28 Cdo 265/2008
Datum rozhodnutí: 19.02.2008
Dotčené předpisy:





28 Cdo 265/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Č. s. ch., Z. o. C., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně, pod sp. zn. 13 C 105/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 28 Co 576/2007 65, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž ten rozhodl ve věci samé tak, že určil žalobce za vlastníka pozemku st. p. č. 89 o výměře 932 m2 v katastrálním území a obci C. Změnil pouze výrok týkající se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Hospodářskou smlouvou č. 9619/88 ze dne 9. 12. 1988 převedlo úplatně Středočeské ředitelství spojů P. na žalobce vlastnictví k objektu bydlení čp. 20 se st. p. č. 89, a to ke dni 1. 11. 1988. Hospodářskou smlouvou č. 7066/89 ze dne 19. 1. 1989 byly do trvalého užívání žalobce od 1. 2. 1989 převedeny pozemky st. p. č. 89, p. č. 50 a p. č. 1249 v katastrálním území C. s poznámkou, že pozemky již užívá. V katastru nemovitostí je žalobce na základě hospodářské smlouvy č. 9619/88 zapsán jako vlastník domu čp. 20 v obci a k. ú. C. s tím, že žalobci svědčí k pozemku právo trvalého užívání. Žádostmi ze dne 9. 1. 2001 a 28. 2. 2001 požádal žalobce Okresní úřad v K. o převod pozemku z práva trvalého užívání do vlastnictví podle § 879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.). Na požadovaném určení byl na straně žalobce shledán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). Podle § 69 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 1988, bylo možno převést vlastnictví k věcem, které byly národním majetkem, jen pokud to připouštěly prováděcí právní předpisy. Podle § 14 odst. 1 věty prvé vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění platném a účinném do 30. 4. 1990, se převody vlastnictví národního majetku na jiné socialistické organizace než státní uskutečňovaly na základě hospodářských smluv. Ustanovení § 14 odst. 8 citované vyhlášky pak stanovilo, ve kterých případech mohlo být převedeno vlastnické právo k pozemkům, s výjimkou zemědělské půdy a lesnických pozemků. Ani o jeden z takových případů v projednávané věci nešlo. Uvedený převod vlastnického práva na žalobce tak byl v rozporu s právními předpisy, a byl proto neplatný dle § 24 odst. 1 věty prvé a odst. 3 hospodářského zákoníku, ve znění platném a účinném do 30. 6. 1988. Žalobce tak nemohl na základě takového neplatného právního úkonu nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku. Avšak Okresní národní výbor v K. předal žalobci, na základě výše uvedené hospodářské smlouvy č. 7066/98 ze dne 19. 1. 1989, předmětný pozemek počínaje dnem 1. 2. 1989 do trvalého užívání podle § 70 odst. 1 hospodářského zákoníku. Dopisy ze dne 9. 1. 2001 a 28. 2. 2001 požádal žalobce tehdejší Okresní úřad v K. o změnu práva trvalého užívání k předmětnému pozemku na právo vlastnické, a to dle § 879c odst. 1 a 4 o. z, jenž byl doplněn zákonem č. 103/2000 Sb. Všechny podmínky pro uvedenou změnu žalobce splnil a mohl tedy legitimně očekávat, že se uplynutím jednoho roku od účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. ke dni 1. 7. 2001, stane vlastníkem předmětného pozemku. Částí druhou zákona č. 229/2001 Sb. byl s účinností od 30. 6. 2001, tedy den před 1. 7. 2001, kdy měl žalobce nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku, § 879c o. z. zrušen. Avšak Ústavní soud svým nálezem č. 278/2004 Sb. část druhou zákona č. 229/2001 Sb. ke dni 31. 12. 2004 zrušil. Uvedl, že tímto zrušením dochází k rehabilitaci § 879c o. z. a obnoví se stav tímto ustanovením založený. Lze tedy uzavřít, že se právo trvalého užívání předmětného pozemku žalobce změnilo na právo vlastnické, a proto bylo namístě žalobě vyhovět.


Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání, přičemž jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu má charakter zásadního právního významu, jenž spatřuje v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. března 2004, č. 278/2004 Sb. na existující ustanovení § 879c až § 879e o. z. Za zásadně právně významnou považuje i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla. Rozhodnutí odvolacího soudu dle názoru žalované spočívá na nesprávném právním posouzení věci a zakládá tak důvodnost dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná nesouhlasí s možností obživnutí již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce, přičemž odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. Jistou souvislost lze spatřovat i v situaci vzniknuvší po vydání nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., jímž se mělo obnovit původně zrušené ustanovení § 324 trestního řádu, avšak není jisté, že k tomu opravdu došlo, neboť s účinností od 1. září 1995 Parlament přijal zákon č. 152/1995 Sb., kterým v rámci novely trestního řádu pod bodem 37 zařadil do trestního řádu kompletní § 324 včetně nadpisu, ačkoliv změna oproti původní podobě § 324 zrušené zákonem č. 292/1993 Sb. a údajně oživené s účinností od 6. února 1995 představovala pouze dílčí část textu odstvce 1 tohoto ustanovení. Kdyby tedy zákonodárce měl toto původní ustanovení za oživené , a tedy za součást trestního řádu v době jeho následné novelizace, zřejmě by s využitím běžné legislativní techniky nahradil v oživeném ustanovení pouze příslušnou část textu. Není proto důvod předpokládat při derogaci derogačních ustanovení Ústavním soudem jiné dopady než zrušení příslušné pasáže zákona č. 229/2001 Sb. Protože tedy výše uvedeným nálezem Ústavního soudu nemohlo dojít k oživení ustanovení § 879c a násl. o. z., žalobce se nestal vlastníkem předmětného pozemku. I kdyby však byly takové důsledky nálezů Ústavního soudu akceptovány, byly by právní účinky těchto oživených ustanovení nulové, neboť ke dni 30. 6. 2001 zanikl zcela institut trvalého užívání, přičemž stanovený den pro přeměnu práva trvalého užívání na právo vlastnické (tj. den 1. 7. 2001) nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tedy žalobce neměl pozemky v trvalém užívání. V další části dovolání žalovaná polemizuje z uvedeným nálezem Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a s důvody, které Ústavní soud vedly ke zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. V případě podané žaloby není dán na straně žalobce naléhavý právní zájem, neboť žalobce se mohl stát vlastníkem předmětných pozemků uzavřením smlouvy podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Zásadně nepřípustným se jeví závěr, že k oživení předmětných ustanovení občanského zákoníku došlo zpětně ke dni 30. 6. 2001, neboť by to ve svém důsledku vedlo k nepřípustné retroaktivitě. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že rozhodnutí soudu odvolacího pokládá za správné a argumenty dovolatelky za nedůvodné. Žalobce prokázal v soudním řízení splnění podmínek ve smyslu § 879c odst. 1 a 4 o. z. v platném znění, a z toho důvodu došlo ve vztahu k předmětnému pozemku ke změně práva trvalého užívání na právo vlastnické v jeho prospěch. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl a přiznal žalobci náklady dovolacího řízení.


Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou dle § 241 o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.


Podle ust. § 236 odst.1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.


Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen [ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.


Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.


Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. zákona č. 229/2001 Sb. nazvané Změna občanského zákoníku čl. II. , jak to v souzeném sporu obsáhle činí dovolatelka.


Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části. V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo Listina základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné.


Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili mimo platný právní řád.


V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§ 879c, § 879d a § 879e), pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro vymizení těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak § 879c občanského zákoníku, který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platné a účinné ustanovení § 879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy.


Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v § 879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětnému pozemku. Ve vztahu k námitce žalované o nedostatku naléhavého právní zájmu na straně žalobce dovolací soud konstatuje, že tato námitka není opodstatněná. Žalobce takový zájem má, což je dáno již tím, že uplatnil svá tvrzení o právním důvodu, na jehož základě měl vlastnictví k předmětnému pozemku nabýt. Toto tvrzení žalovaná strana neakceptovala a žalovaný není jako vlastník předmětného pozemku zapsán v katastru nemovitostí.


Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.


Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.


V Brně dne 19. února 2008


JUDr. František I š t v á n e k , v. r.


předseda senátu