28 Cdo 2649/2006
Datum rozhodnutí: 30.09.2008
Dotčené předpisy: § 100 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 100 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 126 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.





28 Cdo 2649/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce V. L., zastoupené advokátem, proti žalované I. F., zastoupené advokátem, o vydání věci, event. zaplacení částky 7.546,15 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 124/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.10.2005, č.j. 42 Co 310/2005-105, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou, podanou u Okresního soudu v Karviné dne 10.5.2002, domáhal se žalobce vydání dvou sudů blíže popsaných v petitu, popřípadě zaplacení částky 5.340,25 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.


Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30.9.2003, č.j. 19 C 124/2002-36, žalobu zamítl. K odvolání žalobce byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.9.2004, č.j. 42 Co 320/2004-53 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Dalším rozsudkem ze dne 8.3.2005, č.j. 19 C 124/2002-85, v odstavci I. soud prvního stupně zamítl žalobu na vydání dvou sudů zn. K. o objemu 50 litrů, jednoho sudu zn. K. o objemu 30 litrů a narážecí hlavy zn. R. Současně v odstavci II. zamítl žalobu na zaplacení částky 7.546,15 Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že dne 9.6.1998 účastníci uzavřeli smlouvu o sdružení a k zániku smlouvy došlo dne 27.4.1999. Dále vzal za prokázané, že žalobce si v rámci své podnikatelské činnosti zakoupil jeden sud zn. K. o objemu 30 litrů, dále si zapůjčil od P. M. jeden sud zn. K. o objemu 50 litrů a narážecí hlavu zn. R., přičemž tyto věci po ukončení podnikatelské činnosti zůstaly v prostorách provozovny. Vlastnicí věcí je firma R. a tyto věci převzal od žalované v prostorách bývalé provozovny P. B. nový provozovatel těchto zařízení R. N., kterému firma R. vyměnila věci za nové, neboť již byly zastaralé. Dospěl k závěru, že ohledně sudu o objemu 50 litrů zn. K. nebyla prokázána aktivní legitimace žalobce.


U ostatních věcí, jejichž vydání se žalobce domáhá, vyslovil závěr o nutnosti zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné pasivní legitimace, pokud byly věci předány R. N., jemuž muselo být známo, že věci nemohou být předmětem kupní smlouvy, kterou uzavřel se žalovanou. Uzavřel, že v úvahu nepřipadá ani eventuální petit, pokud se žalobce domáhá náhrady škody, neboť žalobci žádná škoda nevznikla, když za zapůjčené věci doposud nic neuhradil.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.10.2005, č.j. 42 Co 310/2005-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že žalobu na vydání věci je nutno zamítnout pro nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce u sudu o objemu 50 litrů zn. K. a v případě sudu o objemu 30 litrů pro nedostatek věcné pasivní legitimace na straně žalované. Vyslovil, že v případě sudu zn. K. o objemu 50 litrů žalobce neprokázal, že je jeho vlastníkem a v případě sudu o objemu 30 litrů a narážecí hlavice s logem R. bylo prokázáno, že tyto věci nejsou v dispozici žalované, neboť je předala novému provozovateli R. N. Zaujal názor, že nárok žalobce na náhradu škody je nárokem, který se promlčuje ve smyslu § 106 odst. 1 o.z. Uzavřel, že nárok žalobce na peněžité plnění je promlčen, a to vzhledem k datu, kdy byl u soudu uplatněn eventuálním petitem dne 10.5.2002. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že nebylo možno vyhovět žalobě primární na vydání věci ani žalobě na náhradní peněžité plnění.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdil, že odvolací soud řešil otázku promlčení eventuálního petitu reivindikační žaloby v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele přípustnosti dovolání nebrání ani částka nižší než 20.000,- Kč, neboť předmětem dovolacího přezkumu je reivindikační žaloba jako celek. Nesouhlasil s právním názorem soudů obou stupňů, že eventuální petit představuje požadavek na náhradu škody, který se promlčuje ve dvouleté subjektivní a tříleté objektivní lhůtě podle občanského zákoníku. Poukazoval na skutečnost, že při podání žaloby na vydání věci žalobce vycházel z toho, že věci byly odňaty z jeho dispozice na základě protiprávního chování žalované. Namítal, že žalobní požadavek je proto formulován petitem primárním na vydání věci a nebude-li to možné, petitem eventuálním na vydání hodnoty těchto věcí vyjádřené v penězích. Dále tvrdil, že hodnotu věcí nelze zaměňovat s náhradou škody. Konstatoval, že ve vztahu k promlčení je nutno na hodnotu věci pohlížet shodně jako na věc samotnou, přičemž nepromlčuje-li se vlastnické právo jako takové, nepromlčuje se také právo na vydání hodnoty věci v rámci eventuálního petitu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná považovala dovolání s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) o.s.ř. za nepřípustné.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dospěl předně k závěru, že dovolání je podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ), že však dovolání v této věci není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ se ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. jedná zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Stranou nelze ponechat posouzení důsledků plynoucí z ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (na který ostatně žalovaná ve vyjádření k dovolání výslovně odkazuje). Podle citovaného ustanovení není odvolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


Dovolací soud za této situace musel vycházet z faktu, že rozhodnutí odvolacího soudu v této věci potvrdilo rozsudek soudu prvního stupně. V případě dovolání, jehož přípustnosti se odvolatel dovolával ustanovení § 23 odst. 1 písm. c). o.s.ř. Ve vztahu k ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. bylo třeba respektovat okolnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových závěrech soudu prvního stupně, které převzal. Správnost těchto závěrů nemůže v této věci dovolací soud přezkoumávat, neboť je oprávněn pouze k dovolacímu přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.


V tomto směru odkazuje dovolací soud na argumentaci odvolacího soudu uvedenou na straně 4. Odvolací soud zde dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby na vydání věci z titulu tvrzeného vlastnického práva. Pokud šlo o hodnocení eventuálního petitu to je nároku na zaplacení hodnoty věcí, na jejichž vydání bylo žalováno, postavil se odvolací soud na stanovisko, že jde o nároky obligační, byť hodnocené odvolacím soudem jako nárok na náhradu škod (s čímž odvolatel nesouhlasí). Odvolací soud proto respektoval důsledky plynoucí z vznesené námitky promlčení a z tohoto důvodu zamítl žalobu i v této části.


Dovolací soud je nucen konstatovat, že otázka posouzení nároků plynoucích sice z původní žaloby na ochranu vlastnického práva (vindikační žaloby), vyjádřených v alternativním petitu, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. Tak v rozsudku ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2490/2000 vyslovil Nejvyšší soud tento závěr: Podle § 100 odst. 1 OZ právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle odst. 2 promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického, práv osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu nemovitosti, jakož i práva z vkladů na vkladní knížce nebo běžném účtu, pokud vkladový vztah trvá. Nepromlčuje se také právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku podle § 135a odst 2. Podle § 106 odst. 1 OZ právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví . Podle občanského zákoníku se zásadně promlčují všechna majetková práva, s výjimkou práva vlastnického. Zákon zajišťuje ochranu vlastnického práva, jehož obsahem je oprávnění předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním, pomocí dvou základních druhů žalob. Zatímco žaloba na vydání věci (vindikační) má místo tam, kde k porušení vlastnického práva dochází neoprávněným zadržováním věci, tzv. zápůrčí (negatorní) žaloba směřuje k odstranění jiných zásahů do vlastnického práva, než je neoprávněné zadržování věci. Vzhledem k nepromlčitelnosti vlastnického práva (§ 100 odst. 2 OZ) může vlastník věci kteroukoliv z uvedených žalob podat kdykoliv po rušebním jednání (neoprávněném zásahu do vlastnictví), tedy v neomezené lhůtě, aniž by žalovaný mohl úspěšně uplatnit námitku promlčení. Předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání věci je kromě prokázané existence vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu i okolnost, že žalovaný věc neoprávněně k tomuto okamžiku skutečně drží. V případě, že právě z tohoto důvodu žalobě na ochranu vlastnického práva vyhovět nelze, zůstává vlastníku věci možnost domáhat se náhrady škody spočívající v tom, že ten, kdo věc neoprávněně zadržoval, vlastníka o věc připravil a její ztrátou mu způsobil škodu. Žaloba, jíž se při neúspěšnosti vindikační žaloby vlastník věci domáhá alespoň peněžité náhrady, nemá již charakter vlastnické žaloby, neboť není způsobilým prostředkem k opětovnému uchopení držby a obnovení výkonu vlastnických oprávnění k předmětné věci; její smysl spočívá v zajištění náhrady (kompenzace) za porušení vlastnického práva a jde proto o žalobu na náhradu škody, která má reparační funkci. Nárok na náhradu škody, u nějž je třeba vždy zjišťovat, zda jsou splněny podmínky odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.), se nutně musí promlčovat ve lhůtách upravených v ustanovení § 106 OZ. Na tom nic nemění ani obvyklá praxe, kdy se zejména z důvodů procesní ekonomie nárok na náhradu škody připojuje k vindikační žalobě formou tzv. eventuálního petitu (žaloba na zaplacení pro případ, že povinnost vydat věc nebude možno z uvedeného důvodu uložit). Ani v tomto případě totiž požadavek na zaplacení peněžité částky nepřestává mít charakter nároku na náhradu škody se všemi již zmíněnými důsledky; podle § 106 OZ se tedy promlčuje i nárok na náhradu škody uplatněný v žalobě na vydání věci formou tzv. eventuálního petitu.


Uvedený závěry je ústavně konformní, bere-li se do úvahy právní věta uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. června 2000, sp. zn.I. ÚS 131/2000, podle níž Ačkoliv je vlastnické právo vskutku v zásadě nepromlčitelné (§ 100 odst. 2 o.z.), náhrada (finanční) za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (srov. § 488 a násl. o.z.), a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému .


Ve světle uvedených rozhodnutí tak senát dovolacího soudu, jež rozhoduje dovolání v této věci, nemá důvodu odchýlit se od citovaných právních závěrů. V důsledku toho neshledal předpoklad existence přípustnosti dovolání z titulu řešení otázky zásadního významu, na níž odvolací soud v této věci založil své rozhodnutí. Neoddělitelným důsledkem s tím souvisejícím je ovšem okolnost, že předmětem dovolacího přezkumu se tak stalo plnění v částce podléhající absolutnímu limitu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Už z tohoto důvodu je proto třeba považovat dovolání za nepřípustné.


Přistoupil proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení


§ 218 písm. c) o.s.ř. k odmítnutí dovolání.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný, dovolací soud však bral do úvahy okolnosti případu vážící se zejména k chování žalované a obtížnosti postavení žalobce v souvislosti s dohledáním skutečně odpovědného subjektu, u něhož se věci, které byly předmětem žaloby ocitly a posléze byly vyměněny, respektive, jakož i k právní složitosti problematiky, která byla v této věci předem sporu. Tyto okolnosti odůvodňují aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., pro které odvolateli nebyla náhrada nákladů dovolacího řízení uložena.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. září 2008


JUDr. Josef Rakovský, v. r.


předseda senátu