28 Cdo 2674/2010
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 114b odst. 1 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2674/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce ZŘUD Masokombinát Polička, a.s. , IČ: 25945491, se sídlem v Kamenci u Poličky 300, zastoupeného Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, proti žalované České republice Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o zaplacení 2,942.675,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 134/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009, č.j. 15 Co 412/2009-42, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám advokáta Mgr. Karla Tománka na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í: Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako odvolací soud ) potvrdil rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. července 2009, č.j. 17 C 134/2009-20, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 2,942.675,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil vůči státu nárok na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí Finančního ředitelství v H. K. ze dne 15. 2. 2006, č.j. 154/120/2005, zrušeného pro nezákonnost rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2007, č.j. 31 Co 86/2006-55. Doložil, že v příčinné souvislosti s označeným rozhodnutím vynaložil náklady v částce 3,035.300,- Kč, z nichž mu žalovaná po předběžném projednání nároku dobrovolně nahradila toliko 92.625,- Kč. Dne 20. 5. 2009 bylo žalované doručeno (spolu s žalobou) usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 5. 2009, č.j. 17 C 134/2009-12, o kvalifikované výzvě k podání vyjádření ve věci podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), obsahující též poučení o následcích, pokud žalovaná výzvě soudu v určené (třicetidenní) lhůtě nevyhoví (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Aniž by žalovaná soudu sdělila, jaký (vážný) důvod ji v podání vyjádření v určené lhůtě brání, písemné vyjádření ve věci podala až dne 24. 6. 2009, po uplynutí stanovené lhůty. Povaha věci její skutková a právní složitost dle názoru odvolacího soudu vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nebrání, tím spíše, že žalovaná se s danou věcí již dříve seznámila při předběžném projednání nároku. Tvrdí-li nyní, že ještě před uplynutím lhůty požádala telefonicky soud (hovoříc s jeho zapisovatelkou) o prodloužení lhůty, jde o skutečnost neprokázanou, nehledě k tomu, že nejde o řádný návrh účastníka doprovázený sdělením vážných důvodů, které mu v podání vyjádření v určené lhůtě brání. V dané věci uzavřel odvolací soud proto nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., kdy soudu nezbývá, než rozhodnout o žalobě rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. nebyly v dané věci splněny. Dovozovala, že žaloba po stránce věcné není opodstatněná, neboť žalobce žádá náhradu neúčelných nákladů, jež mu vznikly nikoliv v příčinné souvislosti s vydaným (později zrušeným) rozhodnutím správce daně. Podle názoru žalované povaha věci (její skutková a právní složitost) ani okolnosti případu soudu neumožňovaly, aby při přípravě jednání postupoval podle ustanovení § 114b o. s. ř., namísto jinak obvyklého postupu podle ustanovení § 114a o. s. ř. A to i proto pokračovala žalovaná že obrana státu byla soudu známa již ze skutkového vylíčení věci v žalobě, nepostrádající rozhodující skutečnosti o předběžném projednání nároku, byť jinak má žalovaná (současně) za to, že z hlediska aplikované normy všechny rozhodující skutečnosti v žalobě vylíčeny nejsou. Opatřujíc podklady pro podání vyjádření ve věci, nemohla žalovaná soudem uložené povinnosti v určené lhůtě dostát, proto soud telefonicky požádala o prodloužení lhůty. Vyjádření pak doručila soudu dříve, než ten rozhodl o žalobě rozsudkem pro uznání. Postup odvolacího soudu pokládá za formální a projednání věci v odvolacím řízení za velmi stručné, při němž ji bylo upřeno právo repliky k vyjádření protistrany; z tohoto důvodu soudu vytýká porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce označil dovolání za nepřípustné, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, který ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

Řešení dovolatelkou položených otázek, týkajících se výkladu a aplikace ustanovení § 114b o. s. ř. a předpokladů pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro fikci uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), na nichž rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé spočívá, lze v rozhodovací praxi soudů pokládat za ustálené. Již v rozsudku ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 153, ročník 2003), Nejvyšší soud vyložil, že usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. § 114a odst. 1 o. s. ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. soud přistoupí tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě; soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení . Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout; ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 173, ročník 2004).

Uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání. Má-li se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byt' jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2006).

Citovanou judikaturou se při právním posouzení věci řídil i odvolací soud, uzavřel-li, že předpoklady pro vydání usnesení o výzvě k vyjádření podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. a následně pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro fikci uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. byly v souzené věci splněny. Neopodstatněná je námitka žalované, že žaloba jež nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností o všech předpokladech vzniku odpovědnosti státu za škodu je žalobou vadnou (neúplnou či neurčitou). Z okruhu žalobcem tvrzených skutečností je pak zřejmé, že povaha věci, určená typovou (skutkovou a právní) obtížností, si pro účely přípravy jednání vyžadovala, aby měl soud k dispozici kvalifikované stanovisko žalované k žalobě; proto podání vyjádření nebylo možné ponechat jen na vůli žalované, jak by se stalo v případě postupu soudu podle ustanovení § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dokladem typové složitosti věci je i obsáhlé (avšak opožděně podané) vyjádření žalované. Přitom ani vyjádření negativního postoje příslušného orgánu státu v předběžném projednání uplatněného nároku na náhradu škody (§ 14 zákona č. 82/1998 Sb.) nevylučuje, aby soud v později zahájeném řízení o náhradu škody vyzval žalovanou k podání vyjádření k žalobě usnesením o kvalifikované výzvě podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2627, sv. 29). Žalovaná byla o procesních důsledcích opožděně podaného vyjádření soudem řádně poučena, ve stanovené době (určené soudem v souladu s ust. § 114b odst. 1 o. s. ř.) se ovšem ve věci písemně nevyjádřila, ani soudu nesdělila vážný důvod, který ji i v podání vyjádření brání. Opožděně podaným vyjádřením důsledky dříve nastalé fikce uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) již zvrátit nemůže.

K vadám řízení nejde-li při jejich řešení o kvalifikovanou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05) přihlíží Nejvyšší soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Jakkoliv se v případě žalovanou namítaných vad (zejm. odvolacího) řízení o otázky zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu nejedná, Nejvyšší soud ani tuto argumentaci žalované nesdílí, dovozuje-li z ní žalovaná, že v řízení došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Z obsahu spisu v rozporu s nedoloženým tvrzením žalované se totiž podává, že v zájmu naplnění zmíněného principu zajistil soud oběma účastníkům stejné (rovnocenné) možnosti k uplatnění (obraně) jejich práv, bez rozlišování jejich rozdílných subjektivních předpokladů, ač jménem žalované jedná organizační složka státu k tomu odborně (personálně) vybavená.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu založený na konstantní a nerozporné judikatuře, kterou dovolací soud ani v této věci neopouští nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaná jejíž dovolání bylo odmítnuto povinna nahradit žalobci v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady v plné výši. K těmto nákladům žalobce patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,-Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060 Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu