28 Cdo 2682/2009
Datum rozhodnutí: 06.04.2011
Dotčené předpisy: § 33 předpisu č. 82/1998Sb., § 35 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 2682/2009


U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Karlem Zíkou, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Benešova 610, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 143/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 69 Co 542/2008-47, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í: Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 3.886.868,- Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Usnesením policejního rady Policie ČR, OŘ Kutná Hora, SKPV Kutná Hora ze dne 8. 10. 2002, č. j. ČTS:ORKH-531/OOK-2002, bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby pro trestný čin loupeže ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 a § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a pro trestný čin porušování domovní svobody formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 238 odst. 1, 2 trestního zákona. Dne 11. 10. 2002 byl usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. Nt 116/2002-53, vzat do vazby podle § 68 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění tehdejších předpisů, z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž vazba započala dne 9. 10. 2002 v 7.15 hodin. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č. j. 14 To 645/2002-28, byla stížnost žalobce do citovaného usnesení zamítnuta jako nedůvodná. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 4. 2003, č. j. 1 T 3/2003-268, byl žalobce shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a byl odsouzen podle § 234 odst. 1 a § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2003, č. j. 11 To 161/2003-310, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena. Usnesením téhož soudu z téhož dne, č. j. 11 To 162/2003-306, byl žalobce (coby obžalovaný) propuštěn z vazby na svobodu. Následně byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 11. 2004, č. j. 1 T 104/2004-460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2005, č. j. 11 To 86/2005-496, zproštěn obžaloby. U žalobce během jeho pobytu ve vazbě došlo k opakovaným hlubokým depresím, sebevražedným pokusům a dalším závažným projevům nemocí, které se u něho na základě prožitého šoku projevily, jakož i k podstatnému zhoršení neurologických onemocnění. Po propuštění se stav neupravil, vazba měla negativní vliv na rodinný a pracovní život žalobce. Žalobce tak požaduje zaplacení ušlého výdělku, renty, bolestného a ztížení společenského uplatnění. Náhradu škody za ušlý výdělek za dobu výkonu vazby žalobce od žalované obdržel ve výši 97.749,- Kč (viz č. l. 25 spisu).

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 20 C 143/2007-32, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nelze právo na náhradu škody přiznat, a to vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou. Zprošťující rozhodnutí v podobě rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře, č. j. 1 T 104/2004-460, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, č. j. 11 To 86/2005-496, nabylo právní moci dne 24. 3. 2005, přičemž od tohoto data počala běžet dvouletá promlčecí doba upravená v § 33 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Promlčecí doba dle § 35 citovaného zákona neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. S ohledem na toto ustanovení pak promlčecí doba marně uplynula dne 25. 9. 2007. Žaloba byla podána až dne 8. 11. 2007, a je tak zřejmé, že námitka promlčení je důvodná.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j. 69 Co 542/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zrekapituloval skutkový a právní stav věci a uzavřel, že právo žalobce na náhradu škody je skutečně promlčeno. Žalobci začala běžet promlčecí doba s ohledem na uplatněný nárok z titulu nezákonného rozhodnutí o vazbě a s přihlédnutím k ust. § 33 zákona č. 82/1998 Sb. dnem následujícím po dni, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby, tedy dnem 25. 3. 2005. Vzhledem k nutnosti aplikace ust. § 35 zákona č. 82/1998 Sb. skončila promlčecí doba dnem 25. 9. 2007. Jelikož žaloba byla podána dne 8. 11. 2007, nebylo možno o věci rozhodnout jinak, než žalobu zamítnout. Odvolací soud rovněž dovodil, že neobstojí námitky žalobce, že objektivní promlčecí doba u náhrady škody na zdraví neběží a že se náhrada škody na zdraví nepromlčuje. Pro uplatňování a rozhodování o námitce promlčení u nároků na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se uplatní speciální právní úprava obsažená v ust. § 33 zákona č. 82/1998 Sb., která ze zákonné úpravy vztahující se k těmto nárokům nevyjímá nároky na náhradu škody na zdraví. Nelze tedy použít ust. § 32 citovaného zákona či § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel se domnívá, že nárok na ušlý výdělek či jiná čistě majetková újma se promlčuje ve lhůtě stanovené v § 33 zákona č. 82/1998 Sb., avšak v případě škody na zdraví nejde o lhůtu speciální, ale přímo na ni dopadá ustanovení § 106 občanského zákoníku, neboť škoda na zdraví se projevuje v delším časovém horizontu, kdy nejzávažnější následky nastaly až ve lhůtě delší než by byl sama promlčecí lhůta dle § 33 z. č. 82/1998 Sb. a shodně tak i projevy a následky ztížení společenského uplatnění bylo možno posoudit až v podstatně delším časovém horizontu . Závěrem dovolatel navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se zde však nejedná.

V posuzovaném případě nabyl zprošťující rozsudek právní moci dne 24. 3. 2005. V souladu s ust. § 33 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb. pak promlčecí doba uplynula dne 25. 9. 2007. Zákonná úprava je zde zcela jednoznačná a bezrozporná. Již z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů věc rozhodly správně, jak bylo popsáno výše, pokud žalobu zamítly vzhledem k vznesené námitce promlčení. Jestliže pak žalobce tvrdí, že nejzávažnější zdravotní následky vazby se projevily až po uplynutí promlčecí doby, je třeba zdůraznit, že z obsahu spisu je zjevné, že podání žalobce, zastoupeného advokátem, datované dne 12. 10. 2006, v němž u žalované uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví, jež mu měla být způsobena rozhodnutím o vazbě, bylo žalované doručeno dne 13. 2. 2007 (viz č. l. 20 spisu). Vzhledem k okamžiku, kdy žalobce nárok na náhradu škody uplatnil u žalované, je zřejmé, že se následky tvrzené škody na zdraví projevily již před uplynutím promlčecí doby (jinak by je žalobce u žalované dozajista neuplatňoval). Neexistuje tedy důvod, který by žalobci bránil právo včas uplatnit u soudu. Musel si být vědom faktu, že řízení u žalované bude pravděpodobně trvat nejméně v řádu měsíců a že v souladu s ust. § 35 zákona č. 82/1998 Sb. se vzhledem k němu promlčecí doba staví pouze na dobu maximálně šesti měsíců (v duchu zásady ignoratia legis neminem excusat to žalobce vědět měl, v řízení byl navíc zastoupen advokátem, takže jeho práva byla dostatečně bráněna). Pokud tedy žalobce podal žalobu až po uplynutí promlčecí doby, musí nyní nést následky s tím spojené.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. dubna 2011

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu