28 Cdo 2645/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 80 písm c) předpisu č. 99/1963Sb., § 66 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2645/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů: 1. V. P., P. V., 2. B. V., P., zastoupené Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Křemencova 1, 3. K. D., P., zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Křemencova 1, a 4. V. P., S., zastoupené Mgr. Klárou Hrbkovou, 110 00 Praha 1, Křemencova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 24Co 232/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4C 241/2009 (žalobce Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, a dalších účastníků řízení: a) V. P., P., b) MUDr. C. D., P., zastoupeného zmocněnkyní V. P., S., c) B. V., P., d) K. D., P., zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Křemencova 185/1, e) V. P., S., a f) V. L., P., zastoupeného zmocněncem L. Š., Ř., o určení vlastnictví k nemovitostem s nahrazením předcházejícího rozhodnutí pozemkového úřadu), t a k t o :
I. Dovolání dovolatelů s e o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 29. 4. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2012, č. j. 4C 241/2009-129. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení ohledně pozemku parc. č. 1929/1 v katastrálním území B., vedeného na listu vlastnictví č. 759 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, že spoluvlastníky této nemovitosti nejsou účastníci řízení V. P. (z jedné ideální čtvrtiny pozemku), MUDr. C. D. (z jedné ideální osminy nemovitosti), B. V. (z jedné ideální osminy pozemku), K. D. (z jedné ideální osminy pozemku), V. P. (z jedné ideální osminy pozemku) a V. L. (z jedné ideální čtvrtiny pozemku); zamítnut byl také žalobní návrh, aby soudním rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 2. 2009, č. j. PÚ 6650/92. Bylo rovněž rozhodnuto, že žalující Hlavní město Praha a účastníci řízení V. P., MUDr. C. D., B. V. a V. L. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Žalujícímu Hlavnímu městu Praze bylo uloženo zaplatit účastníku řízení K. D. a účastnici řízení V. P. na náhradu nákladů řízení 26.400,- Kč a 29.140,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. 24Co 232/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2012, č. j. 4C 241/2009-129, změněn tak, že se určuje, že V. P. (z 1/4), MUDr. C. D. (z 1/8), B. V. (z 1/8), K. D. (z 1/4), V. P. (z 1/8) a V. L. (z 1/4) nejsou spoluvlastníky pozemku dle pozemkové knihy parc. č. 1919 louky o výměře 631 m2 (dle katastru nemovitostí část pozemku parc. č. 1921/1), nyní vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální území B., a tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha, č. j. PÚ 6650/92 ze dne 26. 2. 2009 . Účastníkům řízení V. P., MUDr. C. D., B. V., K. D., V. P. a V. L. bylo uloženo zaplatit žalobci Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 24.828,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a Státním pozemkovým úřadem nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po dílčím doplnění dokazování (kupními smlouvami ze dne 16. 12. 1976 ze spisu Pozemkového úřadu Praha) dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné, když podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně ani pozemkový úřad při posuzování toho, zda byly naplněny podmínky restitučního titulu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), nepostupovaly správně .
Odvolací soud připomínal, že v této právní věci soud rozhodoval podle ustanovení páté části občanského soudního řádu, když soudnímu řízení předcházelo vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 2. 2009, č. j. PÚ 6650/92. V tomto rozhodnutí pozemkový úřad vycházel z toho, že v tomto případě došlo k naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (neboť pozemek dle pozemkové knihy parc. č. 1919 louka (o výměře 631 m2) v katastrálním území B., prodaný dne 16. 12. 1976 prodávajícími V. K., B. D., J. M. a K. D. kupujícími Čs. státu Výstavbě hlavního města Prahy, byl převeden v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek); pozemkový úřad proto rozhodl, že V. P., MUDr. C. D., B. V., K. D., V. P. a V. L. jsou v příslušných spoluvlastnických podílech spoluvlastníky uvedeného pozemku.
V soudním řízení žalobce zejména uváděl, že uvedenou smlouvou ze dne 16. 12. 1976 byl pozemek prodán za odpovídající tehdejšímu cenovému předpisu; další účastníci řízení
právní nástupci prodávajících pak zejména uváděli, že kupní smlouva ze dne 16. 12. 1976 byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že k vykoupení pozemku tu došlo pro tvrzenou přípravu Mezinárodní výstavy květin, která se nakonec nikdy neuskutečnila. Žalobce posléze namítal i to, že předmětný pozemek je pouze částí pozemku dle katastru nemovitostí parc. č. 1929/1 v katastrálním území B., když k jeho vydání je zapotřebí vydání oddělovacího geometrického plánku vzhledem k ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb.
Odvolací soud uváděl co do předmětu převodu uvedenou kupní smlouvou ze dne 16. 12. 1976, že jím byly zejména čtyři čtvrtiny pozemku (v katastrálním území B., bez investic) za kupní cenu za každou čtvrtinu ve výši 2.366,25 Kč, přičemž cena byla stanovena znaleckým posudkem podle § 14 vyhlášky č. 43/1969.
Podle názoru odvolacího soudu při uzavírání smluv byli tu prodávající ovlivněni opakovanými požadavky na výkup pozemku, respektive na vyvlastnění pozemku (zejména pro účely připravované Mezinárodní výstavy květin) a s tím spojeným omezením, respektive nemožností pozemek využívat, což vedlo nakonec k uzavření kupní smlouvy, kterou by jinak prodávající neuzavřeli . Měl tedy odvolací soud za to, že tu byl naplněn na straně prodávajících stav tísně.
Naproti tomu však odvolací soud byl toho názoru, že tu nedošlo k nápadně nevýhodným podmínkám prodeje uváděných spoluvlastnických dílů pozemku. Cena za tyto podíly byla podle smlouvy ze dne 16. 12. 1976 stanovena nejvyšší cenou, jakou připouštěla vyhláška č. 43/1969 Sb. ve svém ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), tedy za 15,- Kč za 1 m2; ve stanovení této ceny se neodráží žádná diskriminace velkého rozsahu (jako např. u pozemků o výměře nad 3.000 m2) a jednalo se pouze o prodej pozemku bez investic , na němž tedy nebyly žádné stavby či jiné investice, takže kupní cena zahrnovala jen cenu samotného pozemku, odpovídající jeho výměře.
Dospěl proto odvolací soud k závěru, že v daném případě byla sice smlouva o koupi podílů na pozemku uzavřena prodávajícími v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek.
Rovněž ohledně identifikace převáděného pozemku nedospěl odvolací soud k závěru, že by označení pozemku ve smlouvě neodpovídalo běžnému označování pozemků podle pozemkové knihy v řízení před pozemkovým úřadem a následnému vyznačování nemovitostí v katastru nemovitostí, které mohlo být provedeno podle dodatečně vyhotoveného geometrického plánu.
Také pokud žalobce uváděl, že vydání pozemku bránil i existence zahrádkové osady (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb.), byl odvolací soud toho názoru, že vzhledem k následkům povodně z roku 2002 tu již k obnovení zahrádkové osady nedošlo, takže tato překážka vydání pozemku v době rozhodování pozemku (v roce 2009) už neexistovala.
Změnil proto odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobě vyhověl (§ 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu).
Výrokem o nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, že účastníci řízení, kteří neměli ve věci úspěch, jsou povinni nahradit úspěšnému žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud ještě dodával, že v řízení týkajícím se nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu rozhodnutím soudu, vycházel z toho, že v této právní věci místo dříve působícího Pozemkového fondu ČR jedná nyní o těchto věcech Státní pozemkový úřad.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 6. 3. 2013 doručen účastníkům řízení V. P., B. V., K. D. a V. P. (respektive jejich zástupcům) a dovolání ze strany těchto dovolávajících se, zastoupených advokátkou, bylo podáno u soudu prvního stupně dne 26. 4. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2013 (sp. zn. 24Co 232/2012 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedení dovolatelé především uváděli, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při prodeji pozemku smlouvou ze dne 16. 12. 1976 v daném případě. Dovolatelé jsou naopak toho názoru, že v případě, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření smlouvy ze dne 16. 12. 1976, nelze jen podle toho bez dalšího usuzovat o adekvátnosti peněžního plnění ze smlouvy, ale vždy je nutno posuzovat uvedenou otázku konkrétně podle okolností daného případu. Dovolatelé mají za to, že v tomto řízení nynější dovolatelé, respektive jejich právní předchůdci, prokázali, že měli k předmětnému pozemku osobní vztah, takže neměli v úmyslu jej prodávat a učinili tak jen proto, že jim bylo vyhrožováno vyvlastněním bez náhrady. Poskytnutí peněžního plnění bylo pro prodávající neadekvátní a jeho vyplacení nemůže sloužit jako zábrana proto, aby byl realizován záměr restituce majetku osobám, kterým byl majetek nespravedlivě odňat . I v daném případě došlo k tomu, že prodávající byli před nuceným prodejem limitováni v užívání nemovitosti a pozemek byl bez souhlasu původních vlastníků v průběhu 50. a 60. let užíván k vojenským cvičením Svazarmu a obdobných organizací, tedy došlo ke skutečnostem, které nastaly před uzavřením smlouvy, ale projevovaly se ve sféře převodu až v podmínkách konkrétního kontrakčního procesu . Cenový předpis (vyhláška č. 43/1969 Sb. o cenách věci v osobním vlastnictví a o náhradách pro vyvlastnění nemovitostí), z něhož odvolací soud vycházel, je Ústavním soudem v nálezu I ÚS 168/95 označován jako diskriminující a vytvářející např. koncepci, že pozemky nelze do budoucna tolerovat jako předmět osobního vlastnictví a že by všechny pozemky měly přejít do vlastnictví státu . Vzhledem k okolnostem, za nichž byla smlouva ze dne 16. 12. 1976 v daném případě uzavírána šlo tu tedy o smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., uváděli dovolatelé.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle něhož oprávněným osobám (podle uvedeného zákona o půdě) budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Ve stanovisku č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. poukázáno jednak na rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale i na to, co bylo k této právní otázce již uvedeno pod č. 34/1993 (na str. 123 /257/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo především vyloženo, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo na vydání věci podle restitučního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo na vydání věci podle restitučního předpisu.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značné smluvní podmínky a ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
Nápadně nevýhodnými podmínkami ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. nelze rozumět jen rozpor a cenovými předpisy, ale i jiné související okolnosti (viz č. 34/1993, str. 123/(257/) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 17. 9. 1996, I. ÚS 168/95 (uveřejněném pod č. 79 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly k pojmům tíseň a nápadně nevýhodné podmínky podle restitučních zákonů zaujaty tyto právní závěry: Pojem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek , použitý v restitučních zákonech (č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb., je třeba vykládat tak, že se jedná p ř e d e v š í m o rozpor s cenovými předpisy v této době platnými, ale i o jiné závažné okolnosti (např. o nucené vystěhování vlastníka z obce) a objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. Neadekvátnost peněžitého plnění může vyplývat i z ekonomického a politického pojetí vlastnictví, jež odráželo dříve (v období 25. 2. 1948 1. 1. 1990) činěné dělení vlastnictví na osobní a soukromé, diskriminující výrazně dvě skupiny, jimž by jinak náleželo stejné postavení.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by výsledný závěr rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2013 (že tu není naplněn restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pozemky, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát na základě kupní smlouvy, která byla sice uzavřena v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek ) spočíval na posouzení věci podle nesprávného právního předpisu nebo na aplikaci právního předpisu v rozporu s ustáleným rozhodováním dovolacího soudu. Nešlo tu ze strany odvolacího soudu při jeho právním posouzení věci o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo o řešení otázky, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo o řešení právní otázky, která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně; tím méně tu bylo možno shledat přesvědčivé argumenty a tvrzení k tomu, aby dovolacím soudem již vyřešená právní otázka byla v daném případě posouzena jinak. Nebyly tu tedy shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolání dovolatelů nebylo úspěšné a ostatním účastníkům řízení nevznikly v tomto řízení o dovolání náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. prosince 2013 JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu