28 Cdo 269/2002
Datum rozhodnutí: 28.02.2002
Dotčené předpisy: § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 269/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Městské části P. proti žalované Z. D., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 33/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.10.2001, č.j. 15 Co 11/2001, 15 Co 12/2001-87, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 26.3.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 3, domáhala se žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat byt blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdila přitom, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nesplnila podmínky přechodu užívacího práva po zemřelé nájemkyni tohoto bytu.

Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13.4.2000, č.j. 19 C 33/98-58, žalobě vyhověl v plném rozsahu. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že žalované se nepodařily prokázat skutečnosti svědčící pro tvrzení, že jako vnučka zemřelé Z. P. splnila obě podmínky pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z. Uzavřel, že podmínku neexistence vlastního bytu je nutno vztáhnout i na byt mimo území České republiky.

Včas podaným dovoláním napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu, přičemž tvrdila přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Dovozovala existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) a d) o.s.ř. Namítala nesprávná skutková zjištění i nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Vytýkala odvolacímu soudu, že nevzal do úvahy, že hradí celou dobu řádné nájemné, služby spojené s nájmem předmětného bytu a též platí v České republice nemocenské pojištění. Podle dovolatelky není správný názor odvolacího soudu, že § 706 odst. 1 o.z. je třeba vykládat tak, že se může jednat i o byt mimo území České republiky a že toto stanovisko je v souladu s trendy o vstupu do EU, ačkoli Švýcarsko členem EU není. Tvrdila, že tato otázka je zásadního významu ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je předně založena ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř., tedy v případech, kdy řízení je postiženo některou z vad zde uvedených (důvody zmatečnosti). V případě prokázání existence takové vady je dán současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není ovšem založena už pouhým tvrzením, že v řízení mělo dojít k některé z vad v tomto ustanovení uvedených, nýbrž je zapotřebí prokázat, že řízení je takovou vadou skutečně zatíženo. Dovolatelkou tvrzený případ přípustnosti dovolání podle shora uvedeného zákonného ustanovení je dán tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Jde o situaci, kdy účastník v důsledku shora uvedeného postupu soudu nemohl objektivně před soudem jednat, tedy realizovat svá práva, která mu občanský soudní řád v jednotlivých v úvahu přicházejících ustanoveních jinak přiznává. Dovolatelka však existenci předpokladu takovéto přípustnosti dovolání nijak nespecifikovala a z obsahu spisu se závěr pro existenci vady uvedené v citovaném ustanovení nenabízí.

Z obsahu spisu nevyplývá - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo existencí jiné z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až d) a g) o.s.ř. Pro úplnost třeba uvést, že přípustnost dovolání v této věci nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Přípustnost dovolání nebyla založena ani výrokem odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná ani v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani v průběhu jednání odvolacího soudu do vynesení potvrzujícího rozsudku odvolacím soudem, nevyužila možnosti navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá závěr, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dovolací soud proto musel podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přistoupit k odmítnutí podaného dovolání.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř., za použití § 221 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2002

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu