28 Cdo 2661/2010
Datum rozhodnutí: 03.11.2010
Dotčené předpisy: § 4 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 2661/2010


ROZSUDEK


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele A. P. , zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, advokátem, 674 01 Třebíč, Bráfova 52, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 20 Co 319/2009, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004 (žalobce Alfréda Panowského, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, advokátem, proti žalovaným: 1. prof. MUDr. Z. K. , 2. J. K. , zastoupeným JUDr. Kárimem Titzem, advokátem, 600 00 Brno, Kobližná 19, a 3. P. N. , o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 20 Co 319/2009, vydaný v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004.

II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u soudu 13. 11. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 24 C 297/2004-168. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. vydat žalobci ideálních 9/10 domu čp. 624 a pozemků parc. č. 2783 a 2784 v katastrálním území Č. (obec Brno), zapsaných na listu vlastnictví č. 620 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno město), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce, aby také žalovanému P. N. bylo uloženo vydat žalobci tytéž podíly na uvedených nemovitostech. Žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení 24.997,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že žalovaný P. N. nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. bylo uloženo zaplatit na účet Městského soudu v Brně soudní poplatek 500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 20 Co 319/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 34 C 297/2004-168, změněn tak, že žalobní návrh žalobce proti žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. o vydání uvedených nemovitostí byl zamítnut. Výrok o nákladech řízení (tj. výrok označený III. v rozsudku soudu prvního stupně) byl změněn tak, že náhrada nákladů řízení nebyla žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. přiznána. Odvolání žalovaného P. N. bylo odmítnuto. Žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. nebyla vůči žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení; vůči žalovanému P.u Němečkovi nebyla žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o soudním poplatku byl zrušen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláními napadených výrocích i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné, pokud jde o výrok ve věci samé (i pokud jde o výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně, jakož i o úhradě soudního poplatku).
Odvolací soud konstatoval především, že pokud jde o odvolání žalovaného Petra Němečka, že jeho odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně nevznikla tomuto žalovanému žádná újma, když toto rozhodnutí neuložilo uvedenému žalovanému žádné povinnosti, ani nekonstruuje žádná subjektivní práva žalovaného P. N.; výrokem rozsudku soudu prvního stupně nebyl žalovaný P. N. zavázán k řádnému plnění vůči žalobci a žalovaný P. N. také nedoznal rozhodnutím soudu prvního stupně žádné objektivizatelné újmy. Odvolání uvedeného žalovaného do výroku o věci samé, stejně jako do výroku o nákladech řízení žalovaného P. N. vůči žalobci musel tedy odvolací soud odmítnout jako subjektivně nepřípustné (srov. § 218 písm. b/ občanského soudního řádu ve vazbě na ustanovení § 201 občanského soudního řádu).
Odvolání žalovaných MUDr, Z. K. a J. K. naproti tomu shledal odvolací soud včasným, jakož i subjektivně a objektivně přípustnými; odvolací soud však se musel zabývat otázkou důvodnosti nároků těchto žalovaných.
Odvolací soud přitom poukázal na to, že ve věci tu rozhodoval již vícekrát jak soud prvního stupně, ta i odvolací soud, přičemž nálezem Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2004, III. ÚS 620/2002 byl zrušen i dříve vydaný poslední rozsudek Krajského soudu v Brně z 25. 6. 2002, sp. zn. 20 Co 726/2002, jakož i předcházející rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 34 C 114/93-79. V dalším řízení soudy obou stupňů ze závěrů uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR vycházely.
Odvolací soud uváděl, že má za to, že žalobce se stal oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb.); žalobce je státním občanem ČR a žalobu podal včas v roce 1992. Podle názoru odvolacího soudu v řízení uvažované zvýhodnění při přístupu k převádění nemovitosti se v daném případě koncentrují v osobě prof. MUDr. V. K. , právního předchůdce žalovaných prof. MUDr. Z. K. a J. K., a to vzhledem k jeho údajné spolupráci se zpravodajskou službou. Uvedený prof. MUDr. V. K., DrSc., vyjížděl do ciziny pouze jako odborník, který vzhledem k vysoce specializovanému předmětu své činnosti (hrudní chirurgii se specializací na cévní a srdeční chirurgii) nutně potřeboval odbornou spolupráci s orgány vojenského zpravodajství, ale na tuto spolupráci fakticky rezignoval a byl pro nespolupráci ze svazku rozvědné služby vyřazen; dočasné vedení v registru svazku státní bezpečnosti (kontrarozvědné služby), nezakládalo, podle názoru odvolacího soudu, vědomou spolupráci s těmito orgány, nebylo a ani nemohlo být použito jako argumentační prostředek v daném případě při získávání nemovitostí do vlastnictví v rozhodné době podle restitučního předpisu (25. 2. 1948 1. 1. 1990); nešlo také o význačného stranického funkcionáře v tomto období. O získání rodinného domku (když zároveň svůj byt v nájmu dal k dispozici) usiloval jako o zázemí pro svou odbornou duševní činnost, a to špičkovou vědeckou činnost.
Odvolací soud byl také toho názoru, že tu nedošlo ke zvýhodnění při nabytí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v důsledku zbavení spoluvlastnictví manželů Pavlíčkových (kteří v době po 25. 2. 1948 opustili území republiky), když kupní smlouva ohledně nemovitostí byla uzavřena teprve poté, co se stal stát výlučným vlastníkem nemovitostí; o koupi nemovitostí jiné osoby také prokazatelný vážný zájem neprojevily; zvolené kritérium výběru prof. MUDr. V. K., DrSc., tu spočívalo jednoznačně pouze jako kriterium z hlediska ocenění jeho odborné činnosti.
Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní MUDr. Z. K. a J. K. (právní nástupci nabyvatele nemovitostí prof. MUDr. V. K., DrSc.) nemohou být posuzování jako povinné osoby podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takže žalobce se svým návrhem na vydání nemovitých věcí, uplatněným vůči nim, nemůže být posuzován jako oprávněná osoba podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud tedy zrušil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu výrok rozsudku soudu prvního stupně (označený I.) tak, že žalobní návrh žalobce proti žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. zamítl. Ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo také ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a všemi třemi žalovanými.
Výrok o nákladech odvolacího řízení odpovídal, podle názoru odvolacího soudu, ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Zrušen byl také výrok soudu prvního stupně o soudním poplatku, neboť žalovaní, kteří nejsou osobami povinnými, nestíhá povinnost zaplatit soudní poplatek podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 18. 3. 2010 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu 28. 4. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zdůrazňoval, že odvolací soud tu zcela ignoroval závěry nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2004, III. ÚS 620/02, kterým byla zrušena předcházející rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatele A. P. o vyplývá celá řada indicií dosvědčujících naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, s nimiž se však soudy obou stupňů nikterak nevypořádaly (výběr potenciálních zájemců o nemovitosti tu byl zahájen ještě před tím, než byl stát oprávněn s nemovitostmi disponovat, o nabyvateli nemovitostí bylo rozhodnuto den po nabytí právní moci trestních rozsudku, jimiž byl A. P. odsouzen i k trestu propadnutí majetku; výrok trestního rozsudku zněl na majetek jako celek, přičemž však následná kupní smlouva byla uzavřena toliko na ideálních 9/10 nemovitostí a teprve poté, co stát zbavil vlastnictví ideální 1/10 manžele P., byla uzavřena nová kupní smlouva na nemovitosti jako celek, aniž by byla věc posouzena za takto nově vzniklé situace).
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nevyjádřil zejména k těmto okolnostem: a) Proč nebylo 9/10 nemovitostí v katastrálním území Černá Pole (obec Brno) odprodáno ostatním spoluvlastníkům manželům P., jakým byl způsob získání ideální desetiny nemovitostí od manželů P. s využitím nátlaku na tyto spoluvlastníky. b) Nebylo objasněno, proč nebyla nemovitost předána do majetku České televize, která měla v domě čp. 624 v katastrálním území Č. (obec Brno) výtvarné a trikové studio. c) Nebyl objasněn překotný způsob jednání o přidělení nemovitostí, který se týkal již všech nemovitostí poté, co nabyl právní moci rozsudek odsuzující žalobce za tehdy nezákonné opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k propadnutí jmění. d) Nebyla plně objasněna otázka, zda a v jakém rozsahu byl pak prof. MUDr. V. K., DrSc., členem zpravodajské služby, členem Komunistické strany Československa a důvěrníkem StB. e) Nebylo plně objasněno, proč uvedený nabyvatel získal půjčku na koupi nemovitosti ještě před tím, než proběhlo výběrové řízení. f) Odvolací soud vůbec nehodnotil tu okolnost, že tu výběr uchazeče o nemovitosti byl protiprávní podle tehdejšího předpisu (směrnice Ministerstva finanční č. 10 z 2. 4. 1964, č. j. 314/17/17-756, uveřejněné ve Věstníku Ministerstva financí č. 5, tedy směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. g) Nebylo objasněno, zda rodinný dům čp. 67 v B., Jugoslávská ulice, měl obytnou plochu větší než 120 m2. h) Nebylo objasněno, zda odpovídá skutečnosti, že ve spise týkajícím se prodeje domu čp. 624 v katastrálním území Č. (obec Brno) bylo evidováno 11 žádostí o koupi této nemovitosti a jak byly tyto žádosti zhodnoceny.
Ve vyjádření žalovaného P. N. k dovolání dovolatele A. P. bylo uvedeno především, že dovolání žalobce A. P. je vůči osobě žalovaného P. N. nepřípustné, když výrok o odmítnutí odvolání tohoto žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně nebyl přesvědčivě odůvodněn. Dále bylo v tomto vyjádření k dovolání dovolatele poukazováno na to, že žalobce se stal oprávněnou osobou až ke dni účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb. (tj. k 1. 12. 1994), takže je bezpředmětná námitka žalobce, týkající se neplatnosti převodu nemovitosti, o nějž jde v tomto řízení z 27. 9. 1991; v době uzavření této smlouvy tedy žalobce nebyl oprávněnou osobou, ale ani nebylo možné předpokládat, že se oprávněnou osobou stane. Nabyvatelé ze smlouvy z 27. 9. 1991 tu tedy nejsou povinnými osobami ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., takže tu nedopadá žádné ustanovení tohoto zákona na platnost jejich právních úkonů; nelze tu proto, podle názoru žalovaného P. N. s odkazem na § 9 zákona č. 87/1991 Sb., určit ani neplatnost kupní smlouvy ze dne 26. 2. 2003, která je nabývacím titulem, na základě něhož bylo převedeno vlastnické právo na žalovaného P. N. .
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém přípustném dovolání uplatňoval jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhod nutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věc (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadou řízení je nesprávný postup soudu, k němuž došlo v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování); o takovou vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže v důsledku nesprávného postupu v řízení došlo k odnětí možnosti účastníku řízení se občanského soudního řízení v konkrétní právní věci zúčastnit (např. v důsledku nepředvolání účastníka řízení k jednání před soudem). Podle názoru dovolacího soudu v daném případě k takové vadě řízení v průběhu tohoto řízení nedošlo.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), posoudil-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 3 odst. 1, § 4 odst. 2, § 5 a § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky.
Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, nebo na základě proti právního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: a) Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky (§ 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. b) Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. c) Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda nejde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání a předsmluvním stavem.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu, lze dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Jestliže Ústavní soud ČR zrušil pravomocná rozhodnutí obecných soudů, platí pro další řízení u těchto soudů vázanost právním názorem Ústavního soudu ČR ve smyslu ustanovení § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 občanského soudního řádu (srov. Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, str. 151 /261/).
V daném případě byl již vydán i nález Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2006, III. ÚS 620/02, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně z 27. 4. 2000, č. j. 34 C 114/93-79, a rozsudek Krajského soudu v Brně z 25. 6. 2002, sp. zn. 20 Co 726/2000. V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2004 byl zaujat právní názor, že v této právní věci z důkazního řízení vyplývá celá řada indicií dosvědčujících naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění, s nimiž se však soudy nevypořádaly. Bylo tu konkrétně a podrobně poukázáno na skutečnosti o okolnosti představující Ústavním soudem ČR uvedenou celou řadu indicií .
Odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 2. 2010 (sp. zn. 20 Co 319/2009 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatele A. P., neopomenul citovaný nález Ústavního soudu ČR z 2. 11. 2004, III. ÚS 620/2002, a ve svém rozsudku z něho vycházel. Tomuto rozsudku odvolacího soudu nelze, podle názoru dovolacího soudu, vytknout, že by projednávanou právní věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikované právní předpisy (zejména hmotněprávní) nesprávně vyložil. Avšak nebylo možné přisvědčit závěru, že se odvolací soud ve svém rozsudku (jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé po částečném doplnění dokazování) v plném rozsahu vypořádal s Ústavním soudem uváděnou celou řadou indicií, týkajících se naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění , uplatňovaného v žalobě žalobce v této právní věci, a to zejména ohledně kupní smlouvy, uzavřené se státem v roce 1974 co do nabytí vlastnictví domu čp. 624 a pozemků parc. č. 2783 a parc. č. 2784 v katastrálním území Č. (obec Brno). Za tohoto průběhu dalšího řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2004 nebylo možné pokládat za nedůvodnou výtku dovolatele A. P., že závěry Ústavního soudu ČR z nálezu z 24. 11. 2004, III. ÚS 620/02, nebyly odvolacím soudem plně respektovány. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ze 16. 2. 2010, sp. zn. 20 Co 319/2009 Krajského soudu v Brně, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Odvolací soud bude v dalším řízení postupovat tak, že v součinnosti s účastníky řízení (s využitím jejich opakovaných přednesů /srov. zejména část III. dovolání žalobce z 28. 4. 20190/ a jejich případných dalších důkazních návrhů) znovu posoudí Ústavním soudem ČR v jeho nálezu uváděnou celou řadu indicií, dosvědčujících naplnění podstaty protiprávního zvýhodnění , přičemž po případném dalším doplnění dokazování uvede ve svém rozhodnutí (ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu), které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy, a to v komplexnějším znění než v rozsudku ze 16. 2. 2010. Pak teprve (nedospěje-li k jinému výslednému závěru než v rozsudku ze dne 16. 2. 2010) učiní znovu zevrubnější závěr o skutkovém stavu věci a posléze posoudí po právní stránce projednávanou právní věc.
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto podle § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu