28 Cdo 2689/2006
Datum rozhodnutí: 06.01.2009
Dotčené předpisy:



28 Cdo 2689/2006

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A) V. N., a B) H. S., proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, o zaplacení 84.082,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 161/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2006, č. j. 15 Co 116/2006 - 114, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 9.11.2005, č.j. 7 C 161/2005-85 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26.1.2006, č.j. 7 C 161/2005-103, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 84.082,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 4.3.2004 do zaplacení. Současně v odstavci II. zamítl žalobu v té části, ve které se žalobci domáhali proti žalované domáhali zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 84.082,- Kč od 27.2.2004 do 3.3.2004 a dále v té části, ve které se domáhali zaplacení 1% úroku z prodlení z částky 84.082,- Kč od 4.3.2004 do zaplacení.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29.3.2006, č.j. 15 Co 116/2006-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 84.082,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% od 3.7.2005 do zaplacení. Současně v odstavci II. zamítl žalobu v té části, ve které se žalobci domáhali zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 84.082,- Kč od 27.2.2004 do 2.7.2005. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které zčásti odlišně vyložil, a to při posouzení počátku běhu prekluzivní lhůty podle § 16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě ). Podle odvolacího soudu počátek běhu prekluzivní lhůty je třeba vázat na právní moc rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 5.5.2005, č.j. 6 C 372/2004-42, kterým bylo proti žalobcům skončeno řízení o přezkum rozhodnutí správního orgánu, tj. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu Klatovy ze dne 26.1.2004, č.j. PÚ 1699/92-11, které nabylo právní moci dne 29.1.2004, na základě něhož byly vydány žalobcům předmětné nemovitosti. Vyslovil závěr, že od právní moci výše uvedeného rozhodnutí soudu, tj. ode dne 1.7.2005 počala běžet žalobcům prekluzivní lhůta k uplatnění nároku, přičemž její poslední den připadl na 1.1.2006. Zaujal názor, že žalobci dopisem ze dne 1.4.2005 uplatnili předčasně nárok na náhradu u žalované, a to s ohledem na běh prekluzivní lhůty. Dále dospěl k závěru, že pokud jde o příslušenství pohledávky, žalovaná měla plnit ode 2.7.2005, tj. dni následujícím po právní moci výše uvedeného usnesení. Uzavřel, že žalovaná se tedy dnem 3.7.2005 ocitla v prodlení a ve smyslu § 517 odst. 2 o.z. vzniklo žalobcům právo požadovat rovněž úroky z prodlení, které ke dni 3.7.2005 činily 9% ročně podle nařízení vlády č. 163/2005 Sb. S ohledem na vázanost soudu ve sporném řízení žalobním petitem odvolací soud přiznal žalobcům úrok z prodlení ve výši 3% ročně.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce, a to v otázce posouzení vlivu podaného mimořádného opravného prostředku na počátek běhu prekluzivní lhůty pro poskytnutí náhrady podle § 14 zákona o půdě. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, neboť odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 16 odst. 3 zákona o půdě. Podle dovolatelky počátek běhu prekluzivní lhůty je nutno v dané věci vázat na pravomocné rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu K. ze dne 26.1.2004, č.j. PÚ 1699/92-11, na základě něhož bylo vlastnické právo ve prospěch žalobců zapsáno v katastru nemovitostí. Namítala, že soudy obou stupňů odlišně hodnotily počátek běhu prekluzivní lhůty. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení § 16 odst. 3 zákona o půdě a zda toto ustanovení rovněž správně vyložil.
Podle § 16 odst. 3 zákona o půdě oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v § 13. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Dle 13 odst. 3 cit. zák. oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle § 14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou.
Podle dovolacího soudu pro správné posouzení otázky, zda žalobci vyzvali včas povinnou osobu včas k vydání náhrady podle § 16 odst. 3 o půdě, je nutné správně stanovit i počátek běhu lhůty k uplatnění nároku.
V dané věci vyplývá ze skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely a posouzení jejichž správnosti a úplnosti se vymyká dovolacímu přezkumu z okolnosti, že předmětné nemovitosti byly vydány na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu K. ze dne 26.1.2004, č.j. PÚ 1699/92-11, které nabylo právní moci dne 29.1.2004. Dále ze skutkových zjištění soudů obou stupňů plyne, že rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 5.5.2005, č.j. 6 C 372/2004-42, bylo proti žalobcům skončeno řízení o přezkum rozhodnutí správního orgánu, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.7.2005.
Vzhledem k shora uvedenému skutkovému stavu lze přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu, že právo žalobců na náhradu záviselo na rozhodnutí soudu, žalobcům tedy skončila prekluzivní lhůta k uplatnění nároku o povinné osoby ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o půdě uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci výše uvedeného rozhodnutí soudu. V tomto směru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se od správného právního hodnocení, že počátek běhu prekluzivní lhůty je třeba vázat na právní moc rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech ze dne 5.5.2005, č.j. 6 C 372/2004-42. Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že šestiměsíční prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku žalobci dodrželi, když dopisem ze dne 1.4.2005 vyzvali povinnou osobu k poskytnutí náhrady.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedeným výkladem zákonných ustanovení, která odvolací soud použil. Dovolací důvod uplatněný žalovanou tak není v projednávané věci dán. Rozhodnutí odvolacího soudu je za této situace třeba považovat za správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. ledna 2009

JUDr. Josef R a k o v s k ý,
předseda senátu