28 Cdo 2674/2006
Datum rozhodnutí: 06.01.2009
Dotčené předpisy:



28 Cdo 2674/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.Dr., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. K., M. B., B) Mgr. R. V., B. p. B., C) M. D., P., D) J. T., K., všech zastoupených JUDr. Janou Toušovou, PhD., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 3 842 250,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 109/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, č. j. 13 Co 72/2006-92, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22.1.2004, č.j. 13 C 109/2002-56, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit každému z žalobců částku 1.280.750,- Kč. Zároveň zastavil řízení o určení, že žalobci podali písemnou žádost o finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb. u žalované řádně a včas.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24.5.2006, č. j. 13 Co 72/2006-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci výzvu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky v katastrálním území Š. podali k poštovní přepravě dne 31.3.1992. Odvolací soud vzal též za prokázané, že žádost žalobců byla doručena žalované až dne 2.4.1992, tedy následující den po skončení lhůty ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Dovodil, že se jednalo o lhůtu hmotněprávní a nikoli lhůtu procesní, ke včasnosti uplatnění nároku v této lhůtě bylo proto třeba doručit žádost o poskytnutí náhrady příslušnému orgánu, tj. Ministerstvu financí ČR a nikoli předat žádost pouze k přepravě organizaci, která přepravu poštovních zásilek realizuje. Zaujal názor, že marným uplynutím této lhůty je spojena prekluze (propadnutí) tohoto práva bez ohledu na to, že zákon tento následek výslovně neuvádí. Podle odvolacího soudu tedy marným uplynutím propadné lhůty, tj. dne 1.4.1992 ve 24.00 hod. se právo žalobců na uplatnění výzvy k vyplacení náhrady za nevydané pozemky prekludovalo. Poznamenal, že na žalobcích spočívá prokázání včasnosti podání výzvy příslušnému orgánu, tj. Ministerstvu financí dne 1.4.1992. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nebylo možno vyhovět, neboť k uplatnění nároku na finanční náhradu za nevydané pozemky podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo ze strany žalobců včas, tedy ve lhůtě ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud nepovažoval pro právní posouzení věci za rozhodující, jak dlouho trvalo vyřízení žádosti jednoho žadatele a kolik žadatelů čekalo dne 31.3.1992 na vyřízení žádosti.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 23.8.2006 dovolání, jehož přípustnost dovozovali zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že na základě opožděné výzvy žalobcům nárok na vyplacení finanční náhrady nelze přiznat. Podle dovolatelů znění § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. neobsahuje ustanovení o tom, že neuplatněním práva ve lhůtě nárok zaniká. Namítali, že v rámci právní jistoty tedy v dané věci nelze hovořit o prekluzi nároku. Poukazovali na skutečnost, že jejich podání bylo žalované doručeno dne 1.4.1992. Tvrdili, že s ohledem na text zákona není možné interpretací dovodit, že jim jejich nárok na náhradu v důsledku prekluze zanikl. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na posouzení, zda neuplatněním práva ve lhůtě stanovené v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. nárok zaniká či nikoli. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud vyslovil závěr, že v dané věci se jednalo o prekluzivní lhůtu, která marně uplynula. Dovolací soud nemá pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu, že právo žalobců na uplatnění výzvy k vyplacení náhrady za nevydané pozemky prekludovalo a takto zaniklé právo nelze soudním rozhodnutím přiznat.

K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2000, v němž Nejvyšší soud ČR již judikoval, že shora uvedená lhůta je svou povahou hmotněprávní a prekluzivní, přičemž k jejímu dodržení je zapotřebí, aby nejpozději posledního dne této lhůty byla v restitučním zákoně zmiňovanému ústřednímu orgánu státní správy (Ministerstvu financí ČR - viz zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků) doručena písemná žádost o finanční náhradu. Obdobnou problematikou se zabýval též Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 14.10.2003, sp. zn. 28 Cdo 1980/2003, v němž zaujal názor, že lhůtu uvedenou v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posoudit jako prekluzívní, přičemž je zapotřebí vycházet z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví-li zákon v konkrétním ustanovení (jak je tomu i v případě citovaného ustanovení), že účastník právního vztahu může své právo uplatnit u určeného orgánu v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již svá práva s úspěchem uplatnit nemůže. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že lhůta stanovená k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzivní), byť není vyjádřena dovětkem jinak právo zanikne , když skutečnost, že jde o dobu prekluzivní je slovně vyjádřena jinak.

V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu