28 Cdo 2650/2005
Datum rozhodnutí: 14.08.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 2650/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J., s. d. v T., zastoupené advokátem, o náhradu za odstraněné nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 461/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2005, č.j. 13 Co 430/2004-130, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 23.8.2004, č.j. 8 C 461/99-109, uložil žalované zaplatit žalobkyni 384.754,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobní žádání ohledně částky 530,- Kč a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.

Rozhodl tak o žalobě, v níž žalobkyně tvrdila, že byla vlastnicí původní zemědělské usedlosti ve V. J., tyto od ní za nízkou cenu žalovaná odkoupila a posléze odstranila. Nárok žalobkyně byl přitom uznán za oprávněný již ve správním řízení, žalobkyně přitom v souladu s jeho výsledkem též státu vrátila kupní cenu 32.464,30 Kč, přesto však žalovaná přes její výzvy náhradu neposkytla. Požadovala přiznání částky 385.284,- Kč, eventuelně vydání majetku do vlastnictví žalobkyně v této hodnotě, která bude určena soudem. Upozorňovala na skutečnost, že žalovaný jí neumožnil seznámit se plnění se svým majetkem, když ji nechal nahlédnout pouze do evidence, která nebyla úplná a ze které nebylo možno hodnotu majetku zjistit.

Žalovaná namítala, že teprve správním rozhodnutím byl založen do té doby neexistující vztah mezi žalobkyní a státem. Pak ovšem požadavek žalobkyně je neoprávněný, když tím byl stát, jenž byl určen jako subjektem s právem přijmout plnění, s nímž je ze zákona spojena povinnost poskytnout protiplnění. Správním rozhodnutím tak byla žalované odňata pasívní legitimace. Opakovaně namítala, že v jejím vlastnictví nikdy nebyla a nemohla být provozní část nemovitosti (pohostinství, sál), neboť ta se stala vlastnictvím někdejší JZD ve V. J. v době před uzavřením kupní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným.

Soud prvního stupně uplatněný nárok posoudil jako nárok na náhradu za stavby, které zanikly, vyplývající z ustanovení § 14 odst. 1, odst. 16 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění následujících předpisů. Mezitímním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 24.5.2000, č.j. 8 C 461/99-60, ve znění potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.2.2003, č.j. 16 Co 505/2000-76, byl žalobou uplatněný nárok shledán co do právního základu důvodný. Pokud takto bylo rozhodnuto o důvodnosti žaloby, kterou se žalobkyně domáhala náhrady za celou odstraněnou nemovitost (takže nebylo rozhodnuto o tom, že důvodná je žaloba pouze v části, ve které se žalobkyně domáhala náhrady za odstranění určité části nemovitosti), bylo závazně rozhodnuto o právním základu celé žaloby. Tuto otázku proto v dalším průběhu řízení nebylo možno již přezkoumávat vzhledem k důsledkům plynoucím z ustanovení § 159 odst. 3 o.s.ř. Opakované důkazní návrhy směřující k tvrzení vlastnictví někdejšího JZD ve V. J. k části objektu proto soud prvního stupně již nepřipustil.

Soud prvního stupně proto zkoumal otázku výše restituční náhrady, přičemž vycházel z hodnoty celé odstraněné nemovitosti. Přitom vycházel podle § 14 odst. 2, odst. 3, zákona o půdě z hodnoty odstraněných nemovitostí v době jejich přechodu na stát či jinou právnickou osobu. Odkázal v tomto směru i na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 149/94, uveřejněného pod č. 11/96 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Vyšel poté ze zjištění, že kupní smlouva mezi žalobkyní a žalovanou nabyla účinnosti dnem uzavření dne 25.3.1966, neboť šlo o přechod nemovitosti do socialistického vlastnictví, takže tato smlouva registraci tehdejšího státního notářství nepodléhala (§ 490 odst. 2 o.z. v tehdy platném znění.).

Pokud jde o pohostinskou část, uzavřel soud prvního stupně, ze zápisu ze dne 29.7.1964, že nejméně od srpna 1964 mělo být žalovanou provozováno v této části pohostinství. Soud prvního stupně z toho dovodil, že bez ohledu na to, zda došlo k platnému převodu vlastnictví této části nemovitosti do vlastnictví družstva či nikoliv, nejpozději v srpnu 1964 byla tato část nemovitosti žalobkyni fakticky odňata. Přitom nárok žalobkyně představuje náhradu dle stavu nemovitosti, ve kterém se tato nacházela v březnu 1966. Soud prvního stupně byl vázán takto formulovaným návrhem ve smyslu § 253 odst. 2 o.s.ř., takže nemohl ani uvažovat o případném přisouzení vyšší náhrady, která by zohlednila stav pohostinské části nemovitosti v roce 1964, tedy s opotřebením nižším o dva roky. Proto dále nezkoumal, zda okamžik rozhodný pro posouzení stavu pohostinské části nemovitosti nenastal již dříve.

Pokud jde o výši hodnoty této části odňatých nemovitostí, vyšel soud prvního stupně ze závěrů znaleckého posudku předloženého žalobkyní. Tento vycházel z ceny celé nemovitosti. Tento postup žalovaná zpochybňovala. Soud prvního stupně k těmto námitkám nepřihlédl, vyšel z hodnoty následně odstraněných staveb podle cenových předpisů platných k 24.6.1991 (§ 14 odst. 8 zákona o půdě), když tato hodnota byla představována částkou 384.754,- Kč. Na podkladě uvedeného důkazu pak žalobě vyhověl, když ohledně částky 530,- Kč žalobu zamítl, ježto podle posudku nešlo

o hodnotu odstraněných staveb, nýbrž porostů, které se nacházely v minulosti na pozemcích.

Pokud šlo o formu požadované náhrady, respektoval soud prvního stupně obsah žalobního žádání. Vyšel z ustanovení § 16 odst. 4 zákona o půdě, podle níž náhrada spočívá (nedohodnou-li se účastníci jinak) ve věcech, které povinná osoba k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nímž měla právo hospodaření ke dni 24.6.1991, s výjimkou nemovitostí ve správě pozemkového fondu, popřípadě v podílu na jmění této osoby, a to až do výše hodnoty původních nemovitostí. Vyšel přitom ze závěrů judikatury, podle níž nedohodnou-li se účastníci jinak, nemůže soud přiznat náhradu v jiné formě, než jsou uvedeny v citovaném ustanovení zákona (stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 16/96 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Možnost přiznání náhrady ve formě podílu na jmění žalovaného neshledal soud prvního stupně za možný s ohledem na vztahy účastníků. Pokud jde o náhradu ve formě věcí ve vlastnictví žalovaného, bral soud do úvahy, že neměl k dispozici úplný přehled o majetku žalovaného, aby tak bylo zřejmé, jaké věci vlastní a jaké jsou ceny těchto věcí ve smyslu ustanovení § 28a zákona o půdě. Žalovaná, ač vyzvána k předložení takového seznamu s poučení o následcích pro případ, že tak neučiní, výzvě nevyhověla. Při nedostatku podkladů pro své rozhodnutí proto soud prvního stupně bral do úvahy i skutečnost, že věcné plnění se poskytuje v cenách k 24.6.1991, které jsou v současné době v důsledku amortizace výrazně nižší. Poskytnutí náhrady ve formě takovýchto věcí by proto představovala zcela nedůvodné poškození žalobkyně zvláště za situace, kdy prodlení s náhradou a tím i postupné znehodnocování věcí, které by mohly být poskytnuty jako náhrady, bylo zapříčiněno postupem žalovaného, jež doposud nesplnil svou povinnost poskytnout náhrady v zákonné lhůtě. Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětné věci nemůže být rozhodnuto o jiné formě náhrady než peněžní, takže shora zmíněné závěry soudní praxe uplatnit nelze.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. června 2005, č.j. 13 Co 430/2004-130, rozsudek soudu prvního stupně v napadené vyhovující části v odstavci I. výroku, potvrdil a změnil jej v incidenčním výroku

o nákladech řízení, přičemž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud předně poukázal na výsledky dosavadního řízení, v němž soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.5.2000, ve znění potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu ze dne 28.2.2003, sp. zn. 16 Co505/2000, bylo pravomocně rozhodnuto o právním základu nároku uplatněného žalobkyní, a to v její prospěch. Odvolací soud zejména poukázal na okolnost, že soudy obou stupňů se již vypořádaly se všemi spornými otázkami vyplývajícími z požadavku žalobkyně co do jeho právního základu. To se týkalo zejména otázky, že žalovaná je pasivně legitimována v tomto sporu, že žalobkyně je osobou oprávněnou k uplatnění nároku na poskytnutí náhrady za zaniklé objekty a že žalovaná je vzhledem k obsahu kupní smlouvy uzavření se žalobkyní a s přihlédnutím k jejímu následnému chování (to je žádosti o zboření objektu a výstavbě nového objektu, v němž provozovala hostinskou činnost) osobou povinnou k poskytnutí požadované náhrady za celou zaniklou nemovitost.

V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že žalovaná byla poslední právnickou osobou, která spornou nemovitost před jejím zánikem (zbořením) držela, že k zániku stavby došlo z jejího podnětu a je tedy povinna poskytnout žalobkyni náhradu za její znehodnocení. V tomto směru se odvolací soud přidržel závěrů plynoucí ze stanoviska Nejvyššího soudu České republiky č. 16 z roku 1996, na str. 131. Odvolací námitky žalované o absenci jí navržených důkazů tak odvolací soud neuznal za právně významné.

Ve vztahu k formě náhrady, k jejíž výplatě byla žalovaná zavázána, se odvolací soud zcela ztotožnil v této konkrétní věci shora vysloveným soudem prvního stupně. Poukázal v této souvislosti na povinnost žalované plynoucí z ustanovení § 33a odst. 2 věty první zákona o půdě, přičemž přes dosud vyslovené závěry rozhodovací praxe (z nichž zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1117/96 publikované ve Sbírce rozhodnutí nejvyššího soudu pod č. 2/1998, dospěl k shodnému právnímu posouzení, jako soud prvního stupně.



Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost zdůvodňovala z ustanovení § 237 oodst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní význam právní otázky spatřovala v aplikaci jednak v tom, že odvolací soud nepoužil v úvahu přicházející správný právní předpis, jednak jej nesprávně vyložil. Dále tvrdila, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů bylo v rozporu s jejich skutečným obsahem.

V podrobnostech namítala, že

1. žalovaná není pasivně legitimována ve vztahu k poskytnutí náhrady žalobkyně podle § 14 zákona o půdě. Opakovala v této souvislosti své námitky vznesené v průběhu dosavadního řízení. Podle dovolatelky je tento závěr v rozporu příkladně s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1391/99 nebo 20 Cdo 272/99.

2. žalovaná byla vlastnicí nepodstatné části nemovitostí, pohostinství provozovala na omezenou dobu a že vlastníkem nemovitostí bylo někdejší JZD V. J., které takto bylo rovněž evidováno a předmětný majetek mělo ve své účetní evidenci, dokonce neslo a vyúčtovávalo náklady s tímto vlastnictvím spojené a přisvojovalo si příjmy z titulu vlastnictví docílené.

3. že požadavek soudu na předložení soupisu majetku žalovaného byl nezákonný, přesto byl v průběhu řízení splněn, v čemž spatřuje dovolatelka porušení práva na spravedlivý proces.

4. odůvodnění postupu odvolacího soudu, pode něhož má žalovaná hradit náhradu za majetek, ke kterému nikdy nenabyl vlastnictví, ani držbu, je v rozporu se zásadami teorie i rozhodovací praxe. Ve svých důsledcích tak došlo k porušení zásady rovnosti postavení stran v procesu.

Navrhovala proto zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i vyslovení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.



Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolatelka zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací důvod (důvody), který - které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.

Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle § 241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k § 243a o. s. ř.).

Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).

Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech.

Jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která případně směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 231/2000).

V projednávané věci neshledal dovolací soud s přihlédnutím k shora uvedeným závěrům že by otázka nastolená v dovolání představovala otázku zásadního významu. Předně je třeba poukázat na skutečnost, že dovolatelka uplatňuje v rámci dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními. Takový postup je nepřípustný, když jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V otázkách, o nichž se dovolatelka domnívala, že jde o otázky zásadního významu, je třeba poukázat na to, že jak soud prvního stupně, tak soud dovolací, respektovaly ustanovení platného práva a přiléhavě je vyložily. V tomto směru dovolací soud jen pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, v otázce vázanosti soudu (ve smyslu § 159 odst. 3 o.s.ř.) mezitímním rozsudkem, potvrzeným v odvolacím řízení. Dovolací soud se ztotožňuje s hodnocením odvolacího soudu, podle něhož otázka pasivní legitimace žalované (dovolatelky) byla takto pravomocně vyřešena. Ve vztahu k námitce dovolatelky, že pohostinství provozovala (v dnes již odstraněné nemovitosti) na omezenou dobu, odkazuje dovolací soud rovněž na přiléhavé odůvodnění odvolacího soudu, když dovolatelka byla poslední právnickou osobou povinnou k poskytnutí požadované náhrady za celou zaniklou nemovitost. Konečně dovolací soud dospívá k závěru, že výklad zaujatý odvolacím soudem k formě náhrady odpovídá znění a výkladu § 33a odst. 2 věty první zákona o půdě. Shrnuje proto dovolací soud, že v této věci odvolací soud neřešil otázku, která by měla judikatorní přesah, případně by se příčila ustanovení hmotného práva. Nejde tak o případ přípustného dovolání, takže dovolání bylo podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. srpna 2008

JUDr. Josef Rakovský,v. r. předseda senátu