stupňů stran výše přiznané finanční kompenzace. Míní, že výše případné náhrady pro žalobce musí být odvislá od plochy skutečně dotčené stavbou valu, jakož i od konkrétní lokality daných pozemků. Val nijak nebrání žalobci v užívání zbytku pozemků, závěr odvolacího soudu dovozující opak pokládá dovolatel za spekulativní a postrádající oporu ve skutkových zjištěních. Stanovení výše nájemného (bezdůvodného obohacení, náhrady škody) v maximální možné sazbě nepřichází v úvahu bez toho, aby soud zkoumal, zda je pro takový postup dán důvod. Dovolatel v tomto odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2030/09, z nějž se podává, že cena uvedená v cenovém výměru je stanovena pouze jako maximální hranice nájemného, nikoliv jako závazná pevná cena. Bez relevance je v daném směru i v řízení provedený znalecký posudek zabývající se určením obvyklé ceny nájmu daných pozemků. Pokrytí pozemků zemním valem s sebou totiž nese určitá specifika a určování tržního nájemného není na místě. Pozemky navíc jsou situovány v okrajové části Prahy, pročež není přiléhavé stanovení nájemného v maximální možné výši.

Svou argumentaci dovolatel dále zaměřil na vyjádření nesouhlasu s odůvodněním rozsudku odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 a dovozením vzniku nájemního vztahu mezi účastníky ex lexe dle § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel je toho názoru, že nájemní vztah mezi oprávněnou a povinnou osobou ve smyslu uvedeného ustanovené nemůže vzniknout k pozemkům nevyjmenovaným v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., na nějž § 22 cit. zák. odkazuje. Předmětné pozemky přitom ani ke dni vydání, ani ke dni účinnosti zákona nespadaly pod § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť byly vedeny jako ostatní plocha a nenáležely k zemědělskému či lesnímu půdnímu fondu. Nájemní vztah dále mohl vzniknout jen k pozemkům, k nimž bylo zřízeno některé z užívacích práv vyjmenovaných v § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Ke zmíněným pozemkům však nebylo zřízeno žádné z těchto užívacích práv, povinná osoba byla jejich vlastníkem, nikoliv uživatelem. Závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 mylně předpokládá, že § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. se vztahuje na jakýkoliv nezemědělský pozemek, a jeho akceptace by vedla k tomu, že téměř ke všem vydaným pozemkům by ze zákona vznikl nájemní vztah, což však nelze pokládat za vůli zákonodárce, jenž dikcí ustanovení § 22 zákona č. 229/1991 Sb. naznačil, že má na mysli pouze uživatele, jemuž svědčilo ke dni účinnosti zákona konkrétní vyjmenované užívací právo.

Polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek i prvoinstanční rozhodnutí tak, že žaloba se zamítá, případně, aby obě rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že žalovanému bude přiznána též náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V daném případě je možné dovolání pokládat za přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu pomíjí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyjadřující se k otázkám stěžejním pro rozhodnutí projednávané věci.

Odvolací soud shledal nárok žalobce důvodným, aniž by se blíže zabýval tvrzením žalovaného, že zemní val, od jehož existence žalobce odvíjel svůj nárok, je pouhým ztvárněním povrchu pozemku žalobce. Odvolací soud se zjevně v otázce existence samostatné stavby valu ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jenž patrně v tomto vycházel především ze sdělení Magistrátu hlavního města Prahy, odboru správy majetku, adresovaného městské části Praha 11, odboru výstavby, provedeného k důkazu před soudem prvního stupně, dle nějž je protihlukový val ve vlastnictví hlavního města Prahy. Soudy obou stupňů tedy akceptovaly, že předmětný val je samostatnou stavbou, jejímž vlastníkem je osoba odlišná od vlastníka pozemku, aniž by přihlédly k tomu, že závěr, že se jedná o stavbu ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., je závěrem nikoliv skutkovým, nýbrž právním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010). V judikatuře Nejvyššího soudu je přitom dlouhodobě zastáván názor, že stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti, tak jak ji chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2901, sešit 30/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). Způsobilost stavby být samostatným předmětem občanskoprávních vztahů je tedy základním předpokladem pro to, aby mohla být vlastnictvím osoby odlišné od vlastníka pozemků. Jak se rovněž podává z odkazované judikatury, spočívá-li stavba v podstatě v určitém zpracování povrchu pozemku či navršení různých konstrukčních vrstev, je otázka její samostatnosti nanejvýš problematická (k tomu srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2417/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). V takovýchto případech bude třeba náležitě uvážit, zdali s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, je účelné, aby stavba byla jako samostatná věc předmětem právních vztahů, přičemž je možno přihlédnout i k tomu, zdali lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Bylo-li proto odvolacím soudem (nehledě na námitky žalovaného) akceptováno, že v daném případě představuje protihlukový val samostatnou stavbu v právním smyslu, aniž by bylo v rámci posouzení věci jakkoliv přihlédnuto i k předestřeným hlediskům akcentovaným ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné.

Za opodstatněné nelze oproti tomu pokládat výtky dovolatele směřující proti implicitní aplikaci § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), odvolacím soudem. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud svůj závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného opřel především o úvahu, že zastavění podstatné části pozemků žalobce stavbami žalovaného neumožňuje samostatné užívání jejich zbylých částí, což je tedy opět třeba klást k tíži žalovanému. Odvolací soud však nikterak nenaznačil, že by se důvodnost žalovaného nároku v daném rozsahu mohla odvíjet od právní kvalifikace daných pozemků jako veřejného prostranství. Jakékoliv případné úvahy odvolacího soudu v tomto směru by musely být podpořeny přinejmenším náznakem toho, že odvolací soud považuje předmětné pozemky za podřaditelné pod ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., dle nějž jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Zmínka dovolatele, že se odvolací soud v tomto ztotožnil s argumentací žalobce, tedy postrádá oporu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Neřešil-li danou otázku odvolací soud, pak zde není prostor proto, aby se jí zabýval dovolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí. Je však na místě uvést, že názor odvolacího soudu, dle nějž lze na užívání pozemků zakládající povinnost vydat bezdůvodné obohacení usuzovat ze skutečnosti, že stavba na části pozemku brání jeho řádnému užívání i v jeho zbylé části, se v obecné rovině nikterak nevymyká závěrům vysloveným v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 314, svazek 3/2001). Úvahu, zda je možno nezastavěnou část pozemků samostatně užívat, pak je samozřejmě třeba činit s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu a náležitě objasnit v odůvodnění rozhodnutí. Odvolacímu soudu by tedy bylo možno vytknout pouze nedostatečnou podloženost daného závěru v odůvodnění jeho rozhodnutí, jíž by bylo možno pokládat za vadu ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. ohrožující správnost rozhodnutí ve věci.

Stejně jako otázkou náhrady za zahrnutí pozemků mezi veřejné prostranství nezaobíral se odvolací soud ve svém rozhodnutí ani dovolatelem zmiňovanou problematikou možnosti vlastníka pozemku domáhat se po předchozím vlastníku náhrady za to, že pozemek stavebně upravil způsobem omezujícím jeho využití, byl-li přitom při nabytí pozemků nový vlastník s jejich stavem obeznámen. Ani v tomto případě tak dovolacímu soudu nepřísluší, aby se této otázce věnoval v rámci dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí. Byť nelze vyloučit, že v dalším řízení vyvstane potřeba se touto otázkou blíže zabývat, za stávajícího stavu řízení by bylo její zodpovězení zcela bez významu pro posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a jakékoliv úvahy v tomto směru vyslovené by naopak mohly být předčasné a zavádějící.

Za způsobilou poukázat na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze pokládat ani výtku stran postupu soudu, jenž finanční náhradu za užívání pozemku označil jednou za nájemné a podruhé za bezdůvodné obohacení. Bezpředmětnost této námitky je dána předně tím, že odvolací soud v daném případě ozřejmil v odůvodnění rozsudku v souladu se svým právním názorem právní kvalifikaci žalovaného nároku v rozsahu odpovídajícím zastavění pozemku pojímaného jako nájemné a ve zbylém rozsahu jako bezdůvodné obohacení, a nelze mu tak vytýkat jakoukoli neujasněnost jeho právních závěrů. Shledá-li soud, že plnění žalobou vymezené jedním popisem skutkového stavu je dle jeho právního názoru plněním z různých právních titulů, byť vyčíslitelné dle stejných kritérií, pak je zcela na místě, aby to vyjádřil ve svém rozhodnutí. Není zde přitom sebemenšího důvodu, a ani dovolatel nic v tomto směru nenaznačuje, aby v návaznosti na konkrétní skutkové okolnosti nebylo na žalobní žádání pohlíženo jako na sestávající se ze dvou odlišně kvalifikovaných nároků.

Za důvodné nelze mít ani námitky poukazující na opomenutí významu konkrétní lokality při stanovení výše obvyklého nájemného. Odvolací soud v tomto opět vyšel z úvah soudu prvního stupně, jenž při určení ceny obvyklého nájemného přihlédl k výměrem stanovené maximální ceně nájemného z pozemků nesloužících k podnikání a k obvyklé ceně nájemného dle znaleckého posudku, jež se týkala sousedních pozemků. Soudy obou stupňů tedy zjevně (a zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012) neztotožňovaly výši obvyklého nájemného s jeho maximální výší danou cenovými předpisy (představující pouze jeho horní limit srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009) a přihlédly naopak i k dosažitelným cenám nájemného v dané lokalitě. Bylo by jim v tomto směru možno pouze vytknout dostatečné nezohlednění specifik daného pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012).

Za případné lze ovšem pokládat výtky směřující proti aplikovatelnosti ustanovení § 22 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2002, od 1. 1. 2003 pak § 22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.) v projednávané věci. Ač dovolací soud ve skutkovém a právním kontextu konkrétní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 shledal uvedené ustanovení uplatnitelné, judikatura Nejvyššího soudu se dlouhodobě přiklání k takovému výkladu daného ustanovení, dle nějž jsou na nájemní vztahy transformovány jen užívací vztahy výslovně vyjmenované v § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2881/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2222/99, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16, sešit 4/1996). Vlastnické právo, jež v daném případě svědčilo dovolateli, přitom v tomto výčtu zahrnuto není. Dovodily-li soudy obou stupňů, že vlastnické právo žalovaného se okamžikem vydáním pozemků žalobci dle uvedeného předpisu přeměnilo na právo nájmu, nelze jejich rozhodnutí pokládat za správná ani v tomto směru.

Závěrem lze podotknout, že nedostatkem přezkoumávaného rozhodnutí, jenž by opět bylo možno vytknout odvolacímu soudu, je i skutečnost, že se soudy nevypořádaly s žalovaným vznesenou námitkou rozporu žalovaného nároku s dobrými mravy.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud založené na nesprávném právním posouzení věci, přičemž uvedené nedostatky nelze zhojit změnou rozhodnutí dle § 243d písm. b) o. s. ř., přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému uvedeným pochybením v právním posouzení, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. října 2013

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu