28 Cdo 2639/2013
Datum rozhodnutí: 11.12.2013
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2639/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti: 1) Ing. R. U. a 2) Ing. D. E., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ze dne 29. 11. 2007, č. j. PÚ 144/07, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 46/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013, č. j. 24 Co 182/2012-246, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům ad 1) a 2), k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 5.210,- Kč.
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 9. 2011, č. j. 10 C 46/2008-196, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu ze dne 29. 11. 2007, č. j. PÚ 144/07, kterým bylo určeno, že J. U. je vlastníkem pozemku parcely č. 1322/2 v obci P., k. ú. T. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu s tím, že na základě zákona č. 172/1991 Sb. se stal vlastníkem pozemku parcely č. 1322 v obci P., k. ú. T., ze kterého byl oddělen pozemek parcela č. 1322/2. Podle žalobce na základě správního rozhodnutí byl J. U. vydán předmětný pozemek, ačkoli se jedná o pozemek zastavěný ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě ).
Odvolací soud vyslovil, že restituční nárok ohledně předmětného pozemku byl řádně a včas uplatněn. Považoval za nesporné, že na pozemku se nachází vegetační zeleň a pozemek není zastavěn žádnou stavbou. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že předmětný pozemek je nutné pokládat za zastavěný již z toho důvodu, že tvoří součást areálu sídliště B. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2025/2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 s tím, že zákonodárce v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě vyjádřil veřejný zájem na nevydání pozemků, přičemž pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil. Odvolací soud považoval odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 za nepřípadný. Zaujal názor, že vydání předmětného pozemku neznamená, že obyvatelé sídliště budou vyloučeni z užívání domů nacházejících se v sídlišti a ani nebude ohrožena kvalita jejich života v uvedeném místě. Dospěl k závěru, že v předmětné věci nejde o funkční spojení pozemků se stavbami, které by mělo povahu areálu určeného k účelům hospodářským či vojenským a nejde ani o pozemky zvláštního určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z kritérií uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že předmětné pozemky nejsou pozemky zastavěnými ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zde poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 159/03. Namítal, že předmětný pozemek je zastavěn dílčím areálem nemovitostí, je ,,obecně užíván a měl by být považován za pozemek zastavěný stavbou místní komunikace. Zde odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 691/2006, 28 Cdo 2155/2012, 28 Cdo 3016/2012 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1947/12 a IV. ÚS 542/2000. V dovolání též poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1253/2005, sp. zn. 32 Odo 872/2003 a sp. zn. 32 Odo 823/2003 s tím, že pokud tedy bude předmětný pozemek vydán účastníkům řízení 1) a 2), bude na žalobce přeneseno břemeno poskytnout těmto účastníkům náhradu, ke které by byla jinak povinována Česká republika Státní pozemkový úřad. Navrhl proto, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že nahradí rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha ze dne 29. 11. 2007, č. j. PÚ 144/07 tak, že určí, že účastníci řízení 1) a 2) nejsou vlastníky předmětného pozemku, event. aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Účastníci 1) a 2) navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustné s tím, že Nejvyšší soud i Ústavní soud opakovaně judikoval, že je nepřípustné rozšiřovat výklad pojmu zastavěný pozemek ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě nad rámec výčtu uvedeného v zákoně o půdě.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázkou zastavěnosti pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona
o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří
o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to protože jde
o citlivé restituční vztahy nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01, uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona čl. 229/1991 Sb.: Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm. V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu parkoviště považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 5222/2009, nebo ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009 či ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2873/2007).
Nejvyšší soud konstantně setrvává na názoru, že uvedené shora uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006, ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 821/2007 nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2398/2008, všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Problematikou pozemků nacházejících se v areálech sídlišť se přitom Nejvyšší soud výslovně zabýval v již uvedeném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 821/2007, na který správně odkazoval odvolací soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4153/2009).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že obdobnou problematikou se zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3398/2013, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012 a ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3911/2012.
Dovolatel, který (jak uvedeno shora) dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí , nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá (§ 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. prosince 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu