28 Cdo 2686/2008
Datum rozhodnutí: 30.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 879c odst. 1 písm. c) předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 2686/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce J., s. d. v T., proti žalované ČR Ú. pro z. s. ve v. m., o 1.551.400,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 29/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2006, č. j. 61 Co 498/2006-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž ten rozhodl ve věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.551.400,- Kč. Soud odvolací tento výrok změnil na návrh žalované pouze v tom, že žalovaná je povinna uvedenou částku zaplatit, namísto do tří dnů, do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak i o náhradě nákladů řízení odvolacího. Skutkové i právní závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, považoval odvolací soud za správné. V souzené věci se žalobce domáhal vrácení výše specifikované kupní ceny z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a to s odůvodněním, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 22. 8. 2003 je absolutně neplatná. Žalobce ke dni 11. 8. 2000 splňoval podmínky stanovené § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění doplněném zákonem č. 103/2000 Sb. (dále jen obč. zák ). Zákonem č. 229/2001 Sb., bylo toto ustanovení s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno. Žalobce vzhledem k této situaci uzavřel se žalovanou dne 22. 8. 2003 kupní smlouvu ve vztahu k pozemkům identifikovaným v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Kupní cenu žalobce splatil ve čtyřech splátkách. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. (která zmíněná ustanovení občanského zákoníku zrušila) zrušena. Derogací těchto ustanovení se tedy obnovil stav založený ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák. Při posuzování daného případu je nutno vyjít ze zásady, že v hierarchii právních předpisů je směrodatné, zda mezi účastníky uzavřený právní úkon je v rozporu s normou vyšší právní síly, v daném případě s Ústavou České republiky. Žalobce uzavřel kupní smlouvu ohledně věci, která již byla v jeho vlastnictví, a jde tedy o předmět převodu vlastnického práva nezpůsobilý. Uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná a za této situace platí povinnost zakotvená v § 457 obč. zák., tj. povinnost účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní dostali.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná obsáhlé dovolání s tím, že jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter zásadního právního významu, jenž spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, č. 278/2004 Sb. na existenci

§ 879c až § 879e obč. zák. Za zásadně právně významnou považuje i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná nesouhlasí s možností obživnutí již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce, přičemž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. Jistou souvislost lze spatřovat i v situaci vzniknuvší po vydání nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., jímž se mělo obnovit původně zrušené ustanovení § 324 trestního řádu, avšak není jisté, že k tomu opravdu došlo, neboť s účinností od 1. 9. 1995 Parlament ČR přijal zákon č. 152/1995 Sb., kterým v rámci novely trestního řádu pod bodem 37 zařadil do trestního řádu kompletní § 324 včetně nadpisu, ačkoliv změna oproti původní podobě § 324 zrušené zákonem č. 292/1993 Sb. a údajně oživené s účinností od 6. 2. 1995 představovala pouze dílčí část textu odstavce 1 tohoto ustanovení. Kdyby tedy zákonodárce měl toto původní ustanovení za oživené , a tedy za součást trestního řádu v době jeho následné novelizace, zřejmě by s využitím běžné legislativní techniky nahradil v oživeném ustanovení pouze příslušnou část textu. Není proto důvod předpokládat při derogaci derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb. Protože tedy výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nemohlo dojít k oživení ustanovení § 879c a násl. obč. zák., žalobce se nestal vlastníkem uvedených pozemků na základě zákona. I kdyby však byly takové důsledky nálezů Ústavního soudu akceptovány, byly by právní účinky těchto oživených ustanovení nulové, neboť ke dni 30. 6. 2001 zanikl zcela institut trvalého užívání, přičemž stanovený den pro přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické (tj. den 1. 7. 2001) nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemky v trvalém užívání. Reálné dopady citovaného nálezu vylučuje i § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Dovozování oživení dotčených ustanovení občanského zákoníku k datu 30. 6. 2001 by ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě a porušení ústavního principu právní jistoty účastníků právního vztahu. Žalovaná též poukazovala na charakter právního institutu trvalého užívání a na jeho rozdílnosti ve vztahu k právu osobního užívání pozemků fyzickými osobami a na z toho vyplývající veřejný zájem na odstranění zásadní nerovnosti založené zákonem č. 103/2000 Sb. a § 879c obč. zák. mezi podnikatelskými subjekty. Možná je též kolize s předpisy Evropské unie z důvodů nepovolené veřejné podpory podnikatelským subjektům, což žalovaná v doplnění svého dovolání ze dne 1. 8. 2008 dokládá dopisem místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 5. 2008 adresovaným ministru financí Ing. M. K. Žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu posledně jmenovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Žalovaná pouze opakuje argumenty prezentované i v jiných svých dovoláních ohledně shodné problematiky a žádné nové a zásadní myšlenky dovolacímu soudu k posouzení nepředkládá.

Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.

Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané Změna občanského zákoníku čl. II. , jak to v souzeném sporu činí dovolatelka.

Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části. V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné.

Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili mimo platný právní řád.

Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích (např.

v usneseních z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).

V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona

č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§ 879c, § 879d

a § 879e), pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro vymizení těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak § 879c obč. zák., který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platné

a účinné ustanovení § 879c obč. zák. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 518/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 1022/2008, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím přiměřené právní úpravy , zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).

Argumenty dovolatelky vztahující se k účinkům nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 8/1995, a k zákonu

č. 152/1995 Sb., jímž byl novelizován trestní řád, jsou pak ve vztahu k řešenému sporu bezpředmětné. Není totiž právně významné, zda zákonodárce (navíc v jiném případě), považoval či nepovažoval jiné ustanovení právního řádu České republiky za obživlé či nikoliv, nýbrž je jedině podstatné posoudit účinky nálezu Ústavního soudu, jímž se ruší zákon či jeho jednotlivé části ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Toto právní posouzení bylo rozebráno ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu a je stručně reprodukováno i v tomto usnesení.

Jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v § 879c obč. zák., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům, a tudíž nemohl nabýt totéž vlastnické právo na základě později uzavřené kupní smlouvy.

K námitce dovolatelky zmiňující zásadu nepřípustnosti tzv. veřejných podpor poskytovaných v jakékoliv podobě státem nebo ze státních prostředků, které mohou narušovat hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky zakotvené v čl. 87 Smlouvy o založení ES, lze toliko uvést, že Smlouva o založení Evropského společenství, je závazná v souladu s Aktem o podmínkách přistoupení České republiky, [ .] a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena evropská unie, ode dne přistoupení ČR do EU, tzn. od 1. 5. 2004, a nemůže se tudíž vztahovat na posuzovaný případ. Primární právo evropského společenství je dle aktu shora označeného, aplikovatelné do tuzemského právního řádu k datu 1. 5. 2004. V tomto ohledu Nejvyšší soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud poněkud lakonicky konstatoval, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu Pl. ÚS 2/02 .

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo

a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu