28 Cdo 2650/2013
Datum rozhodnutí: 27.01.2015
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2650/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. B. ,V., zastoupeného JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 11/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č. j. 35 Co 67/2013-120, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 11. 2012, č. j. 57 C 11/2012-83, nahradil projev vůle Pozemkového fondu ČR (právního předchůdce žalované) spočívající v uzavření smlouvy o převodu pozemků parc. č. 753/2 a parc. č. 787/9 v k. ú. K., pozemku parc. č. 934/18 v k. ú. P., jakož i pozemku parc. č. 3846/1 v k. ú. M. na žalobce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), mající právo na převedení náhradních pozemků za pozemky nevydané. Všechny pozemky, jejichž převodu se domáhá, jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě Pozemkového fondu ČR, přičemž se jedná o pozemky náležející jako orná půda do zemědělského půdního fondu. Soud s poukazem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu konstatoval, že Pozemkový fond ČR nesmí fakticky upřednostňovat postup podle zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazků státu dle zákona o půdě. Právní předchůdci žalobce uplatnili své restituční nároky již v roce 1992, Pozemkový fond ČR však o jejich nárocích rozhodl až v roce 2000, žalobci ani jeho právním předchůdcům nenabídl vhodné náhradní pozemky a v současnosti žalobci neumožňuje účast ve veřejných nabídkách. Bylo tudíž nutno vyhovět předmětné žalobě na nahrazení projevu vůle Pozemkového fondu ČR, která představuje jediný způsob, jak může žalobce docílit uspokojení svého nároku.
K odvolání Pozemkového fondu ČR uvedené rozhodnutí přezkoumal Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, č. j. 35 Co 67/2013-120, ve výroku o věci samé změnil tak, že za převodce předmětných pozemků v k. ú. K. a P. označil Českou republiku Státní pozemkový úřad a že žalobu zamítl ohledně pozemku parc. č. 3846/1 v k. ú. M., jinak je v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud jednak zohlednil procesní nástupnictví žalované ve vztahu k zaniknuvšímu Pozemkovému fondu ČR, jednak částečně zopakoval dokazování a vyzdvihl, že mu z úřední činnosti bylo známo, jaké pozemky byly Pozemkovým fondem ČR, respektive žalovanou, nabízeny ve veřejných nabídkách, tedy že v období od roku 2006 bylo všem oprávněným osobám v Praze nabídnuto cca 10 pozemků, zatímco v režimu zákona č. 95/1999 Sb. bylo cenově srovnatelných pozemků nabízeno několikanásobně více. Takto strukturovaná nabídka nemohla dostát požadavkům judikátů Ústavního a Nejvyššího soudu, v nichž byla artikulována povinnost Pozemkového fondu ČR nabízet dostatečné množství vhodných náhradních pozemků a neupřednostňovat převody pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. před vydáváním náhradních pozemků restituentům. Pozemkový fond ČR tuto svou povinnost dlouhodobě neplnil a jeho postup při uspokojování nároků oprávněných osob nesl znaky liknavosti. Žalobci, který má právo na bezúplatný převod náhradních pozemků dle zákona o půdě, nebylo možno přičítat k tíži, že mezi náhradními pozemky měl zájem o ty, jež jsou umístěny na území hlavního města Prahy, neboť nelze dovodit, že by si restituent nemohl vybrat právě pozemek, který se nachází v téže obci jako pozemek původní, byť již současné znění zákona o půdě toto kritérium výslovně nezmiňuje. Stran pozemku parc. č. 3846/1 v k. ú. M. přistoupil odvolací soud ke změně rozsudku obvodního soudu a zamítnutí žaloby s ohledem na vykonatelné předběžné opatření, jež v době rozhodování soudu bránilo žalované s daným pozemkem nakládat.
Proti tomuto rozsudku (dle obsahu podání vyjma části zamítavé) brojí žalovaná dovoláním, které má za přípustné, poněvadž Nejvyšší soud obdobnou věc doposud nerozhodoval, popřípadě by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, i za důvodné, protože napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka uvádí, že se nemůže ztotožnit s tvrzením o údajné liknavosti v postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo jí samotné, při poskytování náhradních pozemků dle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Tento zákon již v současném znění neobsahuje podmínku, že by náhradní pozemek musel být poskytnut v téže obci, v níž se nachází pozemek nevydaný, a oprávněná osoba nemůže trvat na vydání takového pozemku. Účel zákona o půdě předpokládá primárně navrácení odebraného majetku a podpůrně poskytnutí náhradního plnění, jež by mělo mít stejnou povahu jako konfiskovaný majetek, tj. v případě odnětí zemědělských pozemků by měly být coby náhradní převáděny opět pozemky zemědělské bez zřetele k tomu, na území jaké obce se nachází, v některých obcích (například hlavním městě Praze) přitom již není dostatek pozemků vhodných k převodu jako náhradní. Žalobci tedy nesvědčí právo na vydání náhradního pozemku v obci, kde se nacházely pozemky, které byly odebrány jeho právním předchůdcům, pročež lze napadený rozsudek považovat za věcně nesprávný.
Odvolací soud se podle dovolatelky dále dopustil závažného procesního pochybení, když se náležitě nevypořádal s námitkou Pozemkového fondu ČR, jenž ve svém odvolání poukázal na nedostatečně provedené dokazování v řízení před soudem prvního stupně. Interpretaci judikátů Nejvyššího soudu soudem odvolacím považuje dovolatelka za velmi svéráznou a zdůrazňuje, že tvrzená liknavost při uspokojování nároků oprávněných osob nebyla před soudy nižších stupňů dostatečně osvědčena. Z těchto důvodů navrhuje dovolacímu soudu napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že by mělo být odmítnuto jako nepřípustné. Nicméně pro případ, že by se dovolací soud měl v úmyslu zabývat meritem věci, vyslovil žalobce nesouhlas s částí výroku I. napadeného rozhodnutí, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změněn tak, že byla žaloba ve vztahu k pozemku parc. č. 3846/1 v k. ú. M. zamítnuta, přičemž zpochybnil právní názor odvolacího soudu, o nějž se tato změna prvostupňového rozhodnutí opírala.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nicméně dovolání žalované přípustným neshledal.
Ohlašuje-li dovolatelka coby dovolací důvod nedostatečnou oporu skutkových zjištění odvolacího soudu v provedeném dokazování a rozporuje-li následně závěry, jež na skutkové úrovni učinily soudy nižších stupňů ohledně pochybení v postupu Pozemkového fondu ČR při uspokojování nároků oprávněných osob dle zákona o půdě, sluší se připomenout, že podle rozhodného znění procesní úpravy je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), pročež námitkám směřujícím proti průběhu a výsledkům provedeného dokazování nelze přiznat relevanci ani při zjišťování, zda jsou dány předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3788/2014).
Z hlediska právního posouzení je zřejmé, že odvolací soud na věc vhodně aplikoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že Pozemkový fond ČR zatěžovala zákonná povinnost převádět náhradní pozemky ve smyslu § 11 zákona o půdě, přičemž struktura jeho nabídky musela mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02), a v případě, že bylo lze dlouhodobé neuspokojení nároku na vydání náhradních pozemků dle zákona o půdě dát do souvislosti s liknavým postupem odpovědných orgánů státu, bylo přípustné podání žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o převodu konkrétních pozemků, a to i takových, které dříve nebyly zahrnuty do jeho veřejné nabídky (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5403/2007, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10). S ohledem na to, že dovolatelka, která vstoupila do všech práv a povinností Pozemkového fondu ČR, Nejvyššímu soudu nepředložila žádné přesvědčivé důvody, proč by se od výše shrnutých tezí měl v projednávané věci odchýlit, lze dospět k závěru, že je citované právní názory možno vztáhnout i na řešený případ.
Dovolatelčiny polemické úvahy se sbíhají v otázce, zda má oprávněná osoba dle zákona o půdě právo na převod pozemků v obci, v níž se nacházely pozemky původně odňaté. Tím je však odvolacímu soudu podsouván úsudek, který nevyslovil a na jehož přiléhavosti správnost napadeného rozhodnutí nezávisí, nemluvě o tom, že obdobnou argumentaci před Nejvyšším soudem neúspěšně vznesl již Pozemkový fond ČR ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012. Lze připustit, že postup Pozemkového fondu ČR či žalované by nebylo korektní hodnotit jako liknavý, pokud by obsah jejich veřejných nabídek byl vskutku předurčen objektivním nedostatkem vhodných pozemků v příslušné obci. Nicméně za předpokladu, že v rovině skutkové vyšlo v řízení najevo, že vhodné pozemky vlastněné Českou republikou v lokalitě, o niž projevoval žalobce zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb. namísto zákona o půdě, jeví se závěr o liknavosti či svévoli v postupu Pozemkového fondu ČR vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek dle zákona o půdě obhajitelným, obzvláště je-li učiněn po komplexním zhodnocení všech okolností věci, jako tomu bylo v přezkoumávané kauze. Přestože delší doba, po niž nebylo restitučnímu nároku vyhověno, sama bez dalšího nedokládá, že si Pozemkový fond ČR počínal nekorektně, nebylo v kontextu řešeného případu možné zcela odhlédnout ani od skutečnosti, že právní předchůdci žalobce svůj restituční nárok uplatnili již v roce 1992 a přes jejich opakovanou účast ve veřejných nabídkách Pozemkového fondu ČR tento nárok v době rozhodování odvolacího soudu stále nebyl uspokojen, pročež Nejvyšší soud právní úvahy odrážející se v rozsudcích soudů nižších stupňů shledává v tomto směru konformními se svou předchozí rozhodovací praxí (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3330/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 855/2010).
Nepodložené je konečně i tvrzení, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami, jimiž právní předchůdce žalované upozornil na nedostatky ve zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně. Nejvyšší soud v první řadě podotýká, že z odvolání Pozemkového fondu ČR na č. l. 89-91 ani z přednesů učiněných při ústním jednání konaném u Městského soudu v Praze dne 23. 4. 2013, jak jsou zachyceny v protokolu na č. l. 116, se žádné zřetelně formulované výtky, jež by poukazovaly na konkrétní pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování, nepodávají. Nad rámec uvedeného je třeba zopakovat, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces sice odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí, racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, avšak rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, bod 19, a judikaturu v něm citovanou). Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání se s námitkami stran sporu, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných. Viděno z tohoto úhlu pohledu, má Nejvyšší soud způsob, jakým odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odpověděl na argumenty uplatněné Pozemkovým fondem ČR v odvolání, za plně postačující.
Z předeslaných důvodů přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. k odmítnutí předmětného dovolání coby nepřípustného.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, poněvadž ve svém vyjádření k dovolání, podaném prostřednictvím advokáta, rozvinul pouze vlastní polemiku s obsahem napadeného rozsudku, jež se ukázala být zcela mimoběžnou s dovolacími námitkami žalované (srovnej k tomu přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu