28 Cdo 2661/2011
Datum rozhodnutí: 14.12.2011
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 159a odst. 1 o. s. ř., § 243d odst. 2 o. s. ř.




28 Cdo 2661/2011
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně ČETRANS, a.s. , se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 13, IČ 48268089, zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti žalované GE Money Bank, a. s. , se sídlem Praha 4 Michle, Vyskočilova 1422/1a, IČ 25672720, o zaplacení částky 338.910,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 219/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2010, č. j. 68 Co 184/2010-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 26.808,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Šípa, advokáta se sídlem v Táboře, Převrátilská 330.
O d ů v o d n ě n í :
A. Předchozí průběh řízení

Rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, č. j. 7 C 219/2008-42, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 338.910,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutečností:
1) Žalobkyně uzavřela dne 1. 2. 1994 a 28. 2. 1994 se společností EFEKTA, a. s. Liberec (dále jen úpadkyně ) leasingové smlouvy na valníkové návěsy. Žalobkyně jako leasingová nájemkyně měla plnit cenu leasingu ve splátkách, určených smlouvami.
2) Prohlášením z 1. 9. 1993 se žalobkyně zaručila podle § 303 obch. zák. za pohledávku Komerční banky, a.s. vůči úpadkyni do výše 30 milionů Kč. Poté, co úpadkyně vstoupila do likvidace, se zápisem z 25. 3. 1996 dohodla s žalobkyní na tom, že žalobkyně bude jako ručitelka hradit splátky bance a úpadkyně tyto úhrady bude považovat za plnění závazků z uzavřených leasingových smluv. Žalobkyně tyto splátky řádně plnila.
3) Dne 21. 8. 1996 byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně, účinky konkursu nastaly 22. 8. 1996. Žalobkyně po prohlášení konkursu nadále plnila bance podle dohody z 25. 3. 1996.
4) Správce konkursní podstaty úpadkyně podal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem žalobu, v níž se na žalobkyni domáhal zaplacení částky 5.698.095,70 Kč s příslušenstvím, která měla představovat neuhrazené splátky z předmětných leasingových smluv. Žalobu odůvodnil tím, že podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV ), není po prohlášení konkursu přípustné započtení na majetek patřící do podstaty, a proto splátky hrazené po prohlášení konkursu žalobkyní Komerční bance nejsou plněním jejího závazku z leasingových smluv vůči úpadkyni. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2005, č. j. 2 Cmo 261/2004-131, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2004, č.j. 19 Cm 497/2000-97, kterým bylo žalobě vyhověno.
5) Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 2. 2006, č. j. 52 Nc 12166/2006 5, nařídil exekuci na majetek žalobkyně. Na žalobkyni bylo exekučně vymoženo 12.473.270,04 Kč, což činilo 20,447 % celkových příjmů konkursní podstaty úpadkyně.
6) Částečným rozvrhovým usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. K 159/96 1178 ze dne 12. 11. 2004 a rozvrhovým usnesením, č.j. K 159/96-1388 ze dne 10. 4. 2007 bylo rozhodnuto o rozvrhu výtěžku zpeněžení konkursní podstaty úpadkyně. Žalované bylo v rámci rozvrhu vyplaceno celkem 1.674.072,- Kč.
7) K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. května 2007, č. j. 32 Odo 539/2006-170, oba rozsudky uvedené ad 4) zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 266 odst. 1 obch. zák. je třeba vždy vycházet z úmyslu stran. Zamýšleným právním následkem dohody žalobkyně a úpadce z 25. 3. 1996 nebylo započtení, nýbrž změna způsobu zániku závazku tak, aby byly současně plněny závazky jak leasingového nájemce (žalobkyně), tak závazky dlužníka z úvěrové smlouvy (úpadkyně). Podle § 572 odst. 2 obč. zák. se závazek žalobkyně z leasingových smluv rušil, aniž by vznikl závazek nový, a to s odkládací podmínkou, že žalobkyně zaplatí splátky úvěru uvedeného ad 2) přímo Komerční bance.
8) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 7. 2007, č. j. K 159/96-1417, konkurs prohlášený na majetek úpadkyně zrušil.
9) Pro zpětvzetí žaloby správcem konkursní podstaty úpadkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 2. 2008, č.j. 68 Cm 159/2007-41, řízení ad 4) a 7) zastavil.
10) Dopisem ze dne 13. 12. 2007 vyzvala žalobkyně žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v částce 338.910 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka odpovídá podílu žalované na částce vymožené na žalobkyni ad 5), který byl vyplacen žalované ad 6).
Soud prvního stupně se přiklonil k názoru žalované, že rozhodnutím Nejvyššího soudu o zrušení exekučního titulu uvedeného ad 4) jsou vázáni pouze účastníci řízení a vzhledem k tomu, že zmíněný případ nespadá pod § 83 odst. 2 o. s. ř., tak podle § 243d odst. 2 o. s. ř. platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu či soudu prvního stupně, právní vztahy nikoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Žalobkyně se podle názoru soudu prvního stupně měla domáhat svého práva podáním vylučovací žaloby proti správci konkursní podstaty. Jestliže žalobou včas nepodala, je třeba mít podle § 19 ZKV za to, že žalovaná částka byla do soupisu pojata oprávněně.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2010, č. j. 68 Co 184/2010-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 338.910,- Kč s příslušenstvím. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002 uvedl, že ve věci není rozhodné, zda žalobkyně podala vylučovací žalobu, neboť účinnému uplatnění nároku by nebránil ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku z konkurzní podstaty. Žalobkyni tak zůstala zachována možnost žaloby z tzv. lepšího práva, neboť absentuje jakýkoliv právní titul, na základě něhož by byla povinna úpadci zaplatit žalovanou částku.

B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvod namítla nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Konkrétně namítala, že:
a) plnění z konkurzní podstaty úpadce obdržela řádně na základě platných a nezpochybnitelných právních titulů, a to rozvrhových usnesení uvedených shora ad 6),
b) skutečnost, že exekuční titul úpadkyně vůči žalobkyni byl zrušen, je pro řízení zcela nerozhodná s ohledem na § 159a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243d odst. 2 o. s. ř.
c) žalobkyně měla a mohla svá práva hájit přímo v průběhu konkursního řízení, např. podáním vylučovací žaloby podle § 19 ZKV. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se během konkursního řízení vylučovací žalobou svého práva nedomáhala a ani jinak netvrdila, že její vlastnické právo k sepsanému majetku vylučuje příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, tím spíše tak nemůže činit nyní.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání nezpochybňuje názor žalované, že žalovaná nebyla účastníkem řízení uvedeného shora ad 4), zároveň ale uvádí, že účastník konkursního řízení ze svého postavení konkursního věřitele může ovlivňovat postup konkursního řízení a jednání správce konkursní podstaty a z tohoto důvodu ho nelze považovat za osobu odlišnou od účastníka řízení.


C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou, jejímž jménem jedná osoba s právnickým vzděláním, a splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.


D. Důvodnost

Dovolatelka nenamítala a ani dovolací soud neshledal žádné vady, k nimž se podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti. Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z důvodů uvedených v dovolání.
1. K povaze žaloby z lepšího práva a námitkám ad a) a c).
V případě tzv. žaloby z lepšího práva se jedná o žalobu na plnění [ ] , kterou se třetí osoba (jako žalobce) domáhá po osobě (jako žalovaném), které byla v řízení o výkon rozhodnutí vyplacena pohledávka (mzda, plat apod.) povinného nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovitosti anebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším oprávněném nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění. Důvodem žaloby je, že výnos z pohledávky (mzdy, platu apod.) [ ] byl těmto osobám v rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyplacen (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl lepší právo k předmětu výkonu rozhodnutí než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) tento výnos (výtěžek) náležel jemu.
[ ] Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (§ 451 obč. zák.).
Není přitom významné, jak bylo postupováno v řízení o výkon rozhodnutí. I kdyby žalovaný obdržel výtěžek (výnos) získaný výkonem rozhodnutí nařízeným a provedeným v souladu se zákonem (zákonem upravujícím nařízení a provedení výkonu rozhodnutí), nepředstavuje to právní důvod k tomu, aby si takto získané plnění mohl ponechat. Pro závěr, zda měl k přijetí plnění právní důvod, není rozhodující procesní úprava postupu při výkonu rozhodnutí, ale vždy jen hmotné právo. Získal-li žalovaný na uspokojení své pohledávky plnění z majetku jiné osoby než povinného, aniž by k tomu měl hmotněprávní důvod, nebo náleželo-li správně (podle hmotného práva) plnění jinému věřiteli než jemu, bylo mu vždy plněno bez právního důvodu, tedy i v případě, že k tomu došlo v souladu s výsledky vykonávacího řízení (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2223-2224, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, popř. rovněž usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné pod č. 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předeslané závěry lze použít i za situace, kdy konkursním věřitelům bylo vyplaceno na úhradu jejich pohledávek plnění, které do konkursní podstaty podle hmotného práva nenáleželo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle posledně citovaného rozhodnutí vylučovací žaloba je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné [ ] . To znamená, že kdyby se uvedený výtěžek zpeněžení v konkursní podstatě již nenacházel (byl by v souladu s příslušnými ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání vyplacen úpadcovým věřitelům), zůstává žalobkyni zachována možnost žaloby z tzv. lepšího práva.
Jde tu o žalobu o vydání (vyplacení) výtěžku zpeněžení směřující vůči osobám, mezi které byl tento výtěžek rozdělen, založenou na argumentu, že onen výtěžek byl žalovaným osobám vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl žalobce ke zpeněženému majetku lepší právo než úpadce; účinnému uplatnění takového nároku není (se zřetelem k procesní povaze vylučovací žaloby) na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty .
Ze shora citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že úspěšnému uplatnění nároku žalobkyně není na překážku ani žalovanou (ad a/) namítaná skutečnost, že žalované plnění jí bylo vyplaceno na základě pravomocných rozvrhových usnesení, ani skutečnost (ad c/), že žalobkyně se svého práva nedomáhala vylučovací žalobou.
2. K námitce ad b) aplikace § 159a odst. 1 a § 243d odst. 2 o. s. ř.
Z předeslané argumentace plyne, že rozhodnutí popsaná shora ad 4) a 7) mají pro projednávanou věc význam pouze z hlediska skutkového stavu, neboť na základě rozhodnutí ad 4) byla do konkursní postaty úpadkyně vymožena žalovaná částka a v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu ad 7) odpadl právní důvod plnění. Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (z něhož v případě žaloby na plnění plyne jedině, že rozsudkem uložená povinnost plnit je závazná pouze pro účastníky řízení, popř. jejich právní nástupce), nemá na shora uvedené faktické dopady označených rozhodnutí do právních poměrů žalované vliv. Závěr odvolacího soudu, podle něhož neexistoval hmotněprávní důvod plnění žalované částky do konkursní podstaty úpadkyně, a proto žalovaná částka neměla být žalované vůbec vyplacena, který jediný byl pro výsledek sporu rozhodný, přitom dovoláním zpochybněn nebyl.
Podle § 243d odst. 2 o. s. ř., pokud dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny .
Citované ustanovení na projednávanou věc nedopadá už proto, že v řízení popsaném shora ad 4) a 7) nebylo zrušené rozhodnutí nahrazeno rozhodnutím novým, neboť tehdejší žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně) vzal žalobu zpět, a řízení bylo proto zastaveno.
Pro úplnost pak Nejvyšší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005, v němž vysvětlil, že ustanovení § 243d odst. 2 o. s. ř. nedopadá na všechny případy, kdy dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž pouze na rozhodnutí, která projevila své účinky na hmotněprávní postavení účastníka řízení, od něhož odvozuje nabytí svých práv v době od právní moci rozhodnutí do jeho zrušení jiná osoba, jíž je ochrana nabytých práv ve smyslu § 243d odst. 2 o. s. ř. určena. Významné proto je, že předmětné rozhodnutí zasáhlo do hmotněprávní sféry účastníka řízení a to se promítlo do práv a povinností třetí osoby. Předpokládaný zásah jsou způsobilá vyvolat jen ta rozhodnutí, jimiž se založila, změnila nebo zrušila účastníkova subjektivní práva a povinnosti, tedy rozhodnutí konstitutivní povahy oproti rozhodnutím, která jen deklarují práva a povinnosti již existující a kterými se hmotněprávní postavení účastníka řízení nemění .
Rozhodnutí označená shora ad 4), později zrušená rozsudkem Nevyššího soudu ad 7), pouze deklarovala (podle názoru odvolacího soudu, který nebyl dovoláním zpochybněn, nesprávně), že žalobkyně (tehdy v postavení žalované) je povinna zaplatit správci konkursní podstaty úpadkyně částku 5.698.095,70 Kč s příslušenstvím. V hmotněprávní rovině jimi nedošlo ke vzniku, změně ani zániku práv či povinností, a jsou proto rozhodnutími deklaratorními, na které se působnost § 243d odst. 2 o. s. ř. nevztahuje.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ) zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 22.040,- Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20 % DPH ve výši 4468,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu