28 Cdo 2637/2013
Datum rozhodnutí: 05.12.2013
Dotčené předpisy: § 451 předpisu č. 40/1964Sb., § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb.



28 Cdo 2637/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání České republiky Státního pozemkového úřadu , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semerádovou Zvolánkovou, advokátkou, 120 00 Praha 2, Karlovo náměstí 18, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 23Co 628/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7C 87/2011 (žalobkyně České republiky Státního pozemkového úřadu , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti žalovanému MUDr. V. Š., zastoupenému JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, 568 02 Svitavy, Soudní č. 1, o zaplacení částky 1,033.852,95 Kč), t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto říení o dvolání.
O d ů v o d n ě n í :
O žalobě žalující České republiky Státního pozemkového úřadu, podané původně Pozemkovým fondem České republiky u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 7C 87/2011, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 9. 2012, č. j. 7C 87/2011-121. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba původně žalujícího Pozemkového fondu České republiky, domáhajícího se vůči žalovanému MUDr. V. Š. zaplacení částky 1,033.852,95 Kč. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady řízení částkou 92.444,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také žalobci uloženo nahradit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách náklady řízení, jím v tomto řízení placených, částkou 2.023,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání nyní žalující České republiky Státního pozemkového úřadu (ve smyslu změnu povolujícího usnesení odvolacího soudu) proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 23Co 628/2012, tak, že rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 11. 9. 2012, č. j. 7C 87/2011-121, byl potvrzen. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení odvolacího soudu ve výši 69.066,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího sodu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, se závěrem, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné včetně výroku o nákladech řízení.

Odvolací soud uváděl, že předmětem řízení v této právní věci byl nárok žalobce na vrácení nesprávně stanovené náhrady za nevydané pozemky parc. č. 1621, 1458 a 1619 v katastrálním území L., které byly právním předchůdcům žalovaného odňaty ke dni 30. 8. 1959. Uvedená náhrada za nevydané pozemky byla znalcem Ing. Janem Skývou vypočtena částkou 1,077.975,- Kč. Podle názoru žalobce byla však výše této náhrady stanovena nesprávně a měla být stanovena jen částkou 44.122,13 Kč; žalobce má proto za to, že žalovanému vzniklo vyplacením nesprávně stanovené náhrady bezdůvodné obohacení 1,033.852,95 Kč. Původně žalující Pozemkový fond ČR při výplatě náhrady vycházel z toho, že odňaté pozemky byly pozemky stavební, třebaže tyto pozemky měly charakter orné půdy. Podle názoru žalobce byla tedy náhrada poskytnuta v rozporu s ustanovením § 28a zákona č. 229/1991 Sb. Rozdíl mezi tím, co bylo vyplaceno a co měl žalovaný správně obdržet, požadoval tedy žalobce vrátit i s úroky z prodlení.

Odvolací soud poukazoval na to, že podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se za nevydané pozemky poskytne oprávněné osobě (oprávněným osobám) jiný pozemek, případně peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., a to v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 (pokud zákon nestanoví jinak).

Odvolací soud dodával, že samotný způsob ocenění podle ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. (na niž je odkazováno v ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb.) je proveden tak, že cena jednotlivého pozemku nebo jeho části určené pro stavbu anebo ke zřízení zahrady, anebo pozemku, vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, se určí (nejde-li o pozemek podle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 182/1988 Sb.) podle § 14 odst. 3 uvedené vyhlášky; cena pozemku zapsaného v evidenci nemovitostí jako orná půda, ovocný sad, vinice nebo chmelnice se určí podle sazeb uvedených v příloze 9 vyhlášky, a to podle bonity půdy. Odvolací soud dovozoval (s poukazem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28Cdo 1548/2007, 28Cdo 101/2003, 28Cdo 2699/2008 a 28Cdo 1013/2012 Nejvyššího soudu), že ke stanovení charakteru pozemku pro účely jejich ocenění podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. není postačující zjištění, že ke dni odnětí byly pozemky v pozemkové knize vedeny jako role, tedy jako druh zemědělské půdy; významné je, k jakým účelům se s pozemky počítá podle konkrétního rozhodnutí či podle schválené územní plánovací dokumentace, a to včetně případů, kdy původní vlastník se na budoucím zhodnocení pozemku podílel a bylo mu tak možno přiznat zásluhu na navýšení hodnoty a tedy i ceny pozemku.

V daném případě měly soudy obou stupňů k dispozici Návrh přehledného registračního a zastavovacího plánu pro část území Prahy VIII (Kobylisy, Libeň a Střížkov) s přilehlými částmi území Prahy VII (Holešovice, Ďáblice a Chabry) ze dne 14. 9. 1933 i s doložkou Státní registrační komise pro Hlavní město Prahu ze dne 2. 6. 1938 i s potvrzovací doložkou Ministerstva veřejných prací č. j. 51625-129/1-IX/1-1938 ze dne 29. 11. 1939 podle § 10 a § 11 zákona č. 88/1920 Sb. Z takto schváleného plánu vyplývalo, že pozemky 1621 a 1458 (po přečíslování 57) a 1619 (po přečíslování 54) byly určeny především ke stavbě jednopatrové a dvoupatrové (zčásti veřejné zástavbě) budovy, ulice a dílem pro veřejné sady lemující ulice. Rovněž měl soud prvního stupně k dispozici listiny prokazující, že část parcely 1621 byla již před odnětím určena rozhodnutím ze dne 28. 1. 1957 pro budování vědecko výzkumných ústavů Čs. akademie věd a byla zahrnuta do stavebního obvodu č. 193. Dle schválené územní plánovací dokumentace bylo tedy počítáno ohledně pozemků č. 1619, 1621 a 1458 s jejich zastavěním. Bylo také prokázáno, že ohledně částí pozemků 1621 a 1458 právní předchůdci žalovaného činili kroky ke změně pozemků na pozemky stavební prostřednictvím parcelačního plánu ze dne 16. 2. 1948, tedy více než 10 let před odnětím pozemků, k němuž došlo 30. 8. 1959. Soudy tu i dovozovaly, že obdobné kroky byly činěny i ve vztahu k dalším pozemkům v daném území a to i k pozemku č. 1619. Odvolací soud měl proto za to, že ačkoli byly sporné pozemky, o něž jde v tomto řízení, v době jejich odnětí stále vedeny jako zemědělské pozemky, byly již v té době určeny k zastavění a jako takové měly být pro účely stanovení náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. oceněny ; nelze tu odhlédnout od smyslu poskytnutí takové náhrady (t. j. nahradit to, co nebylo možno nahradit naturálním vydáním konkrétního pozemku).

Odvolací soud tedy dovozoval, že soud prvního stupně správně vyhodnotil charakter pozemků, za něž měly být žalovanému, jako oprávněné osobě, poskytnuta náhrada. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako rozhodnutí věcně správné včetně i výroku o nákladech řízení.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 22. 4. 2013 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště k doručení soudu prvního stupně v pondělí dne 24. 6. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (i § 57 odst. 2) občanského soudního řádu. Dovolávající se Česká republika Státní pozemkový úřad navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2013.

Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka především na nesprávném určení charakteru pozemku v okamžiku přechodu na stát i v období přechodu předcházejícím. V dovolání dovolatelky bylo především zdůrazněno, že soudy tu neměly k dispozici územně plánovací dokumentaci pro dané období, ale pouze listiny, které na ni odkazují, takže svůj závěr o charakteru učinily hlavně na základě listin, prokazujících úkony předcházejícím úkonům, které by směřovaly ke změně charakteru pozemků v době jejich odnětí. Předmětné pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly zastavěny až v 70-letech 20. století, tedy o více než deset let později než došlo k přechodu vlastnictví pozemků na stát.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce doložil také rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha, PÚ 8218/93, kterým se předmětné pozemky nevydávají, protože tyto pozemky byly v pozemkové knize označeny jako orná půda. Dovolatelka má tedy za to, že v době přechodu vlastnictví pozemků na stát nebylo dáno najisto, že předmětné pozemky budou v dohledné době zastavěny budovami a v jaké míře ; není tu rozhodující pouze záměr nabyvatelů pozemků učinit později kroky k přeměně pozemků na pozemky stavební; z výsledků řízení před soudem prvního stupně vyplývalo pouze to, že právní předchůdci žalovaného se snažili o přeměnu částí jejich pozemků, odpovídajících výměře parcel, označených podle pozemkové knihy pouze číslem 1621 v katastrálním území K. s číslem 1458 v katastrálním území L. (dále totiž dovolací soud pouze uvažoval, že není rozumný důvod domnívat se, že podobné kroky nebyly učiněny i ve vztahu k dalším pozemkům v daném území , což nemá tedy oporu v soudy provedeném dokazování).

Uvedená dovolatelka ve svém dovolání dále uplatňovala názor, že pokud soudy v daném případě poukazovaly na územní plán, je třeba mít na zřeteli, že územní plán sám o sobě je opatřením směřujícím do budoucna, takže je normou pro budoucí vývoj oblasti; je-li pozemek v územním či směrném plánu uveden výhledově do budoucna jako stavební, neznamenalo to, že ke dni schválení územního plánu automaticky každý takový pozemek se považuje za stavební a není tedy dáno najisto, že bude v dohledné době zastavěn.

Ve vyjádření žalovaného k dovolání shora uvedené žalobkyně bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného se závěry zamítavého rozhodnutí soudu v daném případě neodchylují od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil také otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena. V dovolání jsou odvolacímu soudu v podstatě vytýkány jen skutkové závěry, nikoli nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a občanského soudního řádu; skutečnost, že pozemky v době odnětí vlastnického práva právním předchůdcům žalovaného byly určeny k zastavění (vyplývající v daném případě ostatně z provedených důkazů), je závěrem skutkovým a nikoli právním; ustanovení § 241a odst. 1 však stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pokud tedy odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy a dospěl k závěru, že předmětné pozemkové parcely byly v době odnětí sice vedeny jako zemědělské pozemky, ale byly již v té době určeny k zastavění, a to i především v důsledku žádostí a úkonů právních předchůdců žalovaného, nešlo tu o nesprávné právní posouzení věci. Soudy obou stupňů braly také v úvahu posudek znalce Ing. Jana Skývy, znalce z oboru oceňování nemovitostí, který byl v souvislosti s touto právní věcí vypracován dne 20. 2. 2008; znalec v tomto posudku uvedl, že při stanovení ceny vycházel ze zastavovacího plánu, z něhož vyplývalo, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly určeny pro výstavbu (zejména pro výstavbu vědeckých ústavů). Správně tedy, podle názoru žalovaného, soud dospěl k závěru, že se tu žalobci nepodařilo prokázat, že by pozemky, o něž jde v tomto řízení, měly ke dni jejich odnětí zemědělský charakter (včetně určení pro zemědělskou výrobu) a že by tedy žalobce v tomto řízení prokázal, že náhrada byla žalovanému stanovena nesprávně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.

Přípustnost dovolání dovolávající se České republiky Státního pozemkového úřadu proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2013 bylo tu třeba posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V daném případě směřovalo dovolání dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končilo, dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva a v dovolání bylo uplatňováno, aby v tomto případě byla posouzena jinak dovolacím soudem již v některých rozhodnutích vyřešená právní otázka.

V dovolání byl v daném případě uplatňován (s poukazem na ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu) dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K nesprávnému právnímu posouzení věci dochází tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, poskytne za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají, jiný pozemek, nebo náhradu podle zvláštního předpisu. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení v hotovosti a v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb.

V § 28a zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že náhrady podle tohoto zákona se poskytují (pokud tento zákon nestanoví jinak) v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (o cenách staveb, pozemků a trvalých porostů) ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10% pořizovací ceny.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů.

V daném případě odvolací soud zdůraznil své rozhodnutí ze dne 12. 3. 2013 (sp. zn. 23Cdo 628/2012 Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích) poukazem na ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., jakož i na ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž ovšem vycházel konkrétně z právních závěrů dovolacího soudu, týkajících se těch ustanovení a zaujatých v rozhodnutích sp. zn. 28Cdo 1518/2012, 28Cdo 2699/2008, 28Cdo 101/2003, 28Cdo 2930/2011 a 28Cdo 1013/2012 Nejvyššího soudu. Od těchto právních závěrů z rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil s položením důrazu na to, že i v daném případě bylo významné, k jakým účelům se s odňatými pozemky, které byly v pozemkové knize vedeny ještě jako role, počítalo v konkrétních územních rozhodnutích či podle schválené územní plánovací dokumentace jako s pozemky stavebními, a to i s přihlížením k tomu, že původní vlastník se na budoucím zhodnocení pozemků po odnětí pozemků podílel a bylo mu možno přiznat i podíl na zásluze o zvýšení hodnoty pozemků, a tedy i jejich ceny. Odvolací soud argumentoval i tím, že v tomto soudním řízení se žalobcům nepodařilo prokázat, že by tu pozemky měly ke dni jejich odnětí zemědělský charakter, včetně určení pro budoucí zemědělskou výrobu, a tedy že by náhrada za ně byla žalovanému stanovena nesprávně (t. j. jinak než za role) a v důsledku toho, že by tu vzniklo v důsledku vyplacení náhrady vyšší částkou bezdůvodné obohacení, jež by byl žalovaný povinen vrátit .
Dovolací soud proto shledává, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům z rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odvolací soud ve svém rozhodnutí konkrétně poukazoval a tyto závěry i citoval, od nichž se při řešení otázky ceny odňatých pozemků neodchýlil, přičemž z nich dovolací soud v tomto dovolacím řízení rovněž vychází, nebyl tedy k žalujícím (původním žalobcem i jeho nynějším právním nástupcem) uplatňovanému posouzení jinak odvolacím soudem již v několika rozhodnutích učiněnému řešení právní otázky shledán důvod. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243d písm. a) a § 243f odst. 4 občanského soudního řádu svým rozsudkem k odmítnutí dovolání dovolatelky (§ 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).

Dovolávající se Česká republika Státní pozemkový úřad nebyla v tomto dovolacím řízení úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2013 JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu