28 Cdo 2668/2008
Datum rozhodnutí: 30.12.2008
Dotčené předpisy: § 879c předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2668/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce: Z., d. u. v., zastoupený advokátkou, proti žalované České republice Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 57 C 336/2005,

o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2007, č. j. 8 Co 508/2007-74, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud určil, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu v témže výroku specifikovaného pozemku, a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Žalobce měl na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť usiluje o to, aby byl jako vlastník zapsán do katastru nemovitostí namísto žalované. V souzené věci se jedná o případ, kdy žalobci, jemuž svědčilo právo trvalého užívání pozemku podle § 70 hospodářského zákoníku a na němž se nachází budova v jeho vlastnictví (č. p. 1439), požádal po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. příslušný orgán ve lhůtě stanovené podle § 879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ) o změnu tohoto práva na právo vlastnické. Pro posouzení žaloby má především význam posouzení opětovného zařazení § 879c obč. zák. do právního řádu České republiky, když toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. Odvolací soud vycházel při svém rozhodování z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, a měl za to, že pokud nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., přičemž právními závěry uvedenými v odůvodnění tohoto citovaného nálezu je soud vázán, pak došlo k obnovení stavu založeného § 879c, § 879d a § 879e obč. zák., a to s účinností od 1. 1. 2005. Žalobce splnil všechny podmínky stanovené v § 879c obč. zák. pro změnu práva trvalého užívání k předmětnému pozemku na právo vlastnické. V tomto směru není na překážku nabytí vlastnického práva skutečnost, že v současné době je vlastníkem předmětného domu č. p. 1439, a to jeho jedné ideální poloviny, osoba odlišná od žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto ohledu zásadně nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. Pokud zákonodárce ve stanovené lhůtě do 31. 12. 2004 nekonal a nevydal žádný nový právní předpis, nemůže to mít vliv na tak podstatnou změnu v právním řádu České republiky. Pokud tedy k 1. 7. 2001 nějaký právní předpis neplatil, pak soudy musí rozhodovat podle tohoto právního stavu, jenž v daný den platil. Jestliže soudy toto nerespektují, jedná se z jejich strany o znaky svévole, která je v tomto případě ze strany soudů vyčítána zákonodárci. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se žalobce vyjádřil s tím, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly na základě správně zjištěného skutkového stavu ke správným právním závěrům. Žalovaná pouze opakuje své argumenty uplatněné již před odvolacím soudem a žalobce se s nimi neztotožňuje. Žalobce jednoznačně prokázal, že na základě hospodářské smlouvy mu vzniklo k předmětnému pozemku právo trvalého užívání a že v souladu s § 879c odst. 1 obč. zák. se stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Zákonodárce nereagoval adekvátně na zrušující nález Ústavního soudu, což znamená, že se ustanovení § 879c obč. zák. opět stalo součástí právního řádu České republiky.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů dále jen o. s. ř. ) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě však napadené rozhodnutí výše uvedené podmínky nesplňuje, neboť nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008 atd.), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání přípustné proti výroku, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí

o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání do nákladového výroku není přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2008

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu