28 Cdo 265/2003
Datum rozhodnutí: 27.11.2003
Dotčené předpisy: § 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb.




28 Cdo 265/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. Č. k., spol. s r.o., zast. advokátem a o dovolání 1/ M. K. a 2/ R. spol. s r.o., oba zast. advokátem, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 30 Co 76/2002 (v právní věci žalobce M. Č. k., spol. s r.o., zast. advokátem, proti žalovaným 1/ M. K. a 2/ R. spol. s r.o., oba zast. advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 153/99) takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Dovolání žalovaných se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mladé Boleslavi svým ve věci druhým - rozsudkem ze dne 4.9.2001 pod č.j. 9 C 153/99-220 uznal žalované povinnými vyklidit nemovitosti specifikované v enunciátu tohoto rozhodnutí, a to do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaní byli dále zavázáni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení v částce 6.750,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Soud první instance takto rozhodl poté co dovodil, že nájemní smlouva ze dne 15.4. 1997, o kterou opíral svůj užívací titul ke sporným nemovitostem první žalovaný, je pro absenci souhlasu příslušného obecního úřadu ve smyslu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná, a neplatná je tedy i smlouva o podnájmu, kterou následně mezi sebou uzavřeli žalovaní. A protože nebylo prokázáno ani to, že by žalovaní sporný objekt motorestu včetně pozemků užívali na základě zřízení věcného břemene, soud uznal požadavek žalobce jako důvodný.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, č.j. 30 Co 76/2002-248 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvému žalovanému změnil tak, že návrh na vyklizení se zamítá; jinak byl rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému potvrzen. Žalobce byl zavázán zaplatit prvému žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 6.219,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jeho zástupce. Druhý žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku 3.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet žalobcova advokáta. Dodatečným usnesením ze dne 24. dubna 2002, č.j. byl ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení zavázán žalobce zaplatit prvému žalovanému částku 2.392,50 Kč a druhý žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 2.012,50 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci usnesení na účet příslušného právního zástupce.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu ohledně absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 15.4. 1997 (a tím i závislé podnájemní smlouvy), nesouhlasil však s tím, že by prvému žalovanému nesvědčilo k nemovitostem právo vyplývající z věcného břemene. Smlouva o zřízení věcného břemene, kterou prvý žalovaný uzavřel dne 15.4. 1997 (tedy stejného dne jako smlouvu nájemní) s původními vlastníky sporných nemovitostí totiž má všechny potřebné náležitosti. Tato smlouva vložená dne 29.4. 1997 do katastru s právními účinky dnem 16.4. 1997 v čl. III přesně vymezuje obsah věcného břemene v tom směru, že strana oprávněná má právo užívat stavbu a pozemky k provozování své podnikatelské činnosti. To, že smlouva hovoří o věcném břemeni nájmu staveb a pozemků a na jiném místě (čl. I bod 2) poukazuje na existenci smlouvy o nájmu nemovitostí, nemůže podle názoru odvolacího soudu z tohoto právního úkonu činit úkon závislý na úkonu jiném, či přímo součást jiného úkonu (nájemní smlouvy). Projevená vůle účastníků smlouvy o zřízení věcného břemene, tak jak byla vtělena do písemné formy a je pochopitelná a zřetelná pro třetí osoby, nebyla totiž výslovně vázána na trvání jiného právního vztahu. Je proto bez významu, že ji uzavřeli účastníci v postavení tehdy pronajímatele a nájemce.

Nejde navíc ani o konkurenci dvou právních titulů k užívání nemovitosti, neboť smlouva o nájmu byla uzavřena od počátku neplatně. I kdyby tomu tak nebylo, je právo vyplývající z věcného břemene tzv. lepším právem oproti právu z nájemní smlouvy a proto by vždy mělo přednost při posouzení rozsahu a obsahu a oprávnění nevlastníka užívat cizí věc před právem nájemním, které je právem závazkovým. Žalobce jako vlastník je proto tímto věcným břemenem omezován do té míry, že prvý žalovaný má k nemovitostem právo užívat je k provozování své podnikatelské činnosti. Toto právo však svědčí pouze jemu, nikoliv již druhému žalovanému, se kterým prvý žalovaný není v přímém podnikatelském vztahu a ani jeho prostřednictvím nečiní své vlastní podnikatelské aktivity. Nelze přijmout ani časové omezení trvání věcného břemene nebo jeho úplatnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, a to v rozsahu, kterým byl ve vztahu k druhému žalovanému ve věci samé rozsudek I. stupně potvrzen, a dále v části třetí výrokové věty rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem I. stupně mezi žalobcem a 2. žalovaným, a na základě čtvrté výrokové věty vydané usnesení ze dne 24.4. 2002, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, a to pouze v rozsahu týkajícím se žalobce a 2. žalovaného. Dovolatelé připomínají dopis svědka L. J. ze dne 11.12. 1996, který měl prokazovat, že o předchozí souhlas bylo žádáno a ohledně kterého odvolací soud pochybil, když k němu pro neurčitost nepřihlédl. Tento dopis měl být posouzen v souladu s ustanovením § 35 občanského zákoníku, autor dopisu s ním měl být konfrontován. Nájemní smlouva z 15.4. 1997 nebyla neplatná, protože 26.2. 1998 Nejvyšší soud ČR vydal rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1175/96, podle kterého absence souhlasu není vadou nájemní smlouvy. Teprve později byla judikatura změněna ve prospěch veřejného zájmu, který ovšem u předmětné nájemní smlouvy rozhodně nebyl dán.

Dovolání podal i žalobce. Pokud jde o rozsah dovolání, je napadán výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvému žalovanému tak, že návrh na vyklizení byl zamítnut. Napadány jsou i související výroky o nákladech nalézacího a odvolacího řízení, které stanovily uhrazovací povinnost žalobce. Podle dovolatele se krajský soud mýlil ve svých závěrech ohledně smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 15.4. 1997. Tato smlouva je neurčitá a nesrozumitelná a tudíž neplatná ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Tato smlouva je provázána s věcně úzce související smlouvou nájemní, která na rozdíl od smlouvy o zřízení věcného břemene obsahuje vymezení jednotlivých práv a povinností účastníků obou smluv. Plnění z jedné smlouvy je současně plněním ze smlouvy druhé a jedná se o tytéž závazky, krajský soud měl proto obě smlouvy posoudit jako smlouvu jedinou. Protože občanský zákoník možnost zřízení práva nájmu věcným břemenem nevymezuje, je nutné mít zato, že je to možné. Nejde o právo bezplatného užívání, jde o věcné břemeno nájmu za podmínek nájemní smlouvy a to zřízené na dobu 30 let. Navíc zřízení věcného břemene nájmu nebytových prostor podléhá úpravě zákona č. 116/1990 Sb. a nedostatek zákonného souhlasu v daném případě musí vést k absolutní neplatnosti. K dovolání byla připojena i odborná rozbor sporné věci prof. JUDr. I. P., DrSc.

K dovolání žalobce podali žalovaní vyjádření, ve kterém souhlasí s názorem odvolacího soudu, který institut věcného břemene užívání nemovitosti považuje za platný a na nájemním vztahu nezávislý. Právo břemene užívání nemovitosti nelze podřídit znění § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., protože jde o užívací právo věcné. Navíc je jednoznačné, že orgány obce o způsobu provozování motorestu věděly, a nejenom že proti tomu nic nenamítaly, ale naopak jeho zajištění před další devastací vítaly.

K dovolání žalovaných podal žalobce vyjádření, ve kterém označuje jejich vylíčení skutkového stavu za jednostranné. Požadavek žalovaných, podle kterých měl krajský soud v daném případě vycházet z rozsudku nejvyššího soudu, který následoval jako první po uzavření sporné smlouvy, považuje za absurdní. Údajný dopis L. J. žalobce považuje za podvrh a přikládá jeho prohlášení o tom, že tento žádný takový dopis nepsal. Krajský soud se tímto dopisem v odůvodnění svého rozsudku zabýval a zcela správně jeho obsah hodnotil jako nezřetelný a neurčitý.

Žalovaní poté ještě reagovali na žalobcovo vyjádření k jejich dovolání. Žalovaní se ohrazují proti nařčení, že se měli dopustit podvodu podvržením dopisu L. J. ze dne 11.12. 1996 a navrhují, aby žalobce své tvrzení doložil. Zájem na takovém podvodu by mohl mít i žalobce, s cílem kompromitovat žalovanou stranu. L. J. je navíc podle žalovaných nedůvěryhodný svědek, který má na výsledku sporu stejný zájem jako žalobce.

Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaných. Tento mimořádný opravný prostředek byl podán oprávněnými osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolací soud však především musel řešit otázku, zda-li je podané dovolání přípustné.

Žalovaní totiž napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu týkajícím se 2. žalovaného, tedy I. větu výroku v části za středníkem: jinak se ve vztahu k druhému žalovanému ve věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrzuje a dále napadají související výroky o nákladech nalézacího a odvolacího řízení.

Žalovaní vyvozují přípustnost uplatněného dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (a proti usnesení odvolacího soudu), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelé za otázky zásadního právního významu považují:

1. dovození neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro absenci předběžného souhlasu obce dle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. s využitím aktuální byť již nyní ustálené judikatury, přestože tato je odlišná od judikatury platné v době uzavření předmětné nájemní smlouvy.

2. závěr odvolacího soudu, o tom, že dopis Luďka Jeřábka ze dne 11.12.1996 nelze z důvodu nezřetelnosti a neurčitosti považovat za žádost o předchozí souhlas obce podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.

Dovolatelé tedy vymezili nejprve otázku, zda smlouva, která ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vydaného bezprostředně po jejím uzavření vadou netrpí, se po změně názoru Nejvyššího soudu ČR dodatečně stane od počátku neplatnou nebo zda se při změně právního názoru platnost dosavadních právních úkonů posuzuje podle dosavadního stanoviska a podle změněného právního názoru se posuzuje platnost až nově uzavřených smluv.

Této interpretaci dané problematiky žalovaných nelze přiznat ani důvodnost ani zásadní právní významnost. Platnost právních úkonů (i smluv) je soudy posuzována především v souladu s platnou zákonnou úpravou. Při svém rozhodování by soudy měly zohledňovat i judikaturu především vyšších soudů, která může být tak jako tomu bylo v otázce předchozího souhlasu obce s pronájmem nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb. evolutivní. Stanovisko, ke kterému rozhodovací činnost soudů dospěje, je však potom nutné aplikovat na všechny v té době posuzované právní úkony učiněné na podkladě stejného znění dotčeného právního předpisu. Právní úkony učiněné před změnou právního názoru judikatury vyšších soudů i právní úkony učiněné po této změně jsou poměřovány nově dosaženým stanoviskem.

Pokud pak dále žalovaní spatřují zásadní právní významnost ve druhé uvedené otázce, tedy v závěru odvolacího soudu o tom, že dopis L. Jeřábka ze dne 11.12. 1996 nelze považovat za žádost o předchozí souhlas obce, uvádí k tomu dovolací soud, že v tomto případě se nejedná o právní posouzení, ale o to, že odvolací soud uvedený přípis určitým způsobem zhodnotil. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. v řízení o dovolání nelze s úspěchem napadat samotné hodnocení důkazů. Na nesprávné hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V daném případě však odvolacímu soudu nelze vytknout, že by v jeho postupu byl z hlediska závažnosti nebo věrohodnosti logický rozpor. Protože krajský soud v tomto směru nezatížil řízení žádným pochybením, není možné ani polemizovat se skutkovým závěrem, který z hodnocení uvedeného důkazu vyvodil, zvláště když i sami žalovaní v pozdějším řízení napadli věrohodnost svědka, který měl být autorem posuzovaného důkazu.

Dovolací soud proto z výše uvedených důvodů nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že by u dovolání žalovaných byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a ani podle jiného ustanovení (§ 229 odst. 1) občanského soudního řádu.

Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí jejich dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného podle občanského soudního řádu.

Dovolací soud poté projednal dovolání žalobce. Tento mimořádný opravný prostředek byl podán oprávněnou osobou - účastníkem řízení -, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Protože je dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) žalobce totiž napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn (a v souvisejících nákladových výrocích) -, přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku dovozuje, že odvolací soud pochybil, pokud nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, obě ze dne 15.4. 1997 a obě upravující právo ke stejnému předmětu, posoudil jako samostatné.

Podle čl. III smlouvy o zřízení věcného břemene: strana povinná zřizuje straně oprávněné věcné břemeno nájmu staveb a pozemků uvedených v čl. II. této smlouvy a to na dobu 30 (třiceti) roků a to ve smyslu smlouvy o nájmu, která byla mezi účastníky této smlouvy uzavřena dne 15.4. 1997. Strana oprávněná má právo užívat stavbu a pozemky uvedené v čl. II této smlouvy k provozování své podnikatelské činnosti. Tato smlouva tedy podmínky, za kterých bylo zřízeno věcné právo ke sporným nemovitostem upravuje odkazem na smlouvu nájemní, která obsahuje podrobnější vymezení podmínek užívání nemovitosti. To však neznamená, že by smlouva o zřízení věcného břemene nemohla samostatně obstát. Na základě tohoto kontraktu bylo ke sporným nemovitostem vloženo do příslušného katastru nemovitostí specifikované právo věcného břemene, což potvrzuje závěr odvolacího soudu o tom, že projevená vůle účastníků smlouvy tak jak byla vtělena do písemné formy je pochopitelná a zřetelná pro třetí osoby. Ve znění uvedené smlouvy nelze nalézt podmíněnost upraveného věcného práva trváním jiného právního vztahu a závěr o neplatnosti nájemní smlouvy proto na platnosti smlouvy o zřízení věcného břemene nemůže nic měnit. Obě smlouvy spolu časově a věcně souvisejí, vzájemně na sebe odkazují, ale obě upravují odlišný právní vztah s jinou povahou odpovídajícího plnění. Zároveň nemůže uspět námitka neurčitosti smlouvy o věcném břemeni, protože tato upravuje jak předmět tak obsah věcného břemene.

Souhlasit lze i s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého v daném případě nejde o konkurenci dvou právních důvodů k užívání nemovitostí jednak proto, že nájemní smlouva je od počátku neplatná, a i kdyby tomu tak nebylo, tak právo vyplývající z věcného břemene by vždy muselo mít přednost před právem nájemním, které je právem závazkovým. Tento právní závěr odpovídá myšlenkám vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, podle kterého vedle sebe nájem a věcné břemeno (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát. Oprávnění odpovídající věcnému břemeni je věcným právem se všemi atributy s tímto právem spojenými. Věcně oprávněný subjekt má chráněné právní postavení, které může v případě potřeby hájit žalobou obdobnou žalobě vlastnické. Tím se právo odvíjející se z platně uzavřeného věcného břemene podstatně odlišuje od závazkových vztahů, jakými jsou například výpůjčka anebo právě nájem.

Žalobci nejde dát za pravdu ani pokud dovozuje, že smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 15.4. 1997 došlo k uzavření smlouvy o věcném břemeni nájmu předmětných nebytových prostor. Historicky byl takovýto institut znám, současná úprava, která upravuje věcná břemena mnohem úžeji, než jak byla ošetřena např. v Obecném občanském zákoníku, však odpovídající možnost neskýtá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2480/2000). Proto nezbývá než souhlasit s názorem odvolacího soudu, který se vzhledem ke způsobu smluvního zakotvení věcných břemen v konkrétním případě vyslovil pro časovou neomezenost a bezúplatnost sjednaného omezení vlastníka předmětných nemovitostí. Nelze však přitom opomenout ustanovení § 151n odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého je ten, kdo je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy. Předmětnou smlouvu o sjednání věcného břemene týkajícího se nebytových prostor nebrání ani ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v rozhodném znění, neboť to postihuje situaci, kdy jsou nebytové prostory užívány na základě závazkového vztahu, nikoli z titulu práva věcného (viz. totožný závěr judikovaný v již výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98).

Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.) a dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1, § 151, § 150, § 224 odst. 1 a § 243 b odst. 5 o.s.ř. Žalovaní ani žalobce neměli v dovolacím řízení úspěch a přestože oběma náklady v souvislosti s dovolacím řízením vznikly, nemohla být jejich podání, vzhledem k tomu, že se dovolací soud ztotožnil s vývody napadeného rozhodnutí soudu odvolacího, chápána jako účelné uplatnění práva vůči protistraně.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu